Přejít k článku

Přejít na obsah

Překonal jsem své násilnické sklony

Překonal jsem své násilnické sklony

 Překonal jsem své násilnické sklony

Vypráví Jose Antonio Nebrera

NÁSILÍ patřilo k mému životu už od dětství. Můj otec byl členem španělského četnictva, které se vyznačovalo přísnou disciplínou. Jeho otec ho často bil a on v této rodinné tradici pokračoval. Opakovaně jsem dostával výprask tlustým páskem. Aby toho nebylo málo, často mi říkal, že jsem hlupák, zatímco mou mladší sestru rozmazloval. Matka se ho bála a dělala jen velmi málo pro to, aby mi pomohla snášet nespravedlivé zacházení a aby mi vynahradila lásku, kterou jsem od otce nedostával.

Když jsem byl mezi ostatními dětmi ve škole, představoval jsem si, že žiju ve světě, kde mě nic netrápí. A zřejmě jsem navenek opravdu působil jako veselé dítě. Uvnitř jsem ale skrýval strach a hněv. Realita na mě dolehla, když jsem se pomalu blížil ze školy domů a s hrůzou očekával další urážky nebo bití.

Abych se z tohoto nelaskavého prostředí dostal pryč, zapsal jsem se ve svých třinácti letech do jezuitské internátní školy. Nějakou dobu jsem uvažoval o tom, že se stanu knězem. Ale to, co jsem ve škole zažíval, mému životu hlubší smysl nedalo. Vstávali jsme v pět hodin ráno a začínali studenou sprchou. Pak následoval přísný celodenní program studia, modliteb a bohoslužeb, a to jen s malými přestávkami na odpočinek.

Měli jsme sice číst příběhy „svatých“, ale Bible součástí našeho studia nebyla. Jediná Bible, kterou jsme měli k dispozici, byla zamčená ve vitrínce, a abychom si v ní mohli číst, museli jsme získat zvláštní povolení.

Ve třetím roce studia mně k tvrdému režimu přibyly hodiny sebemrskání. V klášteře se tomu říkalo „duchovní cvičení“. Snažil jsem se zhltnout velké porce jídla, aby se mi udělalo špatně a mohl jsem se tomuto martyriu vyhnout. K ničemu to ale nevedlo. Život v klášteře už jsem dál nemohl vydržet, a tak jsem ani ne po třech letech studia utekl a vrátil se domů. Bylo mi tehdy šestnáct let.

Hledám dobrodružství

Začal jsem se věnovat boxování a zápasení. Byl jsem v těchto násilných sportech úspěšný a dávalo mně to pocit, že něco znamenám. Fyzická zdatnost ale zároveň vedla k tomu, že jsem si šel surově za svým, přesně tak jak to dělal můj otec.

 Když mi bylo devatenáct, potkal jsem Encarnitu, která do mého života vnesla konečně trochu něhy. Za devět měsíců jsme se vzali. Znala pouze tu zdvořilou, milou a veselou stránku mé povahy. Neměla ani tušení o tom, jakou bolest dusím v sobě. Hořkost, kterou jsem pociťoval, se naplno projevila, když jsem byl povolán na vojnu, a to nedlouho po tom, co se nám narodilo první dítě.

Abych nemusel mít vojenský sestřih a také abych zažil nějaké dobrodružství, impulzivně jsem se přihlásil do španělské cizinecké legie. Představoval jsem si, že marocká poušť a účast na nebezpečných misích mně přinesou svobodu, po které jsem toužil. Zároveň to byla možnost, jak se vyhnout rodinným odpovědnostem. Výsledkem však bylo, že vyplavaly na povrch moje nejhorší vlastnosti.

Brzy jsem se dostal do konfliktu s jedním mohutným a brutálním seržantem, který rád šikanoval nováčky. Nespravedlnost jsem nenáviděl a byl jsem připraven bojovat za to, co jsem považoval za správné. Jednoho rána jsem během nástupu zavtipkoval a seržant si to špatně vyložil. Zvednul ruku, aby mě uhodil, ale já mu ji bleskurychle zkroutil a povalil ho na zem. Pevně jsem ho držel, protože jsem se bál, že když ho pustím, zastřelí mě.

Tato potyčka vedla k tomu, že jsem se na tři měsíce dostal do čety, ve které byli vojáci trestaní za různé kázeňské přestupky. Bydlel jsem společně se třiceti dalšími v malé holé místnosti. Během té doby jsme si ani nemohli vzít čisté oblečení. Naší četě velel surový seržant, který se vyžíval v tom, že nás bičoval. Jednou jsem mu řekl, že jestli se mě dotkne, tak ho zabiju, a tak jsem místo třiceti ran dostal jen tři. Naučil jsem se být tak tvrdý, jako byli mí trýznitelé.

Tajné operace

Během výcviku v cizinecké legii jsem se ukvapeně rozhodl pro ještě větší „dobrodružství“. Ani tehdy jsem netušil, kam mě mé rozhodnutí přivede. Dostal jsem průpravu, jakou mají speciální jednotky, což zahrnovalo naučit se zacházet s různými zbraněmi a výbušninami. Poslední fázi výcviku jsem strávil s agenty CIA v Langley v americkém státě Virginia.

Zanedlouho jsem se stal členem komanda, které pracovalo v utajení. V 60. letech jsem se účastnil desítek misí. Ve Střední a Jižní Americe to byly operace proti překupníkům drog a pašerákům zbraní. Naším úkolem bylo tyto lidi odstranit. Pozabíjeli jsme všechny kromě těch, kdo nám mohli poskytnout užitečné informace. Stydím se, že jsem se na tom osobně podílel.

Později jsem měl za úkol sledovat španělské vojenské velitele a zjistit, kteří z nich nepodporují diktaturu generála Franca. Předmětem naší špionáže byli i odpůrci Francova režimu, kteří žili ve Francii. Klíčové disidenty jsme měli unést do Španělska. Účelem obvykle bylo je zlikvidovat.

Při své poslední operaci jsem měl shromáždit skupinu žoldáků a provést státní převrat v jedné malé africké zemi. Dostali jsme příkaz zaútočit na kasárny v hlavním městě a následně převzít kontrolu nad prezidentským palácem. Podle plánu jsme do země vtrhli o půlnoci a splnili svůj úkol během pouhých čtyř hodin. V boji zemřeli tři moji vojáci a desítky nepřátelských bojovníků. I já jsem tehdy zabíjel.

Kvůli tomuto traumatickému zážitku mě trápily výčitky svědomí. Nemohl jsem spát, protože jsem měl neustálé noční můry, ve kterých jsem srážel své nepřátele v boji muže proti muži. Ve snu jsem viděl vyděšené pohledy těch, které jsem se chystal zabít.

Rozhodl jsem se, že už se žádné další mise nezúčastním. Vrátil jsem veškerou dokumentaci armádě a byl propuštěn. O tři měsíce později jsem však byl povolán k další špionáži. Utekl jsem proto do Švýcarska a o několik měsíců později za mnou do Basileje přijela Encarnita, která o mé práci tajného agenta neměla ani tušení.

 Zvyk je železná košile

Během těch tří let, co jsem sloužil v armádě, začala Encarnita ve Španělsku studovat Bibli se svědky Jehovovými. S nadšením mi vyprávěla, že objevila pravdu o Bohu, a na mě to velmi zapůsobilo. Ve Švýcarsku jsme svědky rychle zkontaktovali, abychom mohli studovat společně.

Bylo úžasné dozvídat se o Božím záměru. Snažil jsem se žít podle biblických zásad, ale udělat potřebné změny bylo velmi náročné, a to zvláště kvůli mé agresivní povaze. Pravdu z Bible jsem však miloval. Po několika měsících studia jsem se mohl ke svědkům Jehovovým připojit v kázání dům od domu.

S Jehovovou pomocí jsem se nakonec naučil projevovat sebeovládání a po nějaké době jsem byl i s Encarnitou pokřtěn. Když mi bylo 29, byl jsem pověřen, abych ve sboru sloužil jako starší.

V roce 1975 jsme se rozhodli přestěhovat se do Španělska. Armáda však na mě nezapomněla. Chtěli, abych s nimi spolupracoval na další zvláštní operaci. Abych se vyhnul případným problémům, brzy jsem znovu utekl do Švýcarska. Naše rodina tam žila do roku 1996 a poté jsme se do Španělska vrátili natrvalo.

Náš syn i dcera už vstoupili do manželství a mám i dvě vnoučata a všichni slouží Jehovovi. Během let jsem pomohl Jehovu poznat dalším šestnácti lidem. Obzvlášť velké uspokojení mi přineslo to, že pravdu přijal jeden mladý muž, který se dříve účastnil násilných pouličních protestů v severním Španělsku.

Často jsem se modlil k Bohu, aby mi pomohl oprostit se od mé násilné minulosti a aby mě osvobodil od opakujících se nočních můr. Při svém úsilí dělat to, co je správné, jsem se vždy řídil radou v Žalmu 37:5: „Uval svou cestu na Jehovu a spolehni se na něho, a on sám bude jednat.“ Jehova svůj slib skutečně splnil a dal mi sílu násilné sklony překonat. To přineslo nezměrné požehnání mně osobně i celé mé rodině.

[Obrázek na straně 21]

Když mi bylo 13, přihlásil jsem se na jezuitskou internátní školu

[Obrázek na straně 23]

Odcházím z kanceláře cizinecké legie, kde jsem požádal o propuštění, rok 1968

[Obrázek na straně 23]

S Encarnitou dnes