Přejít k článku

Přejít na obsah

Setkání s gorilami nížinnými

Setkání s gorilami nížinnými

HLUBOKO v rovníkovém deštném pralese ve Středoafrické republice leží přírodní klenot, který dosud spatřilo jen málo lidí. Po náročné 12hodinové jízdě po hrbolatých cestách jsme dorazili do Národního parku Dzanga Ndoki. Tento kus panenské přírody se rozkládá v severozápadním cípu země, mezi Kamerunem a Konžskou republikou. Naším cílem bylo setkat se s gorilami nížinnými — s Makumbou a jeho rodinou.

Průvodkyně nám řekla, že se máme držet pohromadě a dávat pozor, zda nablízku nejsou sloni, protože půjdeme po stezkách, po kterých denně chodí za potravou. Obavy jsme ale neměli jenom ze slonů. „Když na vás chce zaútočit gorila,“ radila nám průvodkyně, „zůstaňte stát a dívejte se do země. Neublíží vám, jenom udělá pěkný bengál. Nedívejte se jí do očí. Zjistila jsem, že nejlepší je oči zavřít.“

Naši skupinu vedl stopař, který patří k BaAkům. Tito lidé jsou kvůli svým fyzickým rysům a malému  vzrůstu považováni za pygmeje. Šikovný domorodý stopař dokáže rozpoznat přítomnost mnoha zvířat, která se dají v přírodě jen těžko najít. Vystopuje je podle viditelných známek, pachů a zvuků. Náš stopař si vykračoval hustým porostem a my jsme měli co dělat, abychom s ním udrželi krok. Cestou jsme navíc museli odhánět roj dotěrných včel medonosek.

Zanedlouho jsme už šli nedotčeným pralesem, kam se zatím dostal jen málokdo ze Západu. Najednou se stopař zastavil a ukázal na velkou plochu blízko stezky. Viděli jsme poničené keře a zválenou trávu, kde si předtím hrála gorilí mláďata, a také polámané a holé větve — spoušť po dopolední svačině. Naše očekávání vzrůstalo.

Gorila nížinná může měřit 1,8 metru a vážit přes 200 kilogramů

Asi po třech kilometrech stopař zvolnil tempo. Aby gorily nevyplašil, začal pomlaskávat. Uslyšeli jsme hluboké mručení provázené praskáním větví. Průvodkyně pomalu pokynula rukou, ať jdeme dál. Dala si prst na rty, aby nám naznačila, že máme být potichu. Řekla nám, abychom se přikrčili, a ukázala na něco mezi stromy. Asi osm metrů před námi byl Makumba!

Divoký prales najednou utichl a my jsme slyšeli jen tlukot vlastního srdce. Samozřejmě nám problesklo hlavou, zda Makumba nezaútočí. On si nás ale lhostejně změřil pohledem a přivítal nás zívnutím. Není třeba dodávat, že jsme si oddechli.

I když v jazyce BaAků znamená Makumba „rychlý“, v tuto chvíli si poklidně vychutnával dopolední jídlo. Poblíž se prala dvě mláďata a navzájem se lechtala. Desetiměsíční Sopo s velkýma očima si hrál blízko své matky Mopambi, která ho vždycky něžně přitáhla zpátky, když ho bezmezná zvědavost odváděla z dosahu jejích tlap. Ostatní buď oškubávali listy a dolovali dřeň z větví, nebo ve skupinkách dováděli. Letmo se na nás podívali, ale pak o nás ztratili zájem a pokračovali ve hře.

Po hodině jsme Makumbu omrzeli. Zamručel, zvedl se a zmizel v pralese. Za pár vteřin se vytratil i zbytek rodiny. I když jsme s těmito úžasnými tvory mohli strávit jen krátkou chvíli, vzpomínat na ně budeme mnoho let.