Přejít k článku

Přejít na obsah

Vybral jsem si lepší životní dráhu

Vybral jsem si lepší životní dráhu

 Vybral jsem si lepší životní dráhu

Vypráví Plamen Kostadinov

KDYŽ jsem se probral, bylo už skoro poledne. Všude po podlaze se povalovaly prázdné lahve a vzduch byl prosycený zápachem z přeplněných popelníků. Euforie, kterou jsem prožíval v průběhu večírku, byla ta tam. Nikdy jsem se necítil tak skleslý a osamělý. Připadalo mi, že nic nemá smysl. Rád bych vám vyprávěl, jak jsem se do tohoto neutěšeného stavu dostal.

Narodil jsem se v bulharském městě Loveč. Už jako kluk jsem se chtěl stát slavným umělcem. Jednoho dne v létě roku 1980 — to mi bylo 14 let — mi tatínek oznámil, že mě přijali na střední uměleckou školu ve městě Trojan. Měl jsem ohromnou radost. Na podzim toho roku jsem se pak do Trojanu odstěhoval.

Bydlet daleko od rodičů mi vyhovovalo. Mohl jsem si dělat, co mě napadlo. Začal jsem kouřit a čas od času jsem se s kamarády ze školy opil. Porušoval jsem tím předpisy, protože kouřit a pít bylo na škole zakázáno. O to víc mě to ale bavilo.

Moje láska k umění stále rostla. Vynikal jsem v kresbě a čím dál víc jsem toužil po slávě. Po pěti letech, která jsem strávil na škole v Trojanu, jsem chtěl pokračovat ve studiu na Akademii výtvarných umění v hlavním městě Sofii. To byla vůbec nejprestižnější škola svého druhu v naší zemi. V roce 1988 jsem byl přijat. Z celého Bulharska přitom vybrali pouze osm uchazečů. Na svůj úspěch jsem byl pořádně pyšný. Jednoho dne jsem se podíval do zrcadla a s hrdostí si pomyslel: No, kamaráde, teď už je jasné, že z tebe bude slavný umělec!

Zdokonaluji svou starou osobnost

Začal jsem chodit v černém a nechal si narůst vousy a dlouhé vlasy. Spousta lidí totiž měla za to, že tak má vypadat každý správný umělec. Vedl jsem bohémský život, který podle mého názoru k umělcům patřil. Pronajal jsem si pokoj v umělecké čtvrti a udržoval v něm takový nepořádek, jaký jsem jen dokázal vytvořit. Pak jsem se ujal malého psa a kočky se třemi koťaty. Zvykl jsem si také rozhazovat peníze.

Zároveň stále vzrůstal můj tvůrčí zápal. Skoro pořád jsem maloval a pomocí abstraktních výjevů jsem se snažil zachytit fantastický svět svých představ. Maloval jsem i na stěny svého pokoje. Byl jsem přesvědčen, že mě čeká skvělá kariéra.

K mému životu neodmyslitelně patřily večírky se spolužáky. Scházívali jsme se u mě v pokoji, poslouchali hudbu a prolévali se alkoholem, a to i když jsme měli před zkouškou. Vedli jsme filozofické debaty o hudbě, umění a smyslu života. Často jsme mluvili také o nadpřirozených silách a mimozemšťanech. Tyto rozhovory rozněcovaly mou fantazii  a dodávaly mi inspiraci pro další malby. Chtěl jsem si tu euforii užívat déle, ale pokaždé zmizela hned, jak jsem vystřízlivěl. Další den už po ní většinou nebylo ani památky.

Tak vypadal můj život přibližně deset let. Žádné uspokojení jsem ale necítil. Přestože mé malby zářily barvami, já jsem se propadal do hlubší a hlubší temnoty. Připadal jsem si hrozně osamělý. Můj sen stát se slavným umělcem se začal rozplývat. Byl jsem na dně a nevěděl jsem, co dál. Právě v tomto období se odehrálo to, co jsem popsal na začátku svého příběhu.

Zachránila mě pravda

V roce 1990 jsem se rozhodl, že ve svém rodném městě uspořádám výstavu vlastních obrazů. Na akademii jsem se seznámil s dívkou jménem Janita, která také pocházela z Loveče. Proto jsem ji pozval, aby vystavovala společně se mnou. Když výstava skončila, šli jsme to oslavit do nedaleké restaurace. Během rozhovoru se Janita zmínila o tom, co se dozvěděla při studiu Bible se svědky Jehovovými. Řekla mi také o novém světě, který Bible slibuje. To mě zaujalo.

Janita pokračovala v biblickém studiu v Sofii a čas od času mi přinesla nějakou publikaci. Nikdy nezapomenu, s jakou chutí jsem si přečetl brožuru ‚Hle, činím všechny věci nové‘ a jak jsem za pouhých několik dní zhltnul knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji. * Přijmout myšlenku, že existuje Bůh, pro mě nebylo těžké a okamžitě jsem chtěl vědět, jak se k němu mám modlit. Svou první modlitbu si dobře pamatuji. Na kolenou jsem se Jehovovi svěřoval se svými obavami. Byl jsem si naprosto jistý, že mi naslouchá. Místo osamělosti jsem začal pociťovat vnitřní radost a klid.

V Sofii mě Janita seznámila s manželi, kteří patřili ke svědkům Jehovovým. Ti mi nabídli biblické studium a pozvali mě na shromáždění. Poprvé jsem se ho zúčastnil v červnu 1991. Vzpomínám si, že jsem přijel o dvě hodiny dříve a čekal v jednom parčíku. Byl jsem celý nesvůj a plný pochybností. Měl jsem obavy, jak mě svědkové přijmou. K mému překvapení mě všichni vřele vítali, přestože můj bohémský zevnějšek musel působit dost podivně. Od té doby jsem na shromáždění chodil pravidelně a biblické studium jsem měl dvakrát týdně.

Když jsem dostal svou první Bibli, byl jsem nadšený. Nikdy v životě jsem nečetl nic tak krásného a působivého, jako jsou moudré výroky z Kázání na hoře. V průběhu studia jsem sám na sobě zažíval, že Boží Slovo má skutečně moc měnit osobnost člověka. Snažil jsem se řídit vybídkou v Efezanům 4:23: „Měli [byste] být obnoveni v síle, která podněcuje vaši mysl.“ Přestal jsem kouřit a upravil svůj zanedbaný vzhled. Změna to byla tak výrazná, že když jsem jednou přijel vlakem do Loveče, můj táta, který mě čekal na nádraží, prošel kolem mě a vůbec mě nepoznal.

Začal jsem si také víc všímat toho, jak to vypadá u mě doma. Nepořádek v pokoji, pomalované zdi a zápach z cigaret už nerozněcovaly mou tvořivost. Cítil jsem, že se toho všeho musím zbavit. Pokoj jsem vymaloval na bílo, čímž vzala za své i tříoká mimozemská stvůra, která se vyjímala na jedné ze stěn.

 Asi nemusím říkat, že moji kamarádi mě brzy opustili. Rychle je však nahradili ti, se kterými jsem se seznámil na křesťanských shromážděních a kteří jsou mými blízkými přáteli až dodnes. Díky tomu, že jsem byl obklopen duchovně smýšlejícími lidmi, jsem dělal rychlé pokroky. Dne 22. března 1992 jsem byl pokřtěn na prvním sjezdu svědků Jehovových v Bulharsku, který se konal ve městě Plovdiv.

Vracím se do Loveče

Přestože jsem věděl, že pro umělce není snadné uchytit se na malém městě, rozhodl jsem se vrátit po promoci do Loveče. Uvědomoval jsem si, že alespoň pro mě by bylo velmi náročné budovat kariéru umělce a zároveň dávat na první místo v životě Boží Království. A tak jsem dospěl k rozhodnutí, že změním své plány a začnu se věnovat dobrovolné činnosti, jejímž účelem je seznamovat lidi s Biblí. V době, kdy jsem ještě studoval v Sofii, už měla Janita tři roky po promoci a v Loveči horlivě oznamovala biblické poselství. Byla tam jediným svědkem.

Když jsem se do Loveče přestěhoval já, byla zde skupinka lidí, se kterými svědkové Jehovovi vedli biblická studia. Rád jsem chodil dům od domu a předkládal lidem naději na lepší budoucnost. Řekl jsem si proto, že se této činnosti začnu věnovat v ještě větší míře.

Časem se však začaly objevovat problémy. V roce 1994 nám jako náboženské společnosti byla zrušena úřední registrace a média zahájila rozsáhlou pomlouvačnou kampaň. * Často se stávalo, že svědkové byli předvoláni na policejní stanici nebo jim byly zabaveny biblické publikace. V tomto náročném období jsme nesměli veřejně pořádat shromáždění. Pravidelně jsme se však scházeli v malém přístavku u Janitina domu. Při jedné příležitosti se do té maličké místnosti, která měla všehovšudy 12 čtverečních metrů, vměstnalo 42 lidí. Když jsme zpívali písně Království, zavírali jsme okno, abychom nerušili sousedy. V horkých dnech bývalo uvnitř pořádné dusno. My jsme ale měli radost, že můžeme být pohromadě.

Jehova mi bohatě požehnal

Obdivoval jsem, s jakou horlivostí Janita slouží Jehovovi. Postupem času jsme se do sebe zamilovali a 11. května 1996 jsme se vzali. I když máme každý jinou povahu, vzájemně se skvěle doplňujeme. Janita je mým nejlepším přítelem a je pro mě velkou pomocí. Jsem Jehovovi vděčný, že mi dal manželku, jejíž „hodnota je daleko větší než hodnota korálů“. (Přísl. 31:10)

Někteří z mých bývalých přátel se stali uznávanými umělci. Dosáhli tedy toho, o čem jsem dříve snil. Nepochybuji ale o tom, že jsem si vybral lepší životní dráhu. Mnoha lidem jsem pomohl, aby našli smysl života, a oni jsou teď mými duchovními bratry a sestrami. Žádná sláva ani uznání, které bych jako umělec možná získal, se nemohou vyrovnat všem těm požehnáním, jež získávám ve službě Jehovovi. Jsem šťastný, že jsem se mohl důvěrně seznámit s největším Umělcem, Jehovou Bohem.

[Poznámky pod čarou]

^ 14. odst. Obě publikace vydali svědkové Jehovovi. Kniha Žít navždy se již dnes netiskne.

^ 22. odst. V roce 1998 byli svědkové Jehovovi v Bulharsku znovu registrováni. Přispěla k tomu stížnost podaná k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

[Obrázek na straně 12]

S manželkou Janitou