DOBŘÍ přátelé jsou vzácní a trvalá přátelství nevzniknou jen tak. Pokud je přátelství ohroženo, co by ho mohlo zachránit? Hodně se toho můžeme naučit z příběhů lidí, o kterých se píše v Bibli. Někteří z nich byli dobrými přáteli, ale po nějaké době se objevil problém.

David, který byl pastýřem a králem, měl určitě dobré přátele. Nejspíš se nám vybaví Jonatan. (1. Sam. 18:1) Ale i další lidé byli Davidovi blízcí, například prorok Natan. Bible nepíše o tom, kdy jejich přátelství začalo. Jednou se ale David Natanovi svěřil, tak jako to dělají blízcí přátelé. Přál si postavit Jehovovi dům a zajímalo ho, co si o tom bude myslet jeho přítel Natan, který měl Božího ducha. (2. Sam. 7:2, 3)

Později ale došlo k něčemu, co jejich přátelství ohrozilo. Král David zcizoložil s Bat-šebou a potom nechal jejího manžela Urijáše zabít. (2. Sam. 11:2–21)  David byl mnoho let věrný Jehovovi a prosazoval spravedlnost. Pak ale spáchal tak hroznou věc! Co se to s tím dobrým králem stalo? Nechápal, jak vážný je to hřích? Myslel si, že ho před Bohem může zatajit?

Co teď udělá Natan? Počká, až s tou věcí přijde ke králi někdo jiný? I další lidé věděli, jak David zařídil, aby byl Urijáš zabit. Proč by se tedy do toho měl Natan plést a ohrozit dlouholeté přátelství s Davidem? Když se ozve, může dokonce riskovat svůj život. Vždyť David už nechal zabít i nevinného Urijáše!

Natan byl ale Božím mluvčím. Věděl, že když zůstane zticha, jeho přátelství s Davidem už nebude jako dřív a že ho navíc bude trápit svědomí. David se vydal cestou, kterou Jehova neschvaluje. Potřeboval nutně pomoc, aby svůj vztah s Jehovou obnovil. Potřeboval opravdového přítele. A Natan právě takovým přítelem byl. Přišel za Davidem a začal příběhem, který na srdce bývalého pastýře zapůsobil. Sdělil mu, co si o jeho jednání myslí Bůh, a to takovým způsobem, že si David uvědomil, jak závažných chyb se dopustil a že s tím musí něco udělat. (2. Sam. 12:1–14)

Jak by ses zachoval ty, kdyby se nějaký tvůj přítel dopustil vážné chyby nebo hříchu? Možná by tě napadlo, že kdybys na to poukázal, mohl bys vaše přátelství zničit. Nebo bys mohl mít pocit, že když řekneš o jeho hříchu starším, kteří by mu mohli duchovně pomoct, vlastně tím svého přítele zradíš. Co bys tedy udělal?

Gianni, o kterém jsme se zmínili na začátku, vypráví: „Věděl jsem, že se něco změnilo. Maurizio už ke mně nebyl tak upřímný jako dřív. Rozhodl jsem se, že za ním půjdu, i když to pro mě bylo hodně těžké. Přemýšlel jsem: Co mu mám říct? Je něco, co by nevěděl? Jeho reakce může být hrozná. Ale když jsem vzpomínal na to všechno, co jsme spolu prostudovali, nakonec jsem našel sílu za ním jít. Maurizio mi taky pomohl, když jsem to potřeboval. Nechtěl jsem o jeho přátelství přijít, ale chtěl jsem mu pomoct, protože mi na něm záleželo.“

Maurizio dodává: „Gianni byl upřímný – a měl pravdu. Věděl jsem, že za následky mých špatných rozhodnutí nemůže ani on, ani Jehova. Přijal jsem pokárání a časem se duchovně vzpamatoval.“

Při Davidovi stáli v těžkých chvílích i další přátelé. Jedním z nich byl Chušai, o kterém Bible říká, že to byl „Davidův druh“. (2. Sam. 16:16; 1. Par. 27:33) Zřejmě zastával úlohu dvorního úředníka, byl osobním přítelem a společníkem samotného krále a čas od času vykonával tajná poslání.

Když Davidův syn Absalom uchvátil královský trůn, podpořilo ho mnoho Izraelitů, ale Chušai ne. Zatímco byl David na útěku, Chušai za ním přišel. David se cítil hluboce raněný, protože ho zradil vlastní syn a také další lidé, kterým důvěřoval. Chušai ale zůstal Davidovi věrný a byl ochotný riskovat život, aby spiknutí překazil. Neudělal to pouze z pocitu povinnosti, který měl coby královský úředník. Opravdu se zachoval jako věrný přítel. (2. Sam. 15:13–17, 32–37; 16:15–17:16)

Je pěkné vidět, že dnes bratry a sestry spojuje pouto, které přesahuje rámec  toho, jaké má kdo postavení nebo úkoly ve sboru. Svým chováním vlastně říkají: „Jsem tvůj přítel ne proto, že musím, ale proto, že mi na tobě záleží.“

Něco takového zažil Federico. Díky pomoci svého dobrého přítele Antonia zvládl náročné životní období. Vypráví: „Když se Antonio přistěhoval do našeho sboru, brzy jsme se skamarádili. Oba jsme byli služebními pomocníky a rádi jsme spolupracovali. Netrvalo dlouho a Antonio byl jmenován starším. Byl nejen mým přítelem, ale také duchovním vzorem.“ Potom Federico udělal vážnou chybu. Okamžitě vyhledal duchovní pomoc, ale už nemohl být průkopníkem ani služebním pomocníkem. Jak na to zareagoval Antonio?

Federico vzpomíná: „Vnímal jsem, že Antonio tu bolest cítí se mnou. Ze všech sil se snažil mi po citové stránce pomáhat. Opravdu mu záleželo na tom, abych se duchovně uzdravil. Nikdy mě neopustil. Povzbuzoval mě, abych se duchovně vzchopil a nevzdával se.“ Antonio říká: „Trávili jsme spolu víc času. Chtěl jsem, aby se nezdráhal mluvit se mnou o čemkoli, ani o své bolesti.“ Za nějakou dobu Federico zase duchovně zesílil a později byl znovu jmenován průkopníkem a služebním pomocníkem. Antonio dodává: „I když teď každý sloužíme v jiném sboru, jsme si blíž než kdy dřív.“

Jak by ses cítil, kdyby se k tobě blízký přítel otočil zády, když bys ho potřeboval nejvíc? Jen máloco tolik zabolí. Dokážeš mu odpustit? Bude ještě někdy vaše přátelství tak silné jako dřív?

Uvažuj chvíli o tom, co se stalo Ježíšovi během posledních dnů jeho života na zemi. Se svými věrnými apoštoly předtím strávil spoustu času a pojilo je zvláštní  pouto. Ježíš je výstižně označil za svoje přátele. (Jan 15:15) Ale co se stalo, když byl zatčen? Apoštolové utekli. Petr předtím veřejně prohlásil, že svého Pána nikdy neopustí, ale ještě ten večer zapřel, že ho zná. (Mat. 26:31–33, 56, 69–75)

Ježíš věděl, že poslední zkoušku bude muset zvládnout sám. Přesto měl důvod cítit se zklamaný nebo ublížený. Ale v rozhovoru s učedníky několik dnů po jeho vzkříšení nebyla patrná sebemenší známka roztrpčenosti, zahořklosti ani sebelítosti. Ježíš neměl potřebu vypočítávat chyby svých učedníků včetně toho, co udělali večer před jeho zatčením.

Naopak Petra a ostatní apoštoly povzbudil. Ujistil je, že jim důvěřuje, když jim dal pokyny k té nejdůležitější vzdělávací činnosti v lidských dějinách. Pro Ježíše byli apoštolové pořád přáteli. A jeho láska na ně hluboce zapůsobila. Svého Pána už nikdy nechtěli zklamat. Úkol, který od něj dostali, svědomitě vykonávali. (Sk. 1:8; Kol. 1:23)

Sestra, která se jmenuje Elvira, si živě pamatuje, jak se nepohodla se svou dobrou kamarádkou Giulianou. Vypráví: „Když mi řekla, jak jí to, co jsem udělala, ublížilo, cítila jsem se strašně. Měla pádný důvod se na mě zlobit. Moc na mě zapůsobilo, že jí hlavně záleží na mně a na tom, k čemu moje jednání povede. Vždycky jí budu vděčná, že se nezaměřovala na to, co jsem jí udělala, ale na to, jak škodím sama sobě. Děkovala jsem Jehovovi, že mám kamarádku, které je přednější moje dobro než její pocity.“

Takže jak se zachová dobrý přítel, když je přátelství ohroženo? Bude ochotný si s tím druhým laskavě a otevřeně promluvit. Bude jako Natan a Chušai, kteří zůstali Davidovi věrní i v těžké době, a jako Ježíš, který byl ochotný odpouštět. Jsi takovým přítelem?