Přejít k článku

Přejít na obsah

 HLAVNÍ TÉMA | ŽIVOT, SMRT... A CO DÁL?

Co o smrti říká Bible

Co o smrti říká Bible

V biblické knize 1. Mojžíšově se ze zprávy o stvoření dozvídáme, co Bůh řekl prvnímu člověku Adamovi. Pověděl mu: „Z každého stromu zahrady smíš do sytosti jíst. Ale pokud jde o strom poznání dobrého a špatného, z toho jíst nebudeš, neboť v den, kdy z něho pojíš, určitě zemřeš.“ (1. Mojžíšova 2:16, 17) Z těchto slov je jasně vidět, že kdyby Adam Boží příkaz poslechl, nezemřel by, ale žil by v zahradě Eden věčně.

Je smutné, že Adam se rozhodl jinak. Ignoroval Boží příkaz a snědl zakázané ovoce, které mu dala jeho žena Eva. (1. Mojžíšova 3:1–6) Následky jeho neposlušnosti si neseme až dodnes. Apoštol Pavel to vysvětlil takto: „Skrze jednoho člověka vstoupil do světa hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ (Římanům 5:12) Tím „jedním člověkem“ byl samozřejmě Adam. Co ale bylo tím hříchem a proč vedl ke smrti?

Hříchem bylo to, že Adam vědomě porušil Boží zákon. (1. Jana 3:4) A Bůh Adamovi řekl, že trestem za hřích je smrt. Kdyby Adam a v budoucnosti i jeho děti poslouchali Boží příkaz, nestali by se hříšnými a nikdy by nemuseli zakusit smrt. Bůh lidi nestvořil proto, aby umírali, ale aby žili – a to dokonce věčně.

Nikdo z nás nepochybuje o tom, že smrt se „rozšířila na všechny lidi“, jak se to píše v Bibli. Žije ale po smrti nějaká naše část dál? Hodně lidí  by s tím souhlasilo. Věří, že něco v nás, čemu se říká duše, je nesmrtelné. To by ale znamenalo, že Bůh Adamovi lhal. Jak to? Kdyby totiž cosi z nás žilo po smrti dál v nějaké jiné říši, smrt by nebyla trestem za hřích. Jenže přesně to Bůh řekl. A v Bibli se píše: „Je nemožné, aby Bůh lhal.“ (Hebrejcům 6:18) Ve skutečnosti to byl Satan, kdo lhal, protože Evě řekl: „Určitě nezemřete.“ (1. Mojžíšova 3:4)

To vyvolává otázku: Pokud je nauka o nesmrtelnosti duše založená na lži, co se opravdu děje po smrti?

BIBLE UVÁDÍ VĚCI NA PRAVOU MÍRU

Biblická zpráva o stvoření říká: „Jehova Bůh přistoupil k tomu, aby vytvořil člověka z prachu zemské půdy a aby vdechl do jeho chřípí dech života, a člověk se stal živou duší.“ Výraz „živá duše“ je překladem hebrejského slova nefeš *, které doslova znamená „dýchající tvor“. (1. Mojžíšova 2:7; poznámka pod čarou)

V Bibli se tedy jasně uvádí, že člověk nebyl stvořen s duší, která je nesmrtelná, ale že on sám je duše neboli živá bytost. Proto ať byste se snažili sebevíc, nikde v Bibli nenajdete výraz „nesmrtelná duše“.

Pokud ale podle Bible nemáme to, co někteří označují jako duši, proč to tolik náboženství vyučuje? Pro odpověď si musíme dojít do starověkého Egypta.

VÍRA V NESMRTELNOST DUŠE ZAPOUŠTÍ KOŘENY

Hérodotos, řecký historik žijící v 5. století př. n. l., řekl, že Egypťané byli „prvními lidmi,  kteří hájili nesmrtelnost duše“. S myšlenkou o nesmrtelnosti duše si pohrávali také starověcí Babyloňané. Tato nauka si díky řeckým filozofům získala velkou oblibu, a když Alexandr Veliký dobyl v roce 332 př. n. l. Blízký východ, brzy se rozšířila po celé Řecké říši.

Nikde v Bibli nenajdete výraz „nesmrtelná duše“.

V prvním století n. l. učily dvě významné židovské sekty, esejci a farizeové, že duše přežívá smrt těla. V díle The Jewish Encyclopedia se píše: „Víra v nesmrtelnost duše se k Židům dostala díky kontaktu s řeckým myšlením a hlavně prostřednictvím Platónovy filozofie.“ Také podle židovského historika Josepha, který žil v prvním století, nevychází tato nauka ze Svatého Písma, ale „z učení Řeků“. Toto učení Josephus považoval za sbírku mýtů a legend.

Vliv řecké kultury se šířil a nauku o nesmrtelnosti duše přejali i křesťané. Historik Jona Lendering napsal: „Platónova hypotéza, že duše kdysi žila na lepším místě a teď je v hříšném světě, usnadnila propojení platónské filozofie s křesťanstvím.“ Nauka o nesmrtelnosti duše tak pronikla do křesťanské církve a stala se nedílnou součástí její věrouky.

„PRAVDA VÁS OSVOBODÍ“

V prvním století apoštol Pavel napsal toto důležité varování: „V pozdějších časových obdobích někteří odpadnou od víry, budou věnovat pozornost zavádějícím inspirovaným výrokům a démonským naukám.“ (1. Timoteovi 4:1) A to se skutečně stalo. Nauka o nesmrtelnosti duše je  jednou z „démonských nauk“. Nemá oporu v Bibli, ale má kořeny ve starověkých náboženstvích a filozofiích.

Dobrá zpráva je, že Ježíš řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:32) Když poznáváme pravdu z Bible, osvobozuje nás od nauk a zvyků, které učí mnohá náboženství a které Boha staví do špatného světla. Pravda z Božího Slova nás navíc osvobozuje od tradic a pověr, které jsou spojené se smrtí. (Viz rámeček „ Co se děje s mrtvými?“.)

Když Bůh vytvořil lidi, nechtěl, aby na zemi žili jenom 70 nebo 80 let a pak navždy odešli do nějaké duchovní říše. Přál si, aby žili napořád tady na zemi jako jeho poslušné děti. Jeho velkolepý záměr je důkazem jeho lásky k lidem a je naprosto jisté, že se splní. (Malachiáš 3:6) Bůh nechal do Bible zapsat krásný slib: „Spravedliví budou vlastnit zemi a budou na ní přebývat navždy.“ (Žalm 37:29)

 

^ 9. odst. V některých překladech, jako třeba v Bibli21, Jeruzalémské bibli Slově na cestu, je slovo nefeš přeložené jako „živá bytost“. A v Českém ekumenickém překladu je přeložené jako „živý tvor“.