Přejít k článku

Přejít na obsah

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

„Tady jsme! Pošlete nás!“

„Tady jsme! Pošlete nás!“

CHTĚLI byste se přestěhovat někam, kde je potřeba víc zvěstovatelů, možná i do cizí země? Pokud ano, můžete hodně načerpat ze životních zkušeností manželů Bergamových.

Jack a Marie-Line se od roku 1988 společně věnují celodobé službě a jsou známí svou mimořádnou přizpůsobivostí. Během let proto dostali za úkol sloužit na řadě míst na Guadeloupu a ve Francouzské Guyaně. Obě území v současnosti spadají pod správu francouzské pobočky. Manželé Bergamovi nám teď odpoví na několik otázek.

Proč jste začali s celodobou službou?

Marie-Line: Vyrůstala jsem na Guadeloupu a s mamkou jsme často byly ve službě celý den. Byla to horlivá zvěstovatelka. Mám ráda lidi, a tak jsem hned po škole začala s průkopnickou. To bylo v roce 1985.

Jack: Když jsem vyrůstal, měl jsem kolem sebe hodně průkopníků, kteří měli službu moc rádi. O prázdninách jsem byl často v pomocné. Víkendy jsme někdy trávili tak, že jsme sedli na autobus a jeli za nějakými průkopníky. Celý den jsme byli ve službě a pak šli na pláž. Vždycky jsem si to hrozně užil!

Krátce po svatbě s Marie-Line v roce 1988 jsem si řekl: Nemáme žádné závazky, tak proč se víc nezaměřit na službu? A tak jsem se v průkopnické k Marie-Line přidal. Za rok, po průkopnické škole, jsme byli jmenováni zvláštními průkopníky. Bratři nás postupně poslali sloužit na několik míst na Guadeloupu a potom nás požádali, jestli bychom se mohli přestěhovat do Francouzské Guyany.

Během let jste se kvůli službě hodně stěhovali. Co vám pomohlo přizpůsobit se novým okolnostem?

Marie-Line: Bratři v betelu ve Francouzské Guyaně věděli, že naším oblíbeným veršem je Izajáš 6:8. Takže když nám zavolali, často na úvod zažertovali: „Pamatujete si ještě váš oblíbený verš?“ Hned nám bylo jasné, že půjdeme sloužit jinam. Vždycky jsme odpověděli: „Tady jsme! Pošlete nás!“

 Místo, kde jsme zrovna byli, jsme nikdy nesrovnávali s těmi předešlými, protože bychom si mohli přestat vážit toho, co máme. Taky jsme se pokaždé snažili spřátelit s bratry a sestrami v novém sboru.

Jack: Přátelé nás občas s nejlepšími úmysly přemlouvali, abychom se nestěhovali jinam, protože nás chtěli mít nablízku. Když jsme ale měli odjet z Guadeloupu, jeden bratr nám připomněl Ježíšova slova z Matouše 13:38: „Pole je svět.“ Takže když nás bratři požádají, abychom se někam přestěhovali, připomínáme si, že ať jsme kdekoli, pracujeme stále na tom stejném poli. Hlavní je, že máme kde kázat a komu!

Když přijedeme do nového působiště, vidíme, že tam lidé dokážou žít docela spokojeně. A proto se snažíme žít stejně jako oni. Někdy jsou zvyklí na jiná jídla, a tak jíme to co oni a pijeme to co oni, jen přitom dáváme pozor na zdravotní rizika. Vědomě se snažíme mluvit pozitivně o každém místě, kde sloužíme.

Marie-Line: Od místních bratrů a sester se toho hodně učíme. Vzpomínám si na jednu příhodu, která se stala krátce po našem příjezdu do Francouzské Guyany. Chtěli jsme jít do služby, jenže venku byl pěkný liják. Mysleli jsme si, že by bylo lepší počkat, až to přestane. Jedna sestra se mě ale zeptala: „Můžeme vyrazit?“ Překvapeně jsem odpověděla: „Ale vždyť prší.“ Sestra mi na to řekla: „Vezmi si deštník a pojedeme na kolech.“ A tak jsem se naučila jezdit na kole s deštníkem v ruce. Kdybych se to nenaučila, v období dešťů bych do služby nikdy nevyrazila.

Stěhovali jste se asi 15krát. Máte pro nás nějaké tipy, jak to zvládnout?

Marie-Line: Přestěhovat se na nové místo bývá náročné. Proto je důležité vytvořit si takové zázemí, aby se člověk mohl po službě vracet do příjemné atmosféry domova.

Jack: Když se někam přistěhujeme, obvykle tam vymaluju. Pokud bratři z pobočky vědí, že někde zřejmě nebudeme dlouho, občas mi v legraci řeknou: „Jacku, tentokrát tam ani nemusíš malovat.“

Marie-Line je přebornice v balení! Všechno uloží do krabic a označí je „koupelna“,  „ložnice“, „kuchyně“ a tak dál. Když dorazíme do našeho nového domova, je jednodušší dát krabice do těch správných místností. Taky si vždycky napíše, co v které krabici je, abychom rychle našli to, co potřebujeme.

Marie-Line: Protože jsme se naučili dobře si věci organizovat, můžeme brzy po příjezdu začít normálně fungovat.

Jaký máte časový rozvrh, abyste se mohli věnovat „službě naplno“? (2. Tim. 4:5)

Marie-Line: V pondělí vždycky odpočíváme a připravujeme se na shromáždění. A od úterý se věnujeme službě.

Jack: Máme sice hodinovou kvótu, ale není pro nás to hlavní. Celý náš život se točí kolem služby. Od chvíle, kdy vyjdeme z domu, se snažíme mluvit o dobré zprávě s každým, koho potkáme.

Marie-Line: Když si například venku děláme piknik, vždycky si s sebou beru letáky. Taky se stává, že nás někdo zastaví a požádá nás o nějakou publikaci, i když jsme mu neřekli, že jsme svědkové Jehovovi. Snažíme se proto myslet na to, jak se oblékáme a chováme. Lidi si takových věcí všímají.

Jack: Snažíme se svědčit o Jehovovi taky tím, že jsme dobří sousedé. Sbírám na ulici odhozené papírky a hrabu kolem domu spadané listí. Sousedé si toho všímají a občas se mě někdo z nich zeptá, jestli by nemohl dostat Bibli.

Často kážete v odlehlých oblastech. Vzpomenete si na nějaký zajímavý zážitek?

Jack: Na některá místa v Guyaně není snadné se dostat. Často za týden ujedeme i 600 kilometrů po špatných cestách. Nikdy nezapomenu na cestu do Saint-Élie v amazonském pralese. Dostat se tam nám zabralo několik hodin. Jeli jsme terénním autem a taky na motorovém člunu. Většina místních jsou hledači zlata, takže nám někteří z nich dali za publikace malé zlaté nugety. Večer jsme jim promítli jedno z našich videí. Přišlo se na něj podívat hodně lidí.

Marie-Line: Nedávno bratři požádali Jacka, aby měl proslov na Památné slavnosti v Camopi. Cestou tam jsme museli jet čtyři hodiny motorovým člunem po řece Oyapock. Byl to vážně zážitek.

Jack: V některých místech na řece jsou docela nebezpečné peřeje. Jak se k nim člověk blíží, vypadají opravdu působivě. Ten, kdo řídí člun, musí vědět, jak je projet. Celou tu výpravu jsme si ale moc užili. I když nás bylo na Památné slavnosti jenom 6 svědků, celkem se jí zúčastnilo asi 50 lidí, včetně několika indiánů.

Marie-Line: Takové úžasné zážitky čekají mladé lidi, kteří chtějí sloužit Jehovovi víc. Člověk mu v těchto situacích musí důvěřovat, ale posílí to jeho víru. S Jackem častokrát zažíváme, jak nám Jehova pomáhá.

Naučili jste se několik jazyků. Máte na jazyky talent?

Jack: Ani náhodou. Učili jsme se je, protože to zkrátka bylo potřeba. Například v jazyce sranan tongo * jsem musel vést studium Strážné věže dřív, než jsem měl čtení Bible. Když jsem se pak jednoho bratra zeptal, jak mi to šlo, řekl: „Někdy jsme ti sice nerozuměli, ale jinak to bylo skvělé.“ Hodně nám pomáhaly děti. Dospělí vás většinou neopraví, ale děti se hned ozvou, když uděláte chybu. Od mladých jsem se toho hodně naučil.

Marie-Line: V jednom působišti jsem vedla biblická studia ve francouzštině, portugalštině a v jazyce sranan tongo. Jedna sestra mi doporučila, abych začínala studiem v jazyce, který mi jde nejhůř. A studium v jazyce, který ovládám nejlíp, si nechala na konec. Brzo jsem pochopila, jak dobrá rada to je.

Jednou jsem měla biblické studium nejdřív v jazyce sranan tongo a pak v portugalštině.  Když jsem začala to druhé studium, moje spolupracovnice mi řekla: „Marie-Line, obávám se, že takhle to nepůjde.“ Uvědomila jsem si, že s tou brazilskou zájemkyní mluvím místo portugalsky jazykem sranan tongo.

Bratři a sestry, se kterými jste spolupracovali, vás mají moc rádi. Díky čemu jste si vytvořili tak blízké vztahy?

Jack: Přísloví 11:25 říkají: „Štědrému člověku se bude dobře dařit.“ Rádi druhým dáváme svůj čas a něco pro ně děláme. Když jde o údržbu sálu Království, bratři mi občas říkají: „Ať to udělají zvěstovatelé.“ Odpovídám na to: „No, ale já jsem taky zvěstovatel. Jestli je potřeba něco udělat, chci se do toho zapojit.“ Je pravda, že každý z nás někdy potřebuje čas sám pro sebe. Často si ale připomínáme, že nechceme, aby nám to zabránilo udělat pro druhé něco dobrého.

Marie-Line: Děláme, co je v našich silách, abychom bratrům a sestrám dávali najevo, že nám na nich záleží. Díky tomu se dozvíme, když někdo potřebuje pohlídat děti nebo je vyzvednout ze školy. Můžeme si pak přeorganizovat čas a pomoct mu. To, že jsme připravení druhým kdykoli vypomoct, nás s nimi hodně sbližuje.

Co vám přineslo to, že jste sloužili tam, kde je to víc potřeba?

Jack: Celodobá služba nám dala spoustu nádherných zážitků. Často jsme byli v přírodě a obdivovali jsme, co všechno Jehova stvořil. Některé chvíle byly náročné, ale nepřipravilo nás to o vnitřní klid. Víme totiž, že ať jsme kdekoli, podporuje nás Jehovova organizace.

Zamlada jsem byl ve Francouzské Guyaně uvězněný za to, že jsem odmítl jít na vojnu. Nikdy by mě nenapadlo, že se tam jednou vrátím jako misionář a budu moct vězňům poskytovat duchovní péči. Jehova nás dokáže štědře odměnit!

Marie-Line: Největší radost mám, když můžu dělat něco pro druhé. Jsme šťastní, že můžeme sloužit Jehovovi. Máme díky tomu i pevnější manželství. Někdy se mě Jack zeptá, jestli bychom mohli pozvat na jídlo ty a ty manžele, kteří mají problémy. A já mu odpovím: „Zrovna jsem myslela na to samé.“ Tohle se nám stává často.

Jack: Nedávno mi našli rakovinu prostaty. Marie-Line to sice nerada slyší, ale občas jí říkám: „Zlato, kdybych zítra zemřel, nebylo by to úplně ‚v dobrém stáří‘. Umřel bych ale spokojený, protože jsem celý život věnoval duchovním věcem a stálo to za to.“ (1. Mojž. 25:8)

Marie-Line: Jehova nám umožnil dělat věci, o kterých se nám ani nesnilo. Získali jsme spoustu krásných zážitků. Půjdeme kamkoli, kam nás Boží organizace pošle. Jsme si totiž naprosto jistí, že Jehova nám vždycky pomůže.

^ 32. odst. Jazyk sranan tongo vznikl mezi otroky a je směsí angličtiny, nizozemštiny, portugalštiny a afrických jazyků.