Přejít k článku

Přejít na obsah

 12. STUDIJNÍ ČLÁNEK

Kdy mluvit a kdy ne?

Kdy mluvit a kdy ne?

„Je čas ... mlčet a čas mluvit.“ (KAZ. 3:2, 7)

PÍSEŇ Č. 63 Buďme vždycky věrní

CO SE DOZVÍŠ *

1. Co nám říká Kazatel 3:1 a 7?

NĚKTEŘÍ z nás rádi mluví. Jiní jsou zase rádi, když mluvit nemusí. Bible ukazuje, že někdy je mluvení namístě, ale někdy je lepší být zticha. (Přečti Kazatele 3:1, 7.) Pro některé bratry a sestry ale není snadné to rozlišit. V takových situacích si možná přejeme, aby mluvili míň nebo naopak víc.

2. Kdo má právo určit, kdy a jak máme mluvit?

2 Řeč je dar od Jehovy. (2. Mojž. 4:10, 11; Zjev. 4:11) Do Bible nám nechal zapsat, jak tento dar správně využívat. V tomto článku si na několika biblických příkladech ukážeme, kdy je dobré mluvit a kdy raději mlčet. Také si řekneme, jak máme s druhými mluvit, aby se to Jehovovi líbilo. Začneme tím, kdy je čas mluvit.

KDY MÁME MLUVIT?

3. Jaký bychom podle Římanům 10:14 měli mít postoj k oznamování dobré zprávy?

3 Vždycky bychom měli být připravení mluvit o Jehovovi a o Božím království. (Mat. 24:14; přečti Římanům 10:14) Dělal to tak i Ježíš. Říct lidem pravdu o Jehovovi byl jeden z hlavních důvodů, proč přišel na zem. (Jan 18:37) Hodně ale také záleží na tom, jak s druhými mluvíme. Proto bychom s nimi měli o Jehovovi mluvit „s mírností a hlubokou úctou“ a vždycky brát ohled na jejich pocity a názory. (1. Petra 3:15) Díky tomu jim nejen  řekneme potřebné informace, ale můžeme zapůsobit na jejich srdce.

4. Jak podle Přísloví 9:9 můžeme někomu pomoct?

4 Pokud si starší všimnou, že některý bratr nebo sestra dělá nějakou chybu, neměli by se zdráhat ho na to upozornit. Samozřejmě zvolí takovou chvíli, aby se zbytečně necítil trapně. Takže nejspíš počkají, až budou moct mluvit soukromě. Starší se vždycky snaží mluvit s druhými uctivě. Nebojí se jim ale ukázat biblické zásady, které jim můžou pomoct jednat správně. (Přečti Přísloví 9:9.) Proč je tak důležité, abychom měli odvahu ve správný čas promluvit? Je to vidět ze dvou příběhů. Připomeneme si muže, který se bál napomenout svoje syny, a ženu, která se nebála říct budoucímu králi, že dělá chybu.

5. Kdy velekněz Eli neřekl to, co měl?

5 Velekněz Eli měl dva syny, které moc miloval. Oni ale neměli žádnou úctu k Jehovovi. Sloužili jako kněží ve svatostánku, ale svoje významné postavení zneužívali. Zacházeli neuctivě s oběťmi, které lidé dávali Jehovovi, a beze studu žili nemravně. (1. Sam. 2:12–17, 22) Podle Mojžíšova zákona si zasloužili smrt. Eli je ale jenom jemně napomenul a dál je nechal sloužit ve svatostánku. (5. Mojž. 21:18–21) Byl Jehova s Eliho přístupem spokojený? Zeptal se ho: „Proč máš své syny ve větší úctě než mě?“ Jehova rozhodl, že tito dva špatní muži zemřou. (1. Sam. 2:29, 34)

6. Co se učíme z toho, jak se zachoval Eli?

6 Eli je pro nás varovným příkladem. Pokud zjistíme, že někdo z našich přátel nebo příbuzných porušil Boží zákon, musíme se ozvat a připomenout mu Jehovovy normy. Pak se musíme ujistit, že šel za těmi, kdo zastupují Jehovu, aby mu duchovně pomohli. (Jak. 5:14) Určitě nechceme být jako Eli a mít přátele nebo příbuzné ve větší úctě než Jehovu. Jít za někým, kdo jedná špatně, a mluvit s ním o tom, vyžaduje hodně odvahy, ale stojí to za to. Podívejme se, jak se od Eliho jednání lišilo to, co udělala Izraelitka Abigail.

Abigail nám dala dobrý příklad v tom, že promluvila s Davidem ve správný čas (7. a 8. odstavec) *

7. Proč se Abigail rozhodla mluvit s Davidem?

7 Abigail byla manželkou bohatého hospodáře Nabala. Když byl David  se svými muži na útěku před králem Saulem, strávili nějaký čas s Nabalovými pastýři a chránili jeho stáda před loupeživými tlupami. Byl jim za to Nabal vděčný? Vůbec ne. Když ho David požádal o nějaké jídlo a vodu pro své muže, Nabal se rozčílil a zasypal Davidovy posly urážkami. (1. Sam. 25:5–8, 10–12, 14) David se rozhodl zabít všechny muže z Nabalovy domácnosti. (1. Sam. 25:13, 22) Dalo se takové tragédii ještě nějak zabránit? Abigail si uvědomila, že je čas mluvit. Odvážně se vydala vstříc těm 400 hladových, naštvaných a ozbrojených mužů, aby si s Davidem promluvila.

8. Co se od Abigail učíme?

8 Když se Abigail s Davidem setkala, mluvila odvážně, uctivě a přesvědčivě. Za nic v té situaci nemohla, a přesto se Davidovi omluvila. Řekla mu, že ví, že je dobrý člověk a chce dělat, co je správné. Při tom všem spoléhala na pomoc od Jehovy. (1. Sam. 25:24, 26, 28, 33, 34) Pokud chceme zadržet někoho, kdo se vydal na cestu, která vede k vážnému hříchu, stejně jako Abigail potřebujeme odvahu. (Žalm 141:5) Je nezbytné, abychom mluvili uctivě, ale otevřeně. Když někoho s láskou upozorníme na jeho nesprávné jednání, zachováme se jako skuteční přátelé. (Přísl. 27:17)

9., 10. Na co by měli starší pamatovat, když někoho napomínají?

9 Odvahu promluvit si s někým, kdo se vydal špatným směrem, potřebují hlavně starší. (Gal. 6:1) Pokorně si uvědomují, že i oni jsou nedokonalí a možná budou sami někdy potřebovat usměrnit.  To jim ale nebrání, aby usměrnili ty, kdo to potřebují. (2. Tim. 4:2; Tit. 1:9) Když někoho napomínají, snaží se svůj dar řeči využít co nejlépe, aby mu trpělivě a obratně předali potřebné poučení. Mají ho totiž rádi a chtějí mu pomoct. (Přísl. 13:24) A nejdůležitější pro ně je, aby dělali čest Jehovovi tím, že se drží jeho norem a chrání sbor před problémy. (Sk. 20:28)

10 Doteď jsme rozebírali, kdy máme mluvit. Jsou ale chvíle, kdy je nejlepší být zticha. Proč to může být náročné?

KDY MÁME MLČET?

11. Jaké přirovnání Jakub použil a proč je trefné?

11 Ovládat svoji řeč nám někdy dělá problém. Pěkně to ve svém dopise vystihl Jakub. Napsal: „Pokud někdo nechybuje ve svých slovech, je to dokonalý člověk, který dokáže držet na uzdě i celé tělo.“ (Jak. 3:2, 3) Uzda se dává koním na hlavu a do huby. Pomocí otěží pak jezdec může koně řídit nebo zastavit. Kdyby otěže pustil, kůň se může divoce rozběhnout a ublížit sobě i jezdci. Podobně pokud přestaneme mít pod kontrolou to, co říkáme, také můžeme způsobit hodně škody. Podívejme se na některé situace, kdy je potřeba „přitáhnout otěže“ a mlčet.

12. Kdy bychom měli „přitáhnout otěže“ a mlčet?

12 Co uděláš, když se potkáš s někým, kdo ví nějaké důvěrné informace? Například když se potkáš s křesťanem, který žije v zemi, kde je naše činnost zakázaná. Jsi v pokušení se ho vyptávat, jak to tam dělají se shromážděním, službou a podobně? Samozřejmě to myslíš  dobře. Máme naše bratry a sestry rádi a zajímáme se, jak se jim daří. Také chceme vědět, o co konkrétně se v jejich případě modlit. Právě v takové situaci bychom ale měli „přitáhnout otěže“ a mlčet. Kdybychom se z někoho snažili vytáhnout nějaké důvěrné informace, bylo by z toho vidět, že nám schází láska – nejen k němu, ale i k bratrům a sestrám, kteří se spoléhají, že o jejich činnosti nebude mluvit. Nikdo z nás by určitě nechtěl ještě víc ztěžovat život křesťanům, kteří žijí v zemi, kde je činnost svědků zakázaná. A podobně žádný křesťan, který tam slouží, by nechtěl prozradit informace o aktivitách místních svědků.

13. Co podle Přísloví 11:13 starší nesmí dělat a proč?

13 Přísloví 11:13 ukazují, že člověk by neměl sdělovat důvěrné informace těm, kdo nemají právo je znát. (Přečti.) Zvlášť důležité je, aby se touto zásadou řídili sboroví starší. Někdy to pro ně může být těžké, obzvlášť pokud jsou ženatí. Manželé totiž upevňují svůj vztah tím, že si často povídají a mluví spolu i o nejniternějších myšlenkách, pocitech a starostech. Starší si ale uvědomuje, že důvěrné informace od zvěstovatelů ze sboru prozradit nesmí. Kdyby to udělal, druzí by mu přestali důvěřovat a přišel by o svou dobrou pověst. Bible říká, že ti, kdo mají ve sboru odpovědné úkoly, by se „neměli ... přetvařovat“. (1. Tim. 3:8) To znamená, že by neměli budit zdání důvěryhodnosti a přitom vyzrazovat důvěrné informace nebo šířit drby. Pokud starší svoji manželku miluje, nebude ji zatěžovat informacemi, které nepotřebuje vědět.

14. Jak může manželka pomáhat manželovi, který je sborovým starším, udržet si dobrou pověst?

14 Manželka může pomáhat manželovi udržet si dobrou pověst tím, že se ho nebude vyptávat na věci, o kterých by neměl mluvit. Když se jí to daří, nejenže tím podporuje svého manžela, ale také dává najevo úctu k těm, kteří se mu s něčím svěřili. A především dělá radost Jehovovi, protože přispívá k dobrým vztahům a jednotě ve sboru. (Řím. 14:19)

JAK MLUVIT, ABY SE TO JEHOVOVI LÍBILO?

15. Co si Jehova myslel o třech mužích, kteří přišli za Jobem, a proč?

15 O tom, kdy a jak mluvit, se můžeme leccos dozvědět z biblické knihy Job. Potom co Joba postihlo několik tragédií, přišli za ním čtyři muži, aby ho utěšili. Nejdřív dlouho mlčeli. Když pak tři z nich – Elifaz, Bildad a Cofar – začali mluvit, bylo znát, že během té doby nepřemýšleli o tom, jak Jobovi pomoct. Spíš si připravovali argumenty, aby mu dokázali, že udělal něco špatného. Některé jejich výroky byly pravdivé, ale hodně z toho, co o Jobovi a Jehovovi řekli, bylo nelaskavé nebo vyložená lež. Nemilosrdně Joba odsoudili. (Job 32:1–3) Jak na to Jehova reagoval? Rozčílil se na ně. Označil je za blázny a přikázal jim, aby Joba požádali, ať se za ně modlí. (Job 42:7–9)

16. Jaká poučení vyplývají z toho, co se v Bibli píše o Elifazovi, Bildadovi a Cofarovi?

16 Z toho, co se v Bibli píše o Elifazovi,  Bildadovi a Cofarovi, vyplývá několik poučení. Za prvé, naše bratry a sestry bychom neměli soudit. (Mat. 7:1–5) Dřív než jim něco řekneme, měli bychom pozorně poslouchat, co říkají oni. Jedině tak dokážeme pochopit jejich situaci. (1. Petra 3:8) Za druhé, měli bychom vždycky mluvit laskavě a měla by to být pravda. (Ef. 4:25) A za třetí, Jehova se hodně zajímá o to, co druhým říkáme.

17. Co se můžeme naučit od Elihua?

17 Čtvrtým mužem, který za Jobem přišel, byl Abrahamův příbuzný Elihu. Vyslechl si všechno, co říkal Job i ostatní tři muži. A poslouchal evidentně pečlivě, protože pak dokázal Joba laskavě, ale otevřeně usměrnit. To Jobovi pomohlo, aby se na svoji situaci začal dívat jinak. (Job 33:1, 6, 17) Elihuovi záleželo především na tom, aby vyvýšil Jehovu, a ne sebe nebo někoho dalšího. (Job 32:21, 22; 37:23, 24) Od Elihua se můžeme naučit, že někdy je čas mlčet a poslouchat, co říkají druzí. (Jak. 1:19) A také že když se někoho snažíme upozornit na to, co dělá špatně, hlavní by pro nás mělo být vyvýšit Jehovu, a ne sebe.

18. Jak můžeme dát najevo, že si daru řeči vážíme?

18 Když se budeme držet biblických rad kdy a jak mluvit, bude z toho vidět, že si daru řeči vážíme. Moudrý král Šalomoun pod působením Božího ducha napsal: „Jako zlatá jablka ve stříbrné míse je slovo pronesené v pravý čas.“ (Přísl. 25:11) Když druhé pozorně posloucháme a přemýšlíme, než něco řekneme, naše slova se budou takovým zlatým jablkům podobat. Budou krásná a budou mít velkou hodnotu. Bez ohledu na to, jestli toho řekneme hodně nebo málo, druhé tím povzbudíme a Jehova z nás bude mít radost. (Přísl. 23:15; Ef. 4:29) Není lepší způsob, jak Jehovovi za dar řeči poděkovat.

PÍSEŇ Č. 93 „Ať září vaše světlo“

^ 5. odst. Zásady z Božího slova nám pomáhají poznat, kdy mluvit a kdy naopak mlčet. Když se jimi řídíme, pak to, co říkáme, dělá Jehovovi radost.

^ 62. odst. POPIS OBRÁZKU: Sestra radí jiné sestře ohledně oblečení.

^ 64. odst. POPIS OBRÁZKU: Starší přátelsky připomíná mladému bratrovi biblické zásady ohledně čistoty.

^ 66. odst. POPIS OBRÁZKU: Abigail s Davidem ve správný čas promluvila a přineslo to dobré výsledky.

^ 68. odst. POPIS OBRÁZKU: Manželé jsou opatrní, aby neprozradili detaily o naší činnosti v místě, kde jsou svědkové zakázaní.

^ 70. odst. POPIS OBRÁZKU: Starší si dává pozor, aby ho nikdo neslyšel, když mluví o důvěrných sborových věcech.