Přejít k článku

Přejít na obsah

Je evoluce fakt?

Je evoluce fakt?

 Je evoluce fakt?

„EVOLUCE je fakt, stejně jako teplo vyzařované sluncem,“ tvrdí profesor Richard Dawkins, významný zastánce evoluce. Experimenty i přímé pozorování dokazují, že slunce je horké. Poskytují však experimenty a přímé pozorování stejně pádné důkazy také o evoluci?

Než si na tuto otázku odpovíme, je potřeba něco vysvětlit. Mnozí vědci si uvědomují, že v průběhu času se potomci v rámci jednoho druhu mohou nepatrně měnit. Charles Darwin označil tento proces jako „vývoj postupnými modifikacemi“. Takové změny lze pozorovat, vyvolat při vědeckých experimentech, a dokonce důmyslně využívat při šlechtění rostlin a zvířat. * Tyto změny je možné považovat za fakt. Vědci je však označují výrazem „mikroevoluce“, což nepřímo poukazuje na to, co mnoho vědců tvrdí otevřeně — že tyto malé změny jsou důkazem úplně jiného jevu, který však nikdo nikdy nepozoroval a který je označován jako makroevoluce.

Je tedy vidět, že Darwin šel nad to, co mohl pozorovat. Ve své slavné knize O původu druhů napsal: „Hledím na všechny bytosti ne jako na zvlášť stvořené, nýbrž jako potomky několika málo bytostí.“ Darwin řekl, že v průběhu dlouhých časových období se těchto původních několik „málo bytostí“, neboli takzvaných jednodušších forem života, pomalu vyvíjelo prostřednictvím ‚nesmírně lehkých modifikací‘, až se z nich staly miliony forem života, které dnes na zemi jsou. Evolucionisté učí, že tyto malé změny se hromadily a vedly k velkým změnám, které byly potřebné k tomu, aby se z ryb stali obojživelníci a z lidoopů lidé. Tyto předpokládané velké změny jsou označovány jako makroevoluce. Mnoha lidem se toto druhé tvrzení zdá rozumné. Říkají: ‚Když může v rámci druhu docházet k malým změnám, proč by v průběhu času nemohla evoluce způsobit velké změny?‘ *

Nauka o makroevoluci spočívá na třech hlavních předpokladech:

1. Zdrojem materiálu pro vznik nových druhů jsou mutace. *

2. Ke vzniku nových druhů vede přírodní výběr.

3. Dokladem makroevolučních změn u rostlin a zvířat jsou zkameněliny.

Jsou doklady o makroevoluci tak pádné, že by měla být považována za fakt?

Mohou mutace vést ke vzniku nových druhů?

Mnoho podrobností o rostlině nebo zvířeti je dáno informacemi obsaženými v genetickém kódu. Jsou to jakési stavební plány  uložené v jádru každé buňky. * Vědci zjistili, že mutace neboli náhodné změny v genetickém kódu mohou v případě rostlin a živočichů vést k určitým odchylkám u potomstva. V roce 1946 Hermann J. Muller, nositel Nobelovy ceny a zakladatel studia genetických mutací, tvrdil: „Tato kumulace mnoha vzácných a převážně drobných změn je nejen hlavním prostředkem umělého vylepšování zvířat a rostlin, ale — a to je ještě významnější — je to způsob, jímž přírodním výběrem došlo k přirozené evoluci.“

Nauka o makroevoluci stojí na tvrzení, že díky mutacím mohou vzniknout nejen nové druhy, ale také celé nové skupiny rostlin a živočichů. Existuje nějaký způsob, jak toto smělé tvrzení prokázat? Zvažte, k čemu věda dospěla po přibližně 100 letech studia genetiky.

Koncem třicátých let 20. století vědci s nadšením přijali myšlenku, že když z náhodných mutací vznikly přírodním výběrem nové druhy rostlin, potom umělým, tedy lidmi řízeným, výběrem mutací by to mělo jít ještě lépe. Wolf-Ekkehard Lönnig, který pracuje v Institutu Maxe Plancka pro výzkum šlechtění rostlin, při rozhovoru s redaktorem časopisu Probuďte se! prohlásil: „Mezi biology obecně, ale především mezi genetiky a šlechtiteli, zavládlo nadšení.“ Proč? Doktor Lönnig, který strávil asi 28 let studiem genetických mutací rostlin, řekl: „Tito vědci si mysleli, že přišel čas provést revoluci v tradiční metodě šlechtění zvířat a rostlin. Mysleli si, že vyvoláním a výběrem příznivých mutací dokáží vyprodukovat nové a lepší rostliny a zvířata.“ *

Vědci ve Spojených státech, Asii a Evropě zahájili štědře sponzorované výzkumné projekty, při nichž využívali metody, které měly urychlit evoluci. Jakých výsledků po více než 40 letech intenzivního výzkumu dosáhli? Profesor Peter von Sengbusch uvádí: „Pokus vytvořit pomocí ozařování čím dál produktivnější odrůdy se navzdory obrovským finančním výdajům obecně ukázal jako neúspěšný.“ Doktor Lönnig řekl: „V osmdesátých letech naděje a nadšení mezi vědci skončily celosvětovým fiaskem. Šlechtění pomocí mutací přestalo být v západní Evropě samostatným výzkumným oborem a upustilo se od něj. Téměř všichni mutanti projevovali ‚negativní výběrové vlastnosti‘, což znamená, že buď uhynuli nebo byli slabší než původní jedinci.“ *

 Údaje shromážděné v průběhu asi 100 let při výzkumu mutací obecně, a zejména v průběhu 70 let šlechtění mutantů, nicméně vědcům umožňují, aby vyvodili závěry o tom, zda mutace mohou vést ke vzniku nových druhů. Po prozkoumání výsledků došel doktor Lönnig k následujícímu závěru: „Mutace nemohou změnit původní druh [rostliny či zvířete] v úplně nový druh. Tento závěr souhlasí se všemi pokusy a výsledky při výzkumu mutací během 20. století a také se zákony pravděpodobnosti. Ze zákona opakujících se variací vyplývá, že řádně geneticky definovaný druh má skutečné hranice, které nemohou být zrušeny nebo překročeny náhodnými mutacemi.“

Uvažujte o tom, co z výše uvedených skutečností plyne. Pokud špičkoví vědci nejsou schopni na základě uměle vyvolaných a vybraných příznivých mutací vytvořit nové druhy, je pravděpodobné, že by se to podařilo neřízenému procesu? Pokud výzkum ukazuje, že mutace nedokáží přeměnit původní druh v úplně nový druh, jak mohlo k makroevoluci vlastně dojít?

Vede ke vzniku nových druhů přírodní výběr?

Darwin věřil, že proces, který označil jako přírodní výběr, upřednostňuje ty organismy, jež jsou lépe uzpůsobeny k životu v daném prostředí, zatímco méně uzpůsobené organismy časem vyhynou. Moderní evolucionisté učí, že jak se druhy šíří a dostávají se do izolace, přírodní výběr upřednostňuje ty jedince, jejichž genetické mutace je nejlépe vybavily pro život v novém prostředí. Výsledkem je podle názoru evolucionistů to, že z izolovaných skupin se nakonec vyvinou úplně nové druhy.

Jak jsme již uvedli výše, výsledky výzkumu jsou přesvědčivým svědectvím o tom, že mutace nemohou vést ke vzniku úplně nových druhů rostlin či zvířat. Nicméně jaké důkazy evolucionisté předkládají na podporu svého tvrzení, že na vzniku nových druhů se volbou příznivých mutací podílí přírodní výběr? Národní akademie věd ve Spojených státech vydala v roce 1999 brožuru, kde se píše: „Zvláště přesvědčivým příkladem speciace [evoluce nových druhů] je 13 druhů pěnkav, které Darwin studoval na souostroví Galapágy a kterým se říká Darwinovy pěnkavy.“

V sedmdesátých letech 20. století se studiem těchto ptáků začala zabývat skupina vědců vedená Peterem a Rosemary Grantovými. Zjistili, že po roce sucha lépe přežívaly pěnkavy, které měly o něco větší zobáky, zatímco pěnkavy s menšími zobáky vymíraly. Tyto objevy se zdály být významné, protože velikost a tvar zobáků se u těchto 13 druhů pěnkav považuje za jeden z hlavních rozlišovacích znaků. Brožura dále říká: „Grantovi odhadli, že kdyby sucha přicházela zhruba jednou za 10 let, nový druh pěnkav by mohl vzniknout během pouhých asi 200 let.“

Brožura vydaná Národní akademií věd však opomíjí některá významná, ale nepříjemná fakta. V letech, která následovala po tom, co sucho skončilo, opět začaly v populaci převládat  pěnkavy s menšími zobáky. Peter Grant a Lisle Gibbs proto v článku, který v roce 1987 vyšel ve vědeckém časopise Nature, uvedli, že zaznamenali „zvrat ve směru výběru“. V roce 1991 Peter Grant napsal, že „populace vystavená přírodnímu výběru se mění jedním nebo druhým směrem“ při každé klimatické změně. Vědci si také povšimli, že některé samostatné „druhy“ pěnkav se mezi sebou křížily a přiváděly na svět potomky, kteří přežívali lépe než jejich rodiče. Peter a Rosemary Grantovi došli k závěru, že pokud by křížení pokračovalo, mohlo by během 200 let vést k tomu, že dva „druhy“ se spojí v jeden.

V roce 1966 evoluční biolog George Christopher Williams napsal: „Považuji za nešťastné, že teorie o přírodním výběru byla nejprve použita k vysvětlení evolučních změn. Mnohem důležitější totiž je, že slouží k vysvětlení toho, proč se získané změny zachovávají.“ Evoluční teoretik Jeffrey Schwartz napsal v roce 1999, že pokud jsou Williamsovy závěry správné, pak přírodní výběr může druhům pomáhat, aby se přizpůsobily měnícím se nárokům na existenci, ale „nevytváří se tím nic nového“.

Z Darwinových pěnkav se skutečně „nic nového“ nevytvořilo. Jsou to pořád pěnkavy. A to, že se mezi sebou kříží, vrhá pochybnosti na metody, jimiž někteří evolucionisté určují, co je vlastně druh. Navíc je patrné, že ani přední vědecké ústavy nedokáží předkládat výsledky svých bádání nezaujatě.

Svědčí zkameněliny o makroevolučních změnách?

Výše zmíněná brožura Národní akademie věd vyvolává ve čtenářích dojem, že zkameněliny, které vědci objevili, jsou více než dostatečným svědectvím o makroevoluci. Píše se tam: „Našlo se tolik přechodných forem mezi rybami a obojživelníky, mezi obojživelníky a plazy, mezi plazy a savci a také ve vývojové linii primátů, že je někdy obtížné kategoricky určit, kdy se jeden konkrétní druh mění v jiný.“

Tento sebejistý výrok je velmi překvapivý. Proč? V roce 2004 časopis National Geographic uvedl, že zkameněliny jsou jako „film o evoluci, u něhož se 999 políček z každého 1 000 ztratilo ve střižně“. Skutečně ta zbývající jedna tisícina vypovídá o průběhu makroevoluce? O čem zkameněliny doopravdy svědčí? Niles Eldredge, nezlomný zastánce evoluce, přiznává, že zkameněliny ukazují, že po dlouhá časová období „se u většiny druhů nahromadily jen malé nebo žádné evoluční změny“.

Až dodnes vědci po celém světě objevili a popsali asi 200 milionů velkých zkamenělin a miliardy mikrozkamenělin. Podle mnoha vědců tento rozsáhlý a podrobný soubor zkamenělin ukazuje, že všechny hlavní skupiny živočichů se objevily náhle a zůstaly  prakticky nezměněné, přičemž některé druhy zmizely stejně náhle, jako se objevily. Biolog Jonathan Wells po prozkoumání důkazů patrných ze zkamenělin napsal: „Na úrovni říší, kmenů a tříd není patrné, že by probíhal vývoj ze společných předků na základě modifikací. Vzhledem k tomu, o čem svědčí zkameněliny a molekulární struktury, to není ani dobře podložená teorie.“

Evoluce — Fakt, nebo mýtus?

Proč mnoho významných evolucionistů trvá na tom, že makroevoluce je fakt? Vlivný evolucionista Richard Lewontin se kriticky vyjádřil k úvahám Richarda Dawkinse a napsal, že mnozí vědci jsou ochotni přijmout vědecká tvrzení, která jsou v rozporu se zdravým rozumem, „protože máme přednostní závazek, závazek vůči materialismu“. * Mnozí vědci nejsou ochotni ani se zabývat možností existence inteligentního Konstruktéra, protože, jak píše Richard Lewontin, „nemůžeme dovolit, aby nám Bůh strkal nohu do dveří“.

Časopis Scientific American citoval v této souvislosti výrok sociologa Rodneyho Starka, který řekl: „Dvě stě let je propagována myšlenka, že pokud chcete být vědcem, musíte svou mysl zbavit okovů náboženství.“ Rodney Stark dále uvádí, že ve vědeckých ústavech si „věřící lidé dávají pozor na ústa“ a „nevěřící jsou vyvyšováni“. Říká, že „ve vyšších kruzích [vědecké obce] je k vašemu vlastnímu prospěchu, když jste nevěřící“.

Pokud chcete přijmout myšlenku, že nauka o makroevoluci je pravdivá, pak musíte uvěřit tomu, že agnostičtí a ateističtí vědci dávají pozor na to, aby jejich výklady vědeckých objevů nebyly ovlivněny jejich osobními názory. Musíte uvěřit, že mutace a přírodní výběr vedly ke vzniku všech složitých forem života, navzdory tomu, že během celého století výzkumu, kdy byly podrobeny studiu miliardy mutantů, se ani jeden řádně definovaný druh nezměnil pomocí mutací v něco úplně nového. Musíte uvěřit, že všechny organismy se postupně vyvinuly ze společného předka, navzdory skutečnosti, že ze zkamenělin zřetelně vyplývá, že hlavní druhy rostlin a zvířat se objevily náhle a nevyvinuly se z nich jiné druhy, a to dokonce ani potom, co uběhly celé věky. Řekli byste, že víra v něco takového je založena na faktech? Nezdá se vám, že je to ve skutečnosti mýtus?

[Poznámky pod čarou]

^ 3. odst. Šlechtitelé mohou křížit psy tak, že potomstvo má nakonec kratší nohy nebo delší srst než předchozí generace. Změny, kterých tak šlechtitelé dosahují, jsou často výsledkem selhání genů. Například nízký vzrůst jezevčíků je způsoben selháním normálního rozvoje chrupavek.

^ 4. odst. Výraz „druh“, jak jej používá věda, by neměl být zaměňován s pojmem „druh“, který se objevuje v Bibli. To, co vědci často označují za evoluci nového druhu, je pouhý projev rozmanitosti v rámci „druhu“ v biblickém slova smyslu.

^ 6. odst. Viz rámeček „Systematické třídění organismů“.

^ 11. odst. Výzkumy ukazují, že na formování organismu se podílejí také buněčná cytoplazma, membrány a další stavební části buňky.

^ 13. odst. Výroky doktora Lönniga v tomto článku jsou projevem jeho osobních názorů a nepředstavují oficiální postoj Institutu Maxe Plancka pro výzkum šlechtění rostlin.

^ 14. odst. Experimenty opakovaně ukázaly, že počet nových mutantů stabilně klesal, zatímco stejný typ mutantů se pravidelně objevoval. Z tohoto jevu doktor Lönnig vyvodil „zákon opakujících se variací“. Kromě toho méně než jedno procento rostlinných mutantů bylo vybráno pro další výzkum a méně než jedno procento z této skupiny se ukázalo jako komerčně využitelné. Výsledky u šlechtění zvířecích mutantů byly ještě horší než v případě rostlin, a tak se s touto metodou úplně přestalo.

^ 29. odst. Pojmem materialismus je zde míněna teorie, že hmota je jedinou neboli fundamentální realitou a že všechno ve vesmíru, včetně veškerého života, začalo existovat bez jakéhokoli nadpřirozeného zásahu.

[Praporek na straně 15]

„Mutace nemohou změnit původní druh [rostliny či zvířete] v úplně nový druh“

[Praporek na straně 16]

V tom nejlepším případě jsou Darwinovy pěnkavy svědectvím, že druh se dokáže přizpůsobit klimatickým změnám

[Praporek na straně 17]

Ze zkamenělin je patrné, že všechny hlavní skupiny živočichů se objevily náhle a zůstaly prakticky nezměněné

[Tabulka na straně 14]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

SYSTEMATICKÉ TŘÍDĚNÍ ORGANISMŮ

Organismy jsou tříděny ve vzestupné linii, a to od jednotlivých druhů k říším. * Pro srovnání zde uvádíme systematické zařazení člověka a octomilky.

ČLOVĚK OCTOMILKA

Druh sapiens melanogaster

Rod Homo Drosophila

Čeleď Hominidi Octomilkovití

Řád Primáti Dvoukřídlí

Třída Savci Hmyz

Kmen Strunatci Členovci

Říše Živočichové Živočichové

[Poznámka pod čarou]

^ 49. odst. Poznámka: První kapitola 1. Mojžíšovy uvádí, že rostliny a zvířata se rozmnožují ‚podle svého druhu‘. (1. Mojžíšova 1:12, 21, 24, 25) Výraz „druh“, jak je použit v Bibli, však není vědeckým termínem a neměl by být zaměňován s pojmem „druh“, jak jej používá věda.

[Podpisek]

Tabulka je založena na knize Icons of Evolution—Science or Myth? Why Much of What We Teach About Evolution Is Wrong (Symboly evoluce — Věda, nebo mýtus? Co všechno z toho, co učíme o evoluci, je špatně) od Jonathana Wellse.

[Obrázky na straně 15]

Zmutovaná octomilka (nahoře) je deformovaná, ale pořád je to octomilka

[Podpisek]

© Dr. Jeremy Burgess/Photo Researchers, Inc.

[Obrázky na straně 15]

Experimenty s mutacemi rostlin opakovaně ukázaly, že počet nových mutantů stabilně klesal, zatímco tentýž typ mutantů se pravidelně objevoval (mutant na obrázku má větší květy)

[Podpisek obrázku na straně 13]

Z fotografie od Mrs. J. M. Cameron/U.S. National Archives photo

[Podpisek obrázku na straně 16]

Pěnkavy v kroužku: © Dr. Jeremy Burgess/Photo Researchers, Inc.

[Podpisky obrázku na straně 17]

Dinosaurus: © Pat Canova/Index Stock Imagery; fosílie: GOH CHAI HIN/AFP/Getty Images