Přejít k článku

Přejít na obsah

Co se děje s církvemi?

Co se děje s církvemi?

 Co se děje s církvemi?

LATINSKOAMERICKÉ země, od Mexika na severu po Chile na jihu, mají v mnoha ohledech společnou kulturu. Jejich starší obyvatelé si ještě pamatují na dobu, kdy v Latinské Americe existovalo v podstatě jen jedno náboženství — římskokatolické. Postarali se o to v 16. století španělští dobyvatelé, kteří ho domorodcům vnutili násilím. Brazílie byla kolonií Portugalska, a to bylo také římskokatolickou mocností. Následujících čtyři sta let katolická církev podporovala vlády, které byly u moci, a za to dostávala ekonomickou pomoc a byla uznávána jako oficiální náboženství.

V šedesátých letech 20. století si však někteří katoličtí kněží uvědomili, že bude-li církev dál stranit vládnoucí elitě, lid ji přestane podporovat. Začali tedy vystupovat ve prospěch chudých. Především hlásali takzvanou teologii osvobození. Toto hnutí vzniklo v Latinské Americe jako protest proti chudobě, která postihovala velké množství katolíků.

To, že se duchovní angažovali v lidových politických hnutích, však odlivu věřících nezabránilo. Miliony jich katolickou víru opustilo, aby vyzkoušeli jiné církve. Rychle vzrostl počet náboženství, jejichž bohoslužby jsou doprovázeny tleskáním a zaníceným náboženským zpěvem nebo svou atmosférou připomínají rockové koncerty. V knize Faces of Latin America (Tváře Latinské Ameriky) od Duncana Greena se píše: „V Latinské Americe je evangelikální hnutí rozděleno do bezpočtu samostatných církví. Mnohdy jde o soukromé rajony jednoho pastora. Větší sbory se často rozštěpí do nových církví.“

Evropa se k církvím obrací zády

Více než 1 600 let byla většina území Evropy pod nadvládou panovníků, kteří se hlásili ke křesťanství. Má dnes, na počátku 21. století, náboženství v Evropě pevnou pozici? Sociolog Steve Bruce ve své knize God is Dead—Secularization in the West (Bůh je mrtev — Sekularizace na západě) vydané v roce 2002 napsal o Británii:  „V 19. století byly téměř všechny svatby církevní.“ V roce 1971 to však bylo už jen 60 procent svateb a v roce 2000 pouhých 31 procent.

Náboženský komentátor píšící pro londýnský list Daily Telegraph k tomuto trendu uvedl: „Všechny hlavní denominace, počínaje anglikánskou a římskokatolickou církví a konče metodistickou a sjednocenou reformovanou církví, dlouhodobě upadají.“ O výsledcích jedné studie napsal: „Do roku 2040 budou nedělní bohoslužby navštěvovat pouze dvě procenta obyvatelstva a církve v Británii budou na pokraji vyhynutí.“ Podobné výroky byly publikovány ohledně náboženské situace v Nizozemsku.

„Zdá se, že v posledních desetiletích se naše země stala výrazně sekularizovanější,“ uvedl v jedné zprávě holandský Úřad pro sociální a kulturní plánování. „Očekává se, že do roku 2020 bude 72 procent obyvatelstva bez vyznání.“ A jedny internetové noviny v Německu uvedly: „Stále více Němců [se] obrací k čarodějnictví a okultismu ve snaze najít oporu, kterou jim dříve poskytovala církev, zaměstnání a rodina. . . . V celé zemi se pro nedostatek sborů musejí zavírat kostely.“

Ti lidé, kteří ještě v Evropě chodí do kostela, tam obvykle nechodí s přáním dozvědět se, co od nich Bůh vyžaduje. V jedné zprávě z Itálie se uvádí, že „Italové si náboženství upravují, aby vyhovovalo jejich životnímu stylu“. Jeden tamější sociolog říká: „Od papeže si bereme jen to, co se nám hodí.“ Totéž platí o katolících ve Španělsku, kde náboženskou horlivost vystřídala nákupní horečka. Lidé nechtějí čekat na ráj, ale chtějí se mít dobře už dnes.

Tyto trendy mají málo společného s křesťanstvím v té podobě, jak ho vyučoval a praktikoval Kristus a jeho následovníci. Ježíš o náboženství nemluvil jako  o bufetu nebo restauraci se samoobsluhou, kde si člověk může vybrat, co mu chutná, a nevzít si to, co nechce. Prohlásil: „Jestliže chce někdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a zvedá den co den svůj mučednický kůl a neustále mě následuje.“ Učil lidi, že křesťanský způsob života vyžaduje osobní oběti a úsilí. (Lukáš 9:23)

Trh s náboženstvím v Severní Americe

Na rozdíl od Kanady, kde se podle expertů lidé dívají na náboženství většinou skepticky, ve Spojených státech je obvyklé brát víru vážně. Podle některých předních průzkumných agentur přinejmenším 40 procent dotázaných tvrdí, že chodí do kostela každý týden (i když skutečný počet návštěvníků kostelů se pohybuje kolem 20 procent). Více než 60 procent dotázaných zastává názor, že Bible je Boží slovo. Jejich nadšení pro konkrétní církev však nemusí mít dlouhé trvání. Mnoha věřícím ve Spojených státech nedělá potíže náboženství měnit. Když nějaký kazatel ztratí popularitu nebo charisma, může brzy ztratit i svůj sbor — a často také slušný příjem.

Některé církve studují obchodní metody, aby se naučily své náboženské služby lépe „nabízet na trhu“. Sbory vydávají tisíce dolarů, aby si najaly konzultační společnosti, které se specializují na náboženství. V jedné zprávě o takových firmách je citován výrok pastora, který si pochvaluje: „Byla to skvělá investice.“ Takzvaným megacírkvím (sborům, jejichž počet členů jde do tisíců) se po finanční stránce daří tak dobře, že se o nich píše v ekonomických publikacích, jako jsou The Wall Street Journal The Economist. Uvádí se v nich, že megacírkve obvykle nabízejí „pod jednou střechou služby pro tělo i pro duši“. V církevních komplexech bývají restaurace, kavárny, salóny krásy, sauny i sportoviště. Věřícím jsou nabízeny atrakce jako divadelní představení, návštěvy celebrit nebo koncerty moderní hudby. Ale co zaznívá z kazatelny?

Není divu, že populárním námětem je ‚evangelium prosperity‘. Věřící slýchají, že budou-li štědře přispívat na svou církev, budou bohatí a zdraví. Pokud jde o morálku, Bůh je často vykreslován jako tolerantní. Jeden sociolog napsal: „Americké církve neodsuzují, ale léčí.“ Populární náboženství obvykle nabízejí hlavně rady, jak si pomoci k úspěšnému životu. Lidé stále raději chodí do nedenominačních kostelů, kde se o věrouce téměř nemluví, protože je považována za rozdělující činitel. Zato se mluví o politice, a to mnohdy otevřeně a konkrétně. Někteří členové duchovenstva se tak dostali v nedávné době do trapných situací.

Znamená to, že Severní Amerika zažívá náboženskou renesanci? V roce 2005 se v časopise Newsweek psalo o tom, že „bohoslužby, při kterých se vykřikuje, padá do mdlob a dupe“, i jiné náboženské praktiky jsou velmi populární. Zároveň tam však bylo uvedeno: „Současný trend rozhodně neznamená, že by nějak dramaticky  přibývalo lidí, kteří chodí do kostela.“ Z průzkumů vyplývá, že nejrychleji roste procentuální podíl dotázaných, kteří se k žádnému náboženství nehlásí. Některé sbory početně rostou jen za cenu toho, že jiné slábnou. Z tradičních církví s jejich ceremoniemi, varhanní hudbou a duchovními v obřadním rouchu údajně lidé „houfně“ odcházejí.

V tomto stručném pojednání jsme viděli, že v Latinské Americe se církve štěpí, v Evropě ztrácejí věřící a ve Spojených státech si udržují jejich podporu tím, že nabízejí zábavu a vzrušení. Tyto trendy samozřejmě neplatí bez výjimky, ale celkem vzato je vidět, že církve se všemožně snaží, aby nepřišly o popularitu. Znamená to snad, že křesťanství je na ústupu?

[Rámeček a obrázek na straně 6]

‚JAKO V SUPERMARKETU‘

V jednom listě byl citován ředitel Národní služby pro duchovní povolání ve Francii, který řekl: „Náboženství se dnes nabízí stejně jako zboží v supermarketu. Lidé konzumují, a když nenajdou takovou instituci, se kterou souhlasí, pak jdou jinam.“ Grace Davieová, profesorka na Univerzitě v Exeteru v Británii, v jedné studii o evropském náboženství uvedla: „Lidé si jednoduše sami vybírají ze širokého sortimentu, který je v nabídce. Náboženství se podobně jako tolik jiných věcí stalo oblastí, ve které rozhoduje osobní názor, životní styl a vkus.“

[Obrázek na straně 4 a 5]

Graffiti na vchodu do kostela v Neapoli

[Podpisek]

©Doug Scott/age fotostock

[Obrázek na straně 4 a 5]

V Mexiku opustilo katolickou církev mnoho lidí