BYLO svěží ráno ve městě Brookings v americkém státě Jižní Dakota a ve vzduchu byl cítit chlad. Zima už o sobě dávala vědět. Možná vás proto překvapí, že zrovna tehdy jsem byl s malou skupinou lidí v nevytápěné stodole, kde jsme se třásli zimou. Stáli jsme před velkým napájecím žlabem částečně naplněným studenou vodou. Povyprávím vám něco o svém životě, abyste pochopili, jak jsem se tam ocitl.

Narodil jsem se 7. března 1936 jako nejmladší ze čtyř dětí. Žili jsme na malé farmě na východě Jižní Dakoty. Práce na ní byla důležitou součástí našeho života, ale nikoli nejdůležitější. Rodiče byli svědkové Jehovovi. Dali se pokřtít v roce 1934. Protože se zasvětili našemu nebeskému Otci, bylo pro ně prvořadé konat jeho vůli. Můj tatínek Clarence byl v našem malém sboru Conde skupinovým služebníkem, dnes bychom řekli koordinátorem rady starších. Později tento úřad vykonával můj strýc Alfred.

Shromáždění a služba dům od domu, při které jsme druhým říkali o nádherné biblické naději do budoucna, patřily k našim pravidelným rodinným činnostem. Příklad rodičů a jejich výchova nás děti trvale ovlivnily. S mojí sestrou Dorothy jsme byli zvěstovateli už od šesti let. A v roce 1943 jsem se přihlásil do teokratické školy, která se tehdy stala součástí našich shromáždění.

Důležité pro nás byly i sjezdy. Dodneška si pamatuji sjezd v roce 1949 v Sioux Falls, kde byl hostujícím řečníkem bratr Grant Suiter. Jeho proslov měl název „Je později, než si myslíš!“. Zdůraznil, že všichni Bohu zasvěcení křesťané  by měli svůj život plně věnovat oznamování dobré zprávy o Božím království. A právě to mě podnítilo, abych se Jehovovi zasvětil. Byl jsem pokřtěn 12. listopadu 1949 na krajském sjezdu v Brookingsu. Tehdy jsem stál v té chladné stodole, o které jsem se zmínil na začátku. Spolu se třemi dalšími jsme čekali, až nás bratři pokřtí v ocelovém žlabu.

V té době jsem si dal za cíl, že budu průkopníkem. Stal jsem se jím 1. ledna 1952, když mi bylo 15 let. Bible říká, že „kdo chodí s moudrými, zmoudří“, a v naší rodině bylo mnoho moudrých lidí, kteří mé rozhodnutí být průkopníkem podpořili. (Přísl. 13:20) Mým spolupracovníkem se stal strýc Julius, kterému bylo 60 let. I když byl mezi námi velký věkový rozdíl, výborně se nám spolu sloužilo. Z jeho životních zkušeností jsem mohl čerpat hlubokou moudrost. Brzy začala s průkopnickou službou i Dorothy.

Když jsem byl mladý, rodiče k nám zvali mnoho krajských dozorců s manželkami. Jedním z takových párů byli Jesse a Lynn Cantwellovi. Bylo to vlastně i díky jejich povzbuzení, že jsem se rozhodl pro průkopnickou službu. Jejich osobní zájem ve mně posílil touhu dávat si duchovní cíle. Když sloužili v okolních sborech, někdy mě pozvali, abych šel do služby s nimi. Vždy to bylo velmi radostné a povzbuzující.

Naším dalším krajským dozorcem byl bratr Bud Miller, který měl manželku Joan. Když přijeli k nám do sboru, bylo mi 18 let a řešil jsem otázku vojenské služby. Odvodní komise mi dala takové pracovní zařazení, které by podle mého názoru bylo v rozporu s Ježíšovou vybídkou, abychom byli v politických záležitostech neutrální. A také jsem chtěl kázat dobrou zprávu o Království. (Jan 15:19) Proti rozhodnutí komise jsem se odvolal, protože jsem chtěl, aby mě posoudila jako náboženského služebníka.

Velmi na mě zapůsobilo, když se bratr Miller nabídl, že k odvodní komisi půjde se mnou. Od přirozenosti to byl nesmírně přátelský člověk, kterého jen tak něco nezastrašilo. To, že jsem měl po svém boku duchovně smýšlejícího bratra  s takovou povahou, mi dodalo odvahu. Komise mě ke konci léta 1954 posoudila jako náboženského služebníka. Díky tomu se mi otevřely dveře k dalšímu duchovnímu cíli.

V té době jsem dostal pozvání sloužit v betelu na farmě Strážné věže na Staten Islandu v New Yorku. Mohl jsem tam pracovat tři roky, během kterých jsem získal cenné zkušenosti, protože jsem tam sloužil s mnoha moudrými lidmi.

Z této farmy také vysílala rozhlasová stanice WBBR, kterou svědkové Jehovovi provozovali od roku 1924 do roku 1957. Na farmě tehdy pracovalo pouze 15 až 20 členů rodiny betel. Většina z nás jsme byli mladí a poněkud nezkušení, ale byl tam s námi postarší pomazaný bratr Eldon Woodworth. Byl jedním z těch moudrých lidí, od kterých jsem se toho hodně naučil, a projevoval o nás otcovský zájem. Když někdy nebylo snadné s druhými vyjít, bratr Woodworth říkal: „Je vskutku pozoruhodné, čeho všeho Pán dosahuje s lidmi, se kterými musí pracovat.“

Velmi jsme si vážili toho, že s námi pracoval i bratr Frederick Franz. Jeho moudrost a výjimečná znalost Písma měly na nás všechny pozitivní vliv, stejně jako jeho osobní zájem o každého z nás. Naším kuchařem byl Harry Peterson. Bylo snadnější používat toto příjmení, protože ve skutečnosti se jmenoval Papargyropoulos. I on byl z pomazaných a miloval službu. Svou práci v betelu vykonával výborně, ale ani kazatelskou službu nikdy nezanedbával. Každý měsíc rozšířil stovky časopisů. Měl obrovské poznání Bible a odpovídal nám na spoustu otázek.

Suroviny z farmy se zpracovávaly přímo v konzervárně. Každý rok se pro celou rodinu betel zpracovalo asi 42 600 litrů ovoce a zeleniny. Při této práci jsem měl výsadu sloužit s opravdu moudrou sestrou Ettou Huthovou. Měla na starosti všechny recepty, podle kterých jsme zavařovali. Po sklizni nám jezdily pomáhat místní sestry a Etta jejich práci organizovala. I když měla takovou zodpovědnost, vždy  projevovala úctu bratrům, kteří na práci na farmě dohlíželi. Byla pro mě znamenitým příkladem teokratické podřízenosti.

Jednou z mladých sester, které nám chodily vypomáhat, byla Angela Romanová. Když poznávala biblickou pravdu, Etta se jí věnovala. A tak jsem v betelu potkal další moudrou ženu. Vzali jsme se v dubnu 1958 a od té doby jsme ve službě pro Jehovu měli mnoho zajímavých úkolů. Angie je naprosto věrná Jehovovi a i díky tomu je naše manželství pevné. Mohu se na ni spolehnout, ať jsme v jakkoli náročné situaci.

Když bratři v roce 1957 prodali budovy na Staten Islandu, odkud vysílala stanice WBBR, sloužil jsem ještě krátkou dobu v betelu v Brooklynu. Po svatbě s Angie jsem z betelu odešel a byli jsme asi tři roky na Staten Islandu průkopníky. Nějakou dobu jsem dokonce pracoval pro nové majitele rozhlasové stanice, která nyní nesla název WPOW.

Byli jsme s Angie rozhodnuti si život zbytečně nekomplikovat, abychom byli k dispozici pro službu tam, kde je to zapotřebí. Začátkem roku 1961 jsme tedy mohli přijmout úkol sloužit jako zvláštní průkopníci ve Falls City v Nebrasce. Sotva jsme se tam odstěhovali, byli jsme pozváni do školy služby Království, což tehdy byl jednoměsíční kurz v South Lansingu ve státě New York. Školení se nám moc líbilo a předpokládali jsme, že ho budeme moci využít, až budeme zpátky v Nebrasce. Byli jsme proto překvapeni, když jsme dostali nové pověření sloužit jako misionáři v Kambodži. V této nádherné zemi v jihovýchodní Asii jsme poznali exotická místa, zvuky a vůně, které byly naprosto odlišné od toho, s čím jsme se setkali doposud. Nemohli jsme se dočkat, až budeme tamním lidem vyprávět o Jehovovi.

Politická situace se tam ale změnila, a tak jsme se museli přemístit do Jižního Vietnamu. Po dvou letech jsem vážně onemocněl a museli jsme se vrátit domů. Potřeboval jsem nějaký čas na zotavení, ale jakmile jsem byl zase při síle, pustili jsme se opět do celodobé služby.

V březnu 1965 jsem byl pověřen sloužit jako cestující dozorce. S Angie jsme v rámci krajské a oblastní služby cestovali 33 let a za ty roky jsme odvedli hodně práce i při přípravách sjezdů. Sjezdy byly v mém životě vždy důležitými událostmi, a tak jsem byl šťastný, že mohu pomáhat s jejich organizací. Několik let jsme působili ve městě New York, kde se řada sjezdů konala na Yankee Stadium.

Tak jako to platí o mnoha celodobých služebnících, i mě a Angie čekala další zajímavá, ale zároveň těžká pověření. Například v roce 1995 jsem byl požádán, abych byl instruktorem ve škole služebního vzdělávání. Tři roky po tom jsme byli pozváni do betelu. Bylo radostné vrátit  se tam, kde jsem před více než 40 lety začal se zvláštní celodobou službou. Nějakou dobu jsem pracoval ve služebním oddělení a jako instruktor několika škol. V roce 2007 vedoucí sbor rozhodl, že školy pořádané v betelu budou spadat pod oddělení pro teokratické školy, a já jsem byl v tomto oddělení dozorcem.

V oblasti teokratického vzdělávání jsme poslední dobou zažili několik významných změn. V roce 2008 byla založena škola pro sborové starší. Během následujících dvou let bylo v betelu v Pattersonu a Brooklynu vyškoleno přes 12 000 starších. Tato škola stále probíhá na nejrůznějších místech a učí v ní celodobí instruktoři. V roce 2010 byla škola služebního vzdělávání přejmenována na biblickou školu pro svobodné bratry a byla založena biblická škola pro manželské páry.

Počínaje služebním rokem 2015 byly tyto dvě školy spojeny v jednu – školu pro zvěstovatele Království. Studenty mohou být manželské páry i svobodní bratři a sestry. Mnozí zvěstovatelé po celém světě byli nadšeni, když se dozvěděli, že tuto školu bude pořádat i jejich pobočka. Je úžasné, že stále přibývá možností teokratického vzdělávání, a jsem velmi vděčný, že jsem se seznámil s mnoha křesťany, kteří jich chtějí využít.

Když se ohlédnu za svým životem – od doby, kdy jsem byl pokřtěn v té studené vodě ve žlabu, až dodnes – děkuji Jehovovi za to, že jsem poznal tolik moudrých lidí, kteří mi pomáhali sloužit mu. Nebyli to vždy moji vrstevníci ani nepocházeli ze stejného kulturního prostředí, nicméně uvnitř, ve svém srdci, to byli duchovně silní lidé. Jejich hluboká láska k Jehovovi byla patrná z toho, jak jednali a smýšleli. V Jehovově organizaci je opravdu mnoho moudrých lidí, se kterými máme možnost sloužit. Já jsem toho využil, a hodně jsem získal.