Přejít k článku

Přejít na obsah

Jak se vyrovnat se ztrátou někoho blízkého

Jak se vyrovnat se ztrátou někoho blízkého

 Jak se vyrovnat se ztrátou někoho blízkého

„Když jsem se dozvěděla, že táta zemřel, byla jsem šokovaná a zoufalá. Zaplavil mě pocit viny, že jsem u něj nebyla, když se to stalo. Hluboká bolest, kterou člověk cítí, když mu zemře někdo blízký, se nedá k ničemu přirovnat. Táta mi tolik chybí.“ (Sara)

VĚTŠINA lidí nerada mluví o smrti a nezáleží na tom, z jaké kultury pocházejí nebo jaké náboženství mají. Některé jazyky proto používají pro smrt řadu eufemismů. V češtině například říkáme, že někdo „odešel“, „zavřel oči“ nebo „už není mezi námi“.

Nicméně ani ty nejjemnější výrazy nemohou zmírnit intenzivní smutek, který často cítí pozůstalí. Zármutek některých lidí je tak hluboký, že nejsou schopni smířit se s tím, co se stalo.

Pokud i vám zemřel někdo blízký, může pro vás být těžké tuto realitu přijmout. Možná se navenek tváříte, že to zvládáte dobře, ale víte, že ve skutečnosti to tak není. Je jasné, že lidé v takové situaci reagují různě, takže pokud svůj smutek nedáváte najevo, nemusí to nutně znamenat, že ho necítíte. * Problém však může vzniknout, když máte dojem, že od vás druzí — možná truchlící členové rodiny — očekávají, že i vy budete dávat svému zármutku průchod.

„Já sám jsem neměl čas truchlit“

Zamysleme se nad zkušeností Nathaniela, kterému zemřela matka, když mu bylo 24 let.  „Zpočátku jsem byl ochromený,“ říká. „Cítil jsem, že bych měl podepřít tátu a mnoho maminčiných přítelkyň, které byly v šoku. Já sám jsem neměl čas truchlit.“

Ani po roce a půl Nathaniel nebyl se ztrátou maminky smířený. Vypráví: „Táta mi občas zavolá, protože je mu smutno, a to je dobře. Potřebuje o tom mluvit a já jsem rád, že mu můžu pomoct. Jenomže když potřebuju podpořit já, nemám se na koho obrátit.“

Také pečovatelé a zdravotníci, kteří se často setkávají se smrtí, se mohou domnívat, že své emoce musí potlačovat. Například Heloisa, která je lékařkou už více než dvacet let, pracovala v obci, kde se lidé dobře znají, a měla ke svým pacientům blízký vztah. Říká: „Často jsem byla u nich, když umírali, a někteří z nich byli mými dobrými přáteli.“

Heloisa si uvědomila, že pláč je přirozený způsob, jak získat úlevu. „Já jsem ale brečet nedokázala. Zaměřovala jsem se hlavně na to, abych byla oporou druhým, a myslela jsem si, že své pocity musím mít pod kontrolou. Byla jsem přesvědčená, že to ode mě ostatní očekávají.“

„Dům byl bez ní prázdný“

Pro ty, kdo ztratili někoho blízkého, je asi největším problémem osamělost. Například devatenáctileté Ashley zemřela maminka na rakovinu. „Cítila jsem se ztracená a opuštěná,“ vypráví. „Maminka byla moje nejlepší přítelkyně. Trávily jsme spolu spoustu času.“

Je pochopitelné, že pro Ashley bylo těžké, když se vracela domů a uvědomila si, že tam maminka není. „Dům byl bez ní prázdný,“ říká. „Mnohokrát jsem šla do svého pokoje, prohlížela si fotky a s pláčem vzpomínala na to, co jsme spolu prožily.“

Ať už jste ztratili nějakého člena rodiny, nebo blízkého přítele, buďte si jisti, že nejste jediní, kdo prožívá zármutek. Mnozí našli účinné způsoby, jak se s takovými pocity vyrovnat. Podívejme se, co jim pomáhá.

[Poznámka pod čarou]

^ 5. odst. Vzhledem k tomu, že každý člověk prožívá zármutek jinak, nebylo by správné, kdyby druzí odsuzovali ty pozůstalé, kteří své emoce nedávají najevo.

[Praporek na straně 5]

„Cítila jsem se ztracená a opuštěná. Maminka byla moje nejlepší přítelkyně.“ (Ashley)