Přejít k článku

Přejít na obsah

 NAPODOBUJTE JEJICH VÍRU | DAVID

„Bitva patří Jehovovi“

„Bitva patří Jehovovi“

DAVID se pevně postavil, aby ho nestrhnul proud vojáků, kteří se hnali proti němu. S hrůzou v očích utíkali z bitevní linie. Co je tak vyděsilo? David zřejmě slyšel, jak stále dokola opakují jedno slovo. Bylo to jméno muže, který sebevědomě stál nedaleko v údolí – Goliat. Většího muže David asi nikdy předtím neviděl.

David rychle pochopil, proč Goliat vyvolává ve vojácích takovou hrůzu. Byl to chlap jako hora – pravděpodobně vážil víc než dva urostlí muži. Teď měl navíc výzbroj, která sama o sobě vzbuzovala respekt. Taky to byl zkušený bojovník, který měl obrovskou sílu. Hlasitě se posmíval izraelské armádě a jejímu králi Saulovi. Představte si, jak se jeho dunivý hlas nese údolím a vyzývá vojáky, aby s ním kdokoli z nich přišel bojovat a v jediném souboji tak rozhodl o výsledku celé bitvy. (1. Samuelova 17:4–10)

Izraelité se třásli strachy a král Saul na tom nebyl o moc líp. Jak se David dozvěděl, Goliat se Izraeli posmíval už víc než měsíc. Střetnutí izraelského a filištínského vojska se dostalo do patové situace a Goliat den za dnem opakoval svoji výzvu. Davida to pobouřilo. Bylo pokořující vidět, jak se izraelský král a jeho vojáci, včetně třech Davidových starších bratrů, chvějí strachem. Davidovi nešlo jenom o to, že Goliat ponižoval izraelskou armádu. Vždyť urážel samotného Jehovu, Boha Izraele! Co s tím ale mohl David dělat? Byl přece ještě tak mladý! A co se můžeme naučit z jeho víry? (1. Samuelova 17:11–14)

„POMAŽ HO, NEBOŤ TO JE ON!“

Vraťme se teď ale o řadu měsíců nazpátek. Blíží se večer a David dohlíží na otcovy ovce, které se pasou v kopcích nedaleko Betléma. Je to dospívající mladík s pěknou postavou, zrzavými vlasy a krásnýma bystrýma očima. V poklidných chvílích rád hraje na harfu a zpívá o nádherných věcech, které Jehova vytvořil. Hraním tráví dlouhé hodiny, a tak je čím dál lepším hudebníkem. Tento večer ale pro něj poslal otec Jišai, protože chce, aby za ním hned přišel. (1. Samuelova 16:12)

Když přijde domů, jeho otec mluví s nějakým starým mužem – věrným prorokem Samuelem. Jehova ho pověřil, aby jednoho z Jišaiových synů pomazal za dalšího krále nad Izraelem. Samuel se už setkal s Davidovými sedmi staršími bratry, ale Jehova mu dal jasně najevo, že žádného z nich nevybral. Když ale dorazí David, Jehova Samuelovi říká: „Pomaž ho, neboť to je on!“ A tak Samuel bere dutý roh naplněný speciálním olejem a v přítomnosti všech ostatních bratrů trochu nalije Davidovi na hlavu. V tu chvíli nastala v Davidově životě velká změna. Bible říká: „Od toho dne dál začal na Davida působit Jehovův duch.“ (1. Samuelova 16:1, 5–13)

David pokorně uznával, že nebezpečné šelmy dokázal přemoct díky Jehovovi

Viděl se David od té chvíle na královském trůně? Vůbec ne. Spoléhal se na Jehovu a čekal, až mu svým duchem ukáže, že je čas ujmout se nových úkolů. Zatím dál žil jako obyčejný pastýř. O ovce ale pečoval s velkým nasazením a odvahou. Na stádo jeho otce dvakrát zaútočila šelma –  jednou lev a podruhé medvěd. David se je nesnažil odehnat z bezpečné vzdálenosti. Nebál se jim postavit a pustil se s nimi do boje, aby neublížili bezbranným ovcím. Obě nebezpečná zvířata David přemohl a zabil. (1. Samuelova 17:34–36; Izajáš 31:4)

Za nějaký čas si ho zavolal král Saul, který se o jeho schopnostech dozvěděl. Saul byl sice stále velmi dobrý bojovník, ale neměl už v té době Jehovovu podporu, protože neposlechl jeho pokyny. Jehova Saulovi nedával svého ducha, a tak se u krále čím dál častěji projevovaly jeho špatné sklony – míval záchvaty vzteku, byl přehnaně podezřívavý a agresivní. Když se dostal do takového rozpoložení, dokázala ho uklidnit příjemná hudba. O Davidově pověsti schopného hudebníka a bojovníka se doslechli Saulovi sluhové, a tak si ho král zavolal, aby se stal jeho hudebníkem a zbrojnošem. (1. Samuelova 15:26–29; 16:14–23)

Z Davida si můžou vzít příklad zejména mladí lidé. Všimněte si, že věnoval čas aktivitám, díky kterým se ještě víc sblížil s Jehovou. Taky se trpělivě učil praktickým dovednostem, které mu umožnily snadněji získat práci. Ale především reagoval na vedení od Jehovy. Ve všech těchto oblastech můžeme Davida napodobovat. (Kazatel 12:1)

„AŤ SE V ŽÁDNÉM MUŽI NEHROUTÍ SRDCE“

I když David už sloužil Saulovi, často se vracel domů pást ovce, někdy i na delší dobu. Při jedné takové příležitosti se stalo, že ho Jišai poslal za staršími bratry, kteří sloužili v Saulově armádě. David vzal zásoby, které pro ně dostal, a poslušně zamířil do údolí Elah. Když tam dorazil a dozvěděl se o situaci popsané v úvodu článku, byl zděšený. Obě armády nečinně zůstávaly na svých pozicích na protilehlých svazích tohoto rozlehlého údolí. (1. Samuelova 17:1–3, 15–19)

David se s tou situací nehodlal smířit. Jak mohla armáda Boha Jehovy prchat v hrůze před pouhým člověkem, který navíc uctíval falešné bohy? David považoval Goliatovy posměšky za přímou urážku Jehovy. A tak začal vojáky přesvědčovat, že Goliat nemá šanci zvítězit. Netrvalo dlouho a dozvěděl se o tom jeho nejstarší bratr Eliab. Ostře Davida napomenul a obvinil ho, že si přišel užít pohled na násilí v bitvě. David mu ale odpověděl: „Co jsem zase provedl? To se nemůžu zeptat?“ A pak dál ostatní ujišťoval, že je možné Goliata porazit. Jeho slova se donesla až k Saulovi, který přikázal, aby k němu Davida přivedli. (1. Samuelova 17:23–31; Bible21)

Davidova slova mohla králi dodat odvahu. Řekl mu: „Ať se v žádném muži nehroutí srdce.“ Saulovo srdce se jakoby hroutilo – kvůli Goliatovi úplně ztratil odvahu. Jeho muži na tom nebyli o nic líp. Všichni udělali chybu, kterou by na jejich místě udělalo asi hodně lidí. Srovnávali sami sebe s tím obrovským mužem a viděli, že mu budou sahat tak nanejvýš po břicho nebo po hruď. Dovedli si představit, že Goliat s nimi udělá krátký proces. David ale takhle neuvažoval. Jak ještě uvidíme, na celou situaci se díval z úplně jiného úhlu. A tak se nabídl, že bude s Goliatem bojovat sám. (1. Samuelova 17:32)

 Saul namítl: „Nemůžeš se s tím Filištínem bít . . . Jsi ještě chlapec a on je bojovník už odmalička.“ Opravdu byl David ještě dítě? Ne, ale v té době mu asi nebylo ani dvacet let, a tak neměl zatím věk na to, aby mohl sloužit v armádě. Možná taky vypadal mladší, než ve skutečnosti byl. Přesto už měl pověst odvážného bojovníka. (1. Samuelova 16:18; 17:33; Bible21)

Aby Saula přesvědčil, zmínil se o tom, jak bojoval se lvem a medvědem. Někoho by mohlo napadnout, že se David vychloubal. On ale velmi dobře věděl, proč se mu podařilo zvítězit. Řekl: „Jehova, který mě osvobodil ze lví tlapy a z medvědí tlapy, ten mě osvobodí z ruky toho Filištína.“ Saul nakonec souhlasil a řekl: „Jdi, a kéž se sám Jehova prokáže být s tebou.“ (1. Samuelova 17:37)

Chtěli byste mít takovou víru jako David? Je vidět, že jeho víra nebyla jenom nějaké nadšení pro určité ideály. Důvěřoval svému Bohu kvůli tomu, co o něm věděl a co už sám zažil. Byl přesvědčený, že Jehova s láskou chrání své služebníky a dodržuje své sliby. Pokud takovou víru chceme získat, je nutné zkoumat Bibli a poznávat tak Boha. Když pak v životě uplatňujeme, co jsme se dozvěděli, přinese nám to mnoho dobrého a naši víru to posílí. (Hebrejcům 11:1)

„JEHOVA [TĚ] VYDÁ DO MÉ RUKY“

Saul se rozhodl vybavit Davida svou vlastní výzbrojí. Byla vyrobená z mědi a podobala se té Goliatově. Zřejmě k ní patřila drátěná košile, kterou tvořily překrývající se šupinky. Když se ale v té těžké výstroji David zkoušel pohybovat, rychle mu došlo, že to není nic pro něj. Nebyl na takovou výzbroj zvyklý, protože neprošel vojenským výcvikem. Navíc patřila Saulovi, který byl nejvyšším mužem v celém Izraeli. (1. Samuelova 9:2) Všechno to ze sebe sundal a oblékl si, co obvykle – oděv pastýře. (1. Samuelova 17:38–40)

David si vzal pastýřskou hůl, mošnu přes rameno a prak. To nezní moc nebezpečně. Prak ale byla velmi účinná zbraň, ideální pro pastýře. Tvořil ho malý váček, ke kterému byly přivázány dva dlouhé kožené pásky. Do váčku se vložil kámen, prakem se zatočilo nad hlavou a pak stačilo ve správnou chvíli jeden z pásků uvolnit a kámen zamířil velkou rychlostí přesně k cíli. O účinnosti této zbraně svědčí i to, že v některých armádách byly celé oddíly vojáků s praky.

S touto výbavou David vyrazil vstříc nepříteli. Můžeme si jenom domýšlet, jak úpěnlivě se modlil, když se v údolí krátce zastavil ve vyschlém korytě řeky, aby nasbíral pět oblázků. A pak se vydal na bojiště. Vlastně tam doslova přiběhl.

Jak na Goliata zapůsobilo, když uviděl svého protivníka? Bible říká: „Začal jím opovrhovat, protože se prokázal být chlapcem.“ Zahulákal na Davida: „Jsem pes, že ke mně přicházíš s klacky?“ Očividně si všiml jenom hole, kterou David držel, a ne jeho praku. Ve jménu filištínských bohů Davida proklínal a vyhrožoval mu, že jeho mrtvolu dá ptákům a polním zvířatům. (1. Samuelova 17:41–44)

Davidova odpověď představuje až dodnes neobyčejně působivé vyjádření víry. Představte si, jak ten mladý muž na Goliata volá: „Přicházíš ke mně s mečem a s kopím a s oštěpem, ale já přicházím k tobě se jménem Jehovy vojsk, Boha izraelských bitevních linií, kterého jsi popichoval.“ David věděl, že fyzická síla a výzbroj nejsou to nejdůležitější. Goliat urážel Jehovu a David si byl jistý, že Jehova to tak nenechá. Vyjádřil to jasně: „Bitva patří Jehovovi.“ (1. Samuelova 17:45–47)

David si velmi dobře uvědomoval, o kolik ho Goliat převyšuje v síle i výzbroji. Nenechal se tím ale zastrašit. Neudělal stejnou chybu jako Saul a jeho vojáci. Neporovnával Goliata sám se sebou, ale s Jehovou. Goliat s výškou téměř tři metry převyšoval všechny ostatní muže. Co je ale taková výška ve srovnání s panovníkem celého vesmíru? Stejně jako kterýkoli jiný člověk nepředstavoval Goliat pro Jehovu většího nepřítele, než je pro nás třeba mravenec. Jehova byl přichystaný tohoto sebevědomého bojovníka zničit!

 David se proti svému nepříteli rozběhl a sáhl pro oblázek v mošně. Nabil prak a roztočil ho nad hlavou, až se ozývalo svištění. I Goliat postupoval směrem k Davidovi a zřejmě byl částečně krytý štítem, který před ním nesl jeho zbrojnoš. V tu chvíli pro něj výška byla vlastně nevýhodou, protože zbrojnoš běžného vzrůstu mohl jen těžko zvednout štít tak vysoko, aby chránil i obrovu hlavu. A právě na ni David mířil. (1. Samuelova 17:41)

David si uvědomoval, že ani obr není nic v porovnání s Bohem Jehovou

David uvolnil kámen z praku. Představte si, jak se na letící kámen upírají oči všech přihlížejících. Jehova se bezpochyby postaral, aby další už nebyl zapotřebí. Byla to přesná rána, kámen se zabořil do Goliatova čela. Obr se skácel a zůstal ležet tváří k zemi. Muž, který nesl štít, asi vzal v hrůze nohy na ramena. David doběhl ke Goliatovi a jeho vlastním mečem mu usekl hlavu. (1. Samuelova 17:48–51)

Saul a jeho vojáci konečně sebrali odvahu. S mohutným křikem vyrazili proti Filištínům. Dopadlo to přesně tak, jak řekl David Goliatovi: „Bitva patří Jehovovi, a vydá vás do naší ruky.“ (1. Samuelova 17:47, 52, 53)

Doba, kdy se Boží služebníci zapojovali do válek, už je pryč. (Matouš 26:52) Davidova víra je pro nás ale příkladem až dodnes. I pro nás musí být Jehova skutečný – musí to být jediný Bůh, kterému sloužíme a před kterým máme bázeň. Občas možná máme pocit, že se nad námi problémy tyčí jako hory, ale v porovnání s Jehovovou neomezenou mocí jsou zcela nepatrné. Pokud si vybereme Jehovu jako svého Boha a projevíme v něj důvěru jako David, nemusí nás zahnat do kouta žádná náročná situace ani žádný problém. Jehovově moci se nemůže nic postavit do cesty!