NATALJA se svým devítiletým synem Aslanem se krčili vedle Zariny a její dvanáctileté dcery Anželiky. Sedělo tam s nimi víc než 1 000 dětí a dospělých a hlídali je ozbrojení útočníci.

V ten den ráno – byla to středa 1. září 2004 – byli děti a rodiče venku u školy a čekali na zahájení prvního školního dne v Beslanu, městečku v Severní Osetii-Alanii, která je součástí Ruska. Z ničeho nic se tam ale přiřítilo přes 30 ozbrojených mužů a sebevražedných útočníků a začali střílet do vzduchu a křičet. Nahnali vyděšený dav do tělocvičny a obehnali ji drátem s výbušninami.

Tak začaly tři dramatické dny vyjednávání mezi útočníky a bezpečnostními jednotkami. „Nikdy jsem se tolik nemodlila,“ říká Natalja, která tehdy poznávala Bibli se svědky Jehovovými.

Končilo léto a v tělocvičně bylo nesnesitelné horko. Od druhého dne nedostávali rukojmí žádné jídlo ani vodu a třetí den, v pátek, se někteří uchýlili k tomu, že pili moč a jedli květiny, které děti přinesly svým učitelům. Natalja vypráví: „Chlapec vedle nás mi dal do ruky jeden list. Rozpůlila jsem ho a rozdělila mezi Anželiku a Aslana.“

V pátek odpoledne vypukl zmatek. Natalja vzpomíná: „Výbuchy mě srazily k zemi. Místnost zaplnil hustý dým a začalo se střílet.“ Během přestřelky mezi vojáky a teroristy se Natalja s Aslanem odplížili pryč. Místní Oset Alan je odtáhl do bezpečí. Mnoho dalších ale takové štěstí nemělo.

Stovky dětí a dospělých, včetně Anželiky, zemřely. Na celé týdny Beslan zahalil smutek. Z Nataljina bytu je na místo tragédie vidět, a i když byla poblíž postavena jiná škola, Aslan do ní nedokázal vkročit. Dokonce si ani nechodil hrát ven. Natalja říká: „Vroucně jsme prosili Jehovu, aby mu pomohl strach překonat.“ Časem sebral odvahu a do školy se zase vrátil.

Pro Natalju bylo těžké chodit do sálu Království, kde se lidé učí o Bibli. Vzpomíná: „Kdykoli jsem byla v uzavřeném prostoru s mnoha lidmi, bála jsem se, že na nás někdo zaútočí. Modlila jsem se, ale nepomáhalo to. Po nějaké době jsem do sálu chodit přestala. Měla jsem taky hrozný pocit z toho, že hodně lidí zemřelo, zatímco my jsme přežili.“

„Jsem vděčná křesťanům ze sboru, kteří mi hodně pomáhali,“ říká Natalja. „Každé tři dny ke mně chodila Taťána. Později s sebou vzala ještě jinou svědkyni, Uljanu. Byla moc milá, taktní, výborně znala Bibli a poskytla mi útěchu, kterou jsem potřebovala. Chválila mě za to, jak se snažím, a pozorně mi naslouchala.

Ukázala mi v Bibli, co napsal apoštol Pavel ve 2. Korinťanům 1:9. Po těžkostech, které zažil v Asii, řekl: ‚Cítili [jsme], že jsme přijali rozsudek smrti.‘ Taky mi přečetla Izajáše 40:31: ‚Ti, kdo doufají v Jehovu, znovu získají sílu. Vznesou se na křídlech jako orli.‘ Takové biblické verše a pravidelná citová podpora od Uljany a dalších mi dodaly sílu, abych znovu začala s dětmi chodit na biblické přednášky do sálu Království. Ale být s mnoha lidmi v nějaké místnosti pro mě pořád není úplně jednoduché.“

Zarina se později stala svědkem Jehovovým a těší se na to, až při vzkříšení přivítá Anželiku na krásné zemi, kde budou žít jen mírní lidé a kde bude vládnout Boží království. (Matouš 6:9, 10; Skutky 24:15) Natalja a její děti se daly pokřtít v roce 2009. Pořád bydlí blízko zdevastované tělocvičny, ale na tu hrůzu už nemyslí. Natalja říká: „O tom dni už dokážu mluvit, aniž bych cítila hořkost nebo strach. Bůh nám pomáhá jít dál.“