Přejít k článku

Přejít na obsah

 CO ŘÍKÁ BIBLE

Kříž

Kříž

Mnoho lidí považuje kříž za symbol křesťanství. Ne všichni si ale myslí, že je vhodné nosit ho jako šperk nebo ho vystavovat doma a v kostelech.

Zemřel Ježíš na kříži?

CO ŘÍKAJÍ LIDÉ

 

Římané Ježíše popravili tak, že ho přibili na kříž vyrobený ze dvou kusů dřeva.

CO ŘÍKÁ BIBLE

 

Ježíše popravili tak, že ho „pověsili na dřevo“. (Skutky 5:30, Jeruzalémská bible) Obě slova, která jsou v Bibli použita pro předmět, na kterém Ježíš zemřel, označují jeden kus dřeva, nikoli dva. Jak uvádí kniha Crucifixion in Antiquity, řecké slovo stauros znamená „tyč v nejširším slova smyslu. Není ekvivalentem slova ‚kříž‘.“ A slovo xylon, které je ve Skutcích 5:30, označuje „pouze vztyčený sloupek nebo kůl, na který Římané přibíjeli“ ty, kdo byli odsouzeni k smrti. *

To, jakým způsobem byl Ježíš popraven, Bible dává do souvislosti se zákonem ve starověkém Izraeli. Zákon říkal: „V případě, že bude v nějakém muži hřích zasluhující rozsudek smrti, a bude usmrcen, a pověsíš ho na kůl, ... pověšený je něco prokletého Bohem.“ (5. Mojžíšova 21:22, 23) Právě to měl na mysli apoštol Pavel, když uvedl, že Ježíš „se stal kletbou místo nás, protože je napsáno: ‚Prokletý je každý pověšený na kůlu [xylon].‘“ (Galaťanům 3:13) Jasně z toho vyplývá, že Ježíš zemřel na kůlu, tedy na jednom kusu dřeva.

„Ti ho dokonce usmrtili, když ho pověsili na dřevo.“ (Skutky 10:39Jeruzalémská bible)

 Používali Ježíšovi následovníci kříž při uctívání Boha a považovali ho za symbol křesťanství?

CO ŘÍKÁ BIBLE

 

Nic v Bibli nenaznačuje, že by první křesťané používali kříž jako náboženský symbol. Kříž v té době naopak používali Římané jako symbol pro své bohy. Asi 300 let po Ježíšově smrti si římský císař Konstantin zvolil kříž jako znak pro svoji armádu. A od té doby začal být kříž spojován s křesťanstvím.

Vzhledem k tomu, že kříž používali pohané při uctívání svých bohů, bylo by logické, aby ho při uctívání pravého Boha začali používat Ježíšovi následovníci? Dobře věděli, že Bůh už dávno předtím zakázal, aby lidé při uctívání používali „podobu jakéhokoli symbolu“. Navíc všichni křesťané dostali pokyn: „Utíkejte před modlářstvím.“ (5. Mojžíšova 4:15–19; 1. Korinťanům 10:14, Bible21) „Bůh je Duch“, a proto ho nemůžeme vidět. První křesťané se proto nesnažili k Bohu přiblížit pomocí nějakých předmětů a symbolů. Uctívali Boha „duchem a pravdou“, to znamená, že se nechávali vést jeho neviditelným svatým duchem a řídili se tím, co jim sdělil ve Svatém Písmu. (Jan 4:24)

„Ti, kdo [Boha] uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.“ (Jan 4:23)

Jak by měli křesťané dávat najevo úctu k Ježíši Kristu?

CO ŘÍKAJÍ LIDÉ

 

„Je přirozené a logické, že předmět, díky kterému byli křesťané spaseni, by měl být chován ve zvláštní úctě. ... Ten, kdo uctívá náboženský symbol, tím uctívá osobu, kterou tento symbol představuje.“ (New Catholic Encyclopedia)

CO ŘÍKÁ BIBLE

 

Křesťané vděčí Ježíšovi opravdu za hodně, protože díky jeho smrti jim můžou být odpuštěny hříchy, mají otevřenou cestu k Bohu a můžou získat věčný život. (Jan 3:16; Hebrejcům 10:19–22) Nedostali žádný pokyn, aby úctu k Ježíšovi dávali najevo tím, že si někde vystaví jeho symbol nebo jednoduše prohlásí, že v něj věří. Bible naopak říká: „Víra, jestliže nemá skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jakub 2:17) Křesťané musí víru v Ježíše dávat najevo svým jednáním. Co konkrétně to znamená?

V Bibli se píše: „Pohání nás totiž láska, kterou má Kristus, protože jsme usoudili, že jeden člověk zemřel za všechny..., aby ti, kdo žijí, již nežili pro sebe, ale pro toho, kdo za ně zemřel a byl vzbuzen.“ (2. Korinťanům 5:14, 15) Kristova láska a to, co pro lidi udělal, křesťany motivuje k tomu, aby měnili svůj život a snažili se Ježíše následovat. Díky tomu můžou dávat Ježíšovi najevo úctu daleko lepším způsobem, než kdyby používali nějaký náboženský symbol.

„To je totiž vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a projevuje v něj víru, měl věčný život.“ (Jan 6:40)

^ 8. odst. BULLINGER, Ethelbert W. A Critical Lexicon and Concordance to the English and Greek New Testament. 11. London: Samuel Bagster and Sons Limited, 1974, s. 818, 819.