Přejít k článku

Přejít na obsah

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

I bez rukou se pevně držím biblické pravdy

I bez rukou se pevně držím biblické pravdy

Když lidé ztratí rovnováhu, často se něčeho chytnou. Já to udělat nemůžu, protože nemám ruce. V sedmi letech mi je amputovali, aby mi zachránili život.

Narodil jsem se roku 1960, když bylo mojí mámě 17 let. Táta nás opustil, ještě než jsem přišel na svět. S mámou a prarodiči jsme žili v městečku Burg v bývalé Německé demokratické republice neboli východním Německu. Lidé byli většinou ateisté a moje rodina nebyla výjimkou. Bůh pro nás nic neznamenal.

V dětství se mi hodně věnoval dědeček. Podnikal jsem s ním různé věci. Třeba mi dal za úkol lézt na stromy a prořezávat větve. Takové dobrodružné akce jsem miloval. Byl jsem bezstarostné a šťastné dítě.

NEHODA MI OBRÁTILA ŽIVOT VZHŮRU NOHAMA

Když mi bylo sedm, stalo se něco hrozného. V té době jsem zrovna začal chodit do druhé třídy. Jednou jsem se vracel ze školy domů a vylezl jsem na stožár vysokého napětí. Když jsem byl osm metrů vysoko, zasáhl mě elektrický výboj, a já upadl do bezvědomí. Probudil jsem se až v nemocnici a necítil jsem ruce. Byly tak těžce popálené, že mi je museli amputovat, abych nedostal otravu krve. Určitě si umíte představit, že máma i prarodiče z toho byli úplně zničení. Já jsem si ale ještě ve svém věku neuvědomoval, jak moc to ovlivní můj život.

Po návratu z nemocnice jsem zase začal chodit do školy. Spolužáci se mi posmívali, strkali do mě a házeli po mně různé věci, protože jsem se nemohl bránit. Jejich kruté a povýšené poznámky mě dost zraňovaly. Nakonec jsem byl poslán do Birkenwerderské školy pro postižené, což byla vlastně internátní škola pro tělesně postižené děti. Bylo to daleko od domova, a tak si máma a prarodiče nemohli dovolit za mnou jezdit. Viděl jsem je jenom o prázdninách. Dalších deset let jsem vyrůstal bez nich.

DOSPÍVÁM BEZ RUKOU

Hodně věcí jsem se naučil dělat nohama. Dovedete si představit, jaké to je jíst vidličkou nebo lžící, které držíte v prstech na nohou? Nějak se mi to podařilo zvládnout. Taky jsem se naučil nohama si čistit zuby a česat se. Dokonce jsem začal  nohama gestikulovat, když jsem si s někým povídal. Staly se v podstatě mýma rukama.

V dospívání jsem si rád četl science fiction. Někdy jsem si představoval, že mám supermoderní ruce, se kterými můžu dělat úplně všechno. Ve 14 jsem začal kouřit. Dodávalo mi to sebedůvěru a pocit, že jsem jako ostatní. Vlastně jsem tím říkal: „Koukejte, taky to můžu dělat. Když kouříte, jste dospělí, ať už máte ruce, nebo ne.“

Pořád jsem něco dělal a zapojoval se do různých společenských aktivit. Stal jsem se členem Svobodné německé mládeže, což byla socialistická mládežnická organizace podporovaná státem. Dělal jsem tajemníka, takže jsem měl mezi místními členy zodpovědné postavení. Taky jsem se přihlásil do pěveckého sboru, organizoval setkání pro milovníky poezie a věnoval se sportům pro handicapované. Když jsem se vyučil, začal jsem v našem městě pracovat u jedné společnosti. Jak jsem dospíval, nosil jsem čím dál častěji protézu, protože jsem chtěl vypadat jako normální člověk.

POZNÁVÁM BIBLICKOU PRAVDU

Jednou jsem cestou do práce čekal na vlak a přistoupil ke mně nějaký muž. Zeptal se mě, jestli by se mi líbilo, kdyby Bůh zařídil, abych měl zase obě ruce. Byl jsem zmatený. Samozřejmě že by se mi to líbilo, ale zdálo se mi to přitažené za vlasy, prostě nemožné. Jako ateista jsem byl přesvědčený, že Bůh neexistuje. Od té doby jsem se tomu muži snažil vyhýbat.

Po nějaké době mě kolegyně z práce pozvala na návštěvu ke své rodině. Když jsme si dávali kávu, její rodiče začali mluvit o Bohu – o Bohu Jehovovi. Poprvé v životě jsem slyšel, že Bůh má nějaké jméno. (Žalm 83:18) V duchu jsem si ale říkal: Ať má Bůh jméno, jaké chce, nemůže existovat. A já to těm lidem dokážu. Byl jsem si jistý svými názory, a tak jsem souhlasil, že si budeme o Bibli pravidelně povídat. Ke svému překvapení jsem ale nedokázal Boží existenci vyvrátit.

Moje ateistické představy se začaly rozplývat, když jsme rozebírali biblická proroctví. Hodně Božích předpovědí se splnilo, i když byly zapsané stovky, nebo dokonce tisíce let dopředu. Během jednoho setkání jsme porovnávali poměry ve světě s proroctvími, která jsou ve 24. kapitole Matouše, 21. kapitole Lukáše a 3. kapitole 2. Timoteovi. Stejně jako kombinace příznaků může lékaři pomoct stanovit správnou diagnózu, tak mi kombinace událostí popsaných v těchto proroctvích pomohla pochopit, že žijeme v době, kterou Bible nazývá „poslední dny“ *. Byl jsem naprosto ohromený. Ta proroctví se mi plnila přímo před očima.

 Byl jsem přesvědčený, že to, co se z Bible učím, je pravda. Začal jsem se modlit k Jehovovi a přestal jsem kouřit, i když jsem byl náruživý kuřák víc než deset let. Bibli jsem studoval asi rok a 27. dubna 1986 jsem se dal tajně pokřtít ve vaně, protože svědkové tehdy byli ve východním Německu zakázaní.

RÁD DÁVÁM DRUHÝM

Kvůli zákazu jsme se scházeli po malých skupinách v soukromých domech, a tak jsem znal jen několik spoluvěřících. Pak mi státní orgány nečekaně dovolily vycestovat do západního Německa, kde byla činnost svědků povolená. Poprvé v životě jsem mohl navštívit naše sjezdy a vidět tisíce bratrů a sester. Byl to nezapomenutelný zážitek.

Po pádu berlínské zdi byl zákaz svědků Jehovových zrušen. Konečně jsme mohli uctívat Jehovu svobodně. Chtěl jsem věnovat víc času evangelizační činnosti, ale měl jsem hrůzu z rozhovorů s cizími lidmi. Cítil jsem se méněcenný kvůli svému postižení a taky kvůli tomu, že jsem většinu dětství strávil v domově pro postižené. V roce 1992 jsem ale zkusil mluvit s lidmi o Bibli 60 hodin měsíčně. Dařilo se mi a měl jsem z toho velkou radost. Tak jsem se rozhodl, že to budu dělat každý měsíc, a pokračoval jsem v tom asi tři roky.

Často si připomínám tato slova z Bible: „Kdo je slabý, a já nejsem slabý?“ (2. Korinťanům 11:29) Jsem sice tělesně postižený, ale pořád můžu myslet a mluvit. Takže se snažím co nejvíc pomáhat lidem. Dokážu se dobře vcítit do pocitů těch, kdo mají nějaké omezení. Vím, jaké to je, když člověk chce něco hrozně moc dělat, ale nemůže. Takové lidi se snažím povzbudit. Když můžu druhým tímto způsobem dávat, jsem šťastný.

Mluvit s lidmi o Bibli mi přináší radost

JEHOVA MI KAŽDÝ DEN POMÁHÁ

Musím se přiznat, že někdy to na mě padne. Prostě chci být jako normální člověk. Dokážu si hodně běžných věcí udělat sám, ale zabere mi to víc času a stojí mě to víc úsilí a energie. Moje heslo na každý den je: „Ke všemu mám sílu mocí toho, kdo mi sílu předává.“ (Filipanům 4:13) Jehova mi dennodenně dává sílu, kterou potřebuju, abych zvládal běžné činnosti. Nikdy mi nepřestal pomáhat, a já mu proto nikdy nechci přestat sloužit.

Jehova mi dal velký dar. Dal mi rodinu, která mi v dětství a mládí tolik chyběla. Mám skvělou manželku Elke, je laskavá a soucitná. A kromě toho mám celosvětovou rodinu – miliony svědků Jehovových, kteří jsou mými duchovními bratry a sestrami.

Se svou milovanou manželkou Elke

Taky mě utěšuje Boží slib, že přijde ráj, kde budou „všechny věci nové“, včetně mých rukou. (Zjevení 21:5) Ještě líp si to dokážu představit, když přemýšlím o tom, co dělal na zemi Ježíš. Během chvilky vyléčil muže s ochrnutou rukou, a uzdravil dokonce člověka, kterému někdo usekl ucho. (Matouš 12:13; Lukáš 22:50, 51) Jehovovy sliby a Ježíšovy zázraky jsou pro mě důkazem, že brzo budu zase jako ostatní.

Ten největší dar, jaký jsem dostal, je to, že jsem mohl poznat Jehovu. Stal se mým otcem a přítelem a taky tím, kdo mě utěšuje a dává mi sílu. Cítím to stejně jako král David, který napsal: „Jehova je má síla . . . Obdržel jsem pomoc, takže mé srdce jásá.“ (Žalm 28:7) I když teď nemám ruce, chci se úžasné biblické pravdy držet celý svůj život.

^ 17. odst. Podrobný rozbor předpovězených událostí posledních dnů najdete v knize Co Bible doopravdy říká? v 9. kapitole nazvané „Opravdu žijeme v ‚posledních dnech‘?“. Knihu vydali svědkové Jehovovi a je k dispozici na www.jw.org.