Přejít k článku

Přejít na obsah

Náročný úkol nasytit města

Náročný úkol nasytit města

 Náročný úkol nasytit města

„Úkol dostatečně nasytit světová města je stále obtížnější. Vyžaduje koordinovanou spolupráci mezi producenty potravin, dopravci, marketingovými manažery a bezpočtem maloprodejců.“ JACQUES DIOUF, GENERÁLNÍ ŘEDITEL ORGANIZACE OSN PRO VÝŽIVU A ZEMĚDĚLSTVÍ (FAO)

ODBORNÍCI na distribuci potravin dokonce říkají, že zajištění potravinové bezpečnosti ve městech se snadno může stát „největším humanitárním problémem“ 21. století.

Potravinová bezpečnost je definována jako možnost, aby pro všechny lidi byly stále dostupné potraviny potřebné ke zdravému a aktivnímu životu. V současnosti je na světě tolik potravin, že by mohli být nasyceni všichni obyvatelé naší planety — ovšem za předpokladu, že by potraviny byly distribuovány podle potřeby. Skutečnost je ale taková, že asi 840 milionů lidí chodí každý večer spát o hladu. Mnozí z nich žijí právě ve městech. Zamyslete se nad několika stránkami tohoto problému.

Nenasytné megapole

Jak města rostou, okolní pole, kde se pěstovaly zemědělské plodiny, se postupně mění v obytné čtvrti, průmyslové zóny a silnice. A tak se úrodná půda vzdaluje od měst, kterým by měla zajistit výživu. Ve městech se často nic nepěstuje, a maso se do nich dováží ze vzdáleného venkova. Silnice, po kterých se potraviny z farem do měst dopravují, jsou v mnoha rozvojových zemích nevyhovující a je jich málo. Doprava proto trvá delší dobu, část potravin se cestou zkazí, a to všechno má za následek, že ceny  potravin stoupají. Mnozí kupující jsou navíc velmi chudí.

Některá města v rozvojových zemích jsou již nyní obrovská a v budoucnu se mají ještě zvětšit. Odhaduje se, že do roku 2015 bude mít například Bombaj 22,6 milionu obyvatel, Dillí 20,9 milionu, Mexico City 20,6 milionu a São Paulo 20 milionů. Podle odhadů musí být do města s 10 miliony obyvatel, což je například Manila nebo Rio de Janeiro, každý den dopraveno až 6 000 tun potravin.

Zajistit něco takového je náročný úkol a nelze počítat s tím, že to v budoucnosti bude jednodušší. Platí to zvláště pro oblasti, kde je rychlý růst počtu obyvatel. Například v pákistánském městě Láhaur je nejen vysoká porodnost (2,8 procenta), ale také se tam stěhuje velké množství lidí z venkova, a to v počtu, který byl označen za „alarmující“. V mnoha rozvojových zemích se do měst, která jsou již v současnosti přeplněná, valí miliony nových obyvatel hledajících lepší životní podmínky, práci, zboží a služby. Očekává se, že následkem takové migrace přibude v bangladéšském městě Dháka v dohledné budoucnosti každý rok milion obyvatel. V Číně dnes dvě třetiny obyvatel žijí na venkově, ale předpokládá se, že do roku 2025 už bude většina z nich bydlet ve městech. Ve stejnou dobu by v Indii mělo žít ve městech 600 milionů lidí.

Migrace lidí do měst vede ke změnám celkového charakteru mnoha částí světa. Například v západní Africe žilo v roce 1960 ve městech jen 14 procent obyvatel. V roce 1997 to již bylo 40  procent a v roce 2020 by to podle odhadů mělo být až 63 procent. Předpokládá se, že v oblasti afrického rohu se městská populace během deseti let zdvojnásobí. Navíc se očekává, že 90 procent celkového růstu populace v rozvojových zemích se bude týkat měst.

Zvýšit množství potravin dodávaných do měst, aby bylo možné nasytit všechna tato hladová ústa, je nadlidský úkol. Je k tomu potřeba koordinované úsilí tisíců zemědělců, pracovníků balíren, řidičů, obchodníků a prodavačů a je také nezbytné mít k dispozici tisíce vozidel. V některých městských oblastech však rostoucí poptávka po potravinách převyšuje schopnost okolní krajiny zajistit dostatek potravin. Navíc transportní možnosti a infrastruktura v podobě skladů, tržišť a jatek je v mnoha městech rozvojových zemí již nyní silně přetížená.

Všudypřítomná chudoba

Náročný úkol nasytit rostoucí populaci se dále komplikuje na místech, kde je chudoba. V mnoha velkých městech rozvojového světa, jako je například Dháka, Freetown, Guatemala City, Lagos a La Paz, již nyní žije pod hranicí chudoby 50 procent obyvatel.

V otázkách dodávek potravin pro takové skupiny obyvatel odborníci rozlišují mezi fyzickou a cenovou dostupností. Potraviny mohou být v prodeji, jsou tedy fyzicky dostupné, ale pro chudé obyvatele měst to má pramalý význam. Cena potravin je totiž tak vysoká, že si je stejně nemohou koupit. Zkušenosti ukazují, že když se zvednou příjmy některých obyvatel, začnou tito lidé požadovat a nakupovat potraviny ve větším množství a větší rozmanitosti. Naproti tomu chudí obyvatelé měst jen s obtížemi nakoupí dostatek potravin, které potřebují a na které jsou zvyklí. Takové rodiny mohou za potraviny utratit 60 až 80 procent svého celkového příjmu.

Za potraviny by bylo možné zaplatit méně, kdyby si je lidé mohli nakoupit ve větším množství. Pokud ale někdo nemá dostatek peněz, je to zkrátka nemožné. Mnohé domácnosti nedokážou pokrýt ani minimální potřebu živin, takže nevyhnutelným důsledkem je podvýživa. Ve městech subsaharské Afriky, což je pouze jedna z oblastí, kde taková situace panuje, je podvýživa „závažným a rozšířeným problémem“.

Ohroženi jsou především ti lidé, kteří se do měst přistěhují z venkovských oblastí a těžko se přizpůsobují městskému prostředí. To se týká hlavně svobodných matek, nižších státních zaměstnanců, kteří kvůli finančním problémům dané země nedostávají včas výplaty, seniorů, nemocných a tělesně postižených lidí. Tyto rizikové skupiny často žijí v okrajových čtvrtích, kde chybějí základní věci a služby, jako je elektřina, vodovod, kanalizace, cesty a odvoz odpadků, a kde žije pohromadě velký počet lidí v dočasných a nevyhovujících příbytcích. Pokud v systému dodávek potravin dojde k nějakému selhání, miliony lidí, kteří se v takových podmínkách snaží uživit, jsou ohroženy nejvíce. Často bydlí daleko od nejbližších tržišť a obchodů a prakticky nemají jinou možnost než nakupovat nekvalitní potraviny za vysoké ceny. Je to tragická situace.

 Nejisté a nezdravé podmínky

V mnoha zemích je běžné, že k rychlému růstu měst dochází nekontrolovaně a ilegálně. Výsledkem je nezdravé a nebezpečné prostředí s vysokou zločinností. Publikace Feeding the Cities, kterou vydala FAO, uvádí: „Často se stává, že městští úředníci v rozvojových zemích se snaží zvládnout prudce rostoucí populaci v podmínkách, ve kterých by kvalitně mohl žít jen zlomek současného počtu obyvatel.“

Ve většině afrických zemí navíc není nijak plánována výstavba tržišť, a ta se pak objevují naprosto spontánně. Obchodníci prodávají zboží všude tam, kde je poptávka. Tržiště, která tak vznikají, nemají ani to základní zázemí.

V Kolombu na Srí Lance jsou tržiště velkoprodejců i maloprodejců umístěna velmi nevhodně a bývají přeplněná lidmi. Řidiči nákladních aut si stěžují na to, že jim trvá celé hodiny, než se dostanou na centrální tržiště a než odtud zase odjedou. Není tam dostatek místa pro parkování ani není kde naložit a vyložit zboží.

A jinde zase bývají tržiště špatně udržovaná a nedostatečně řízená. Nevhodné hygienické podmínky způsobené rostoucím množstvím organického i anorganického odpadu jsou zdrojem zdravotních rizik. Starosta jednoho města v jižní Asii říká: „Tyto problémy přispívají ke stále se zhoršující kvalitě života.“

 To, jak závažné jsou problémy související s otázkami hygieny a životního prostředí, je patrné z kontroly živočišných produktů prodávaných v jednom městě v jihovýchodní Asii. Je naprosto běžné, že prodávané maso „leží přímo na zemi a je v kontaktu s prachem a špinavou vodou“. Salmonela byla ve 40 procentech vzorků vepřového masa a v 60 procentech vzorků hovězího masa. Ve 100 procentech vzorků hovězího navíc byla bakterie E. coli. Některé vzorky byly také kontaminovány těžkými kovy, jako je olovo a rtuť.

Mnozí obyvatelé nigerijského města Kano jsou příkladem toho, jakým způsobem lidé často reagují na nedostatečnou, nespolehlivou nebo nepravidelnou dodávku potravin — snaží se obdělávat každý kousek nevyužité půdy. Většina z nich však na takovou půdu nemá žádný právní nárok, čímž riskují, že je někdo vyžene a že o plodiny, které s velkým úsilím pěstovali, přijdou.

Olivio Argenti, odborník FAO na potravinovou bezpečnost ve městech, navštívil městskou zemědělskou oblast v Mexiku, která leží blízko řeky, do níž vytéká odpadní voda z nedaleké vesnice. Místní zemědělci používají vodu z řeky k zavlažování zeleniny a před setbou dávají na svá políčka říční bahno. Pan Argenti o tom napsal: „Ptal jsem se místních úředníků, zda si uvědomují, jaké nebezpečí tady hrozí. Oni odpověděli, že s tím nemohou nic dělat, protože na to nemají ani finanční, ani technické prostředky.“ Takové problémy jsou v rozvojových zemích běžné.

Města se s tím snaží vypořádat

Seznam problémů, s nimiž se rychle rostoucí města snaží vypořádat, se zdá být nekonečný. Mezinárodní organizace, architekti a úředníci dělají vše, co je v jejich silách, aby našli řešení. Doporučují produkovat potraviny na venkově a zajišťují do takových oblastí snadný přístup. Budují nové silnice, tržiště a jatka. Vidí, že je potřeba získat soukromé investory, aby se podíleli  na stavbě skladů, prosadit vhodná pravidla obchodování a hygieny a postarat se o to, aby zemědělci, obchodníci a dopravci mohli snáze obdržet půjčky. Navzdory veškerému takovému úsilí však odborníci zjišťují, že na mnoha místech úřady nechápou podstatu věci a nereagují tak, jak by měly. Ale i v případě, že snahu mají, není dostatek prostředků na to, aby bylo možné s takovými problémy něco dělat.

Obrovský rozsah problémů, kterým města čelí, a to především města v rozvojových zemích, je podnětem k naléhavým varováním před hrozícím nebezpečím. Mezinárodní institut pro výzkum potravy se sídlem ve Washingtonu uvedl, že „městské populace dále porostou a tyto problémy [hlad, podvýživa a chudoba] porostou s nimi, pokud teď nepodnikneme rozhodné kroky“. Janice Perlmanová, prezidentka mezinárodní sítě Mega-Cities Project, což je svazek organizací zaměřených na řešení problémů měst, poznamenává: „Pro nasycení, ubytování, zaměstnání nebo přepravu tolika lidí v tak hustě obydlené oblasti za tak omezujících finančních a ekologických podmínek neexistuje žádný precedens. Města dosahují hranic svých možností jak zajistit životní potřeby lidí.“

Existují však pádné důvody věřit, že problémy v souvislosti s dodávkami a distribucí potravin budou brzy vyřešeny.

[Rámeček na straně 5]

ROSTOUCÍ MĚSTA

Téměř veškerý růst populace, který se v následujících 30 letech očekává, se bude týkat měst.

Očekává se, že do roku 2007 bude ve městech žít více než polovina světové populace.

Předpokládá se, že počet obyvatel žijících ve městech poroste v průměru o 1,8 procenta ročně; tímto tempem se během 38 let městská populace zdvojnásobí.

Očekává se, že počet měst, kde žije více než 5 milionů obyvatel, stoupne ze 46 v roce 2003 na 61 v roce 2015.

[Podpisek]

Zdroj: World Urbanization Prospects—The 2003 Revision, Odbor OSN pro ekonomické a sociální otázky, oddělení pro populaci

[Rámeček na straně 6]

NĚKTERÉ PŘÍČINY A NÁSLEDKY NESPOLEHLIVÝCH DODÁVEK POTRAVIN

„Po celém světě je dostatečně dobře zdokumentováno, že když prudce stoupnou ceny potravin, vede to ve městech k politickým nepokojům a sociální nestabilitě.“ (Jacques Diouf, generální ředitel Organizace OSN pro výživu a zemědělství)

Hurikány Georges a Mitch, které v roce 1999 zasáhly Karibskou oblast a Střední Ameriku, způsobily dalekosáhlé škody, narušily normální život a zapříčinily nedostatek potravin.

Demonstrace proti vysokým cenám pohonných hmot, které probíhaly v Ekvádoru v roce 1999 a v Británii v roce 2000, vedly k vážnému narušení dodávek potravin.

K neštěstím, které působí válka, patří také nedostatek potravin.

[Rámeček a obrázek na straně 7]

JEDEN PŘÍKLAD ZA VŠECHNY

CONSUELO a jejích 13 dětí žijí v chudinské čtvrti (viz obrázek nahoře) na předměstí peruánského města Lima. Tři z dětí mají tuberkulózu. Consuelo vypráví: „Dříve jsme žili v horách, ale jednou v noci se stovky lidí z naší vesnice přestěhovaly do města. Říkali jsme si: ‚Ve městě naše děti získají vzdělání a budou nosit boty. Bude se jim žít lépe.‘“ Vesničané si udělali slaměné rohože, během noci se všichni přestěhovali do města a z rohoží si postavili příbytky. Ráno už tam bylo tolik přistěhovalců, že s tím úřady nedokázaly nic udělat.

Dům, kde Consuelo bydlí, má hliněnou podlahu a velkou díru ve střeše. Kolem domu pobíhají kuřata. „Chovám je a prodávám bohatým lidem,“ vysvětluje Consuelo. „Chtěla jsem vydělat peníze, abych mohla dceři koupit boty. Ale místo toho teď musím platit za nemocnici a za léky.“

Consuelo má k jídlu jen pár cibulí. Je těžké najít práci a ona nemá dost peněz ani na to, aby mohla pravidelně kupovat vodu. V jejím chatrném domě žádná neteče a není tam ani záchod. Consuelo říká: „Používáme tenhle hrnec. V noci pak děti pošlu, aby to někde vyklopily. Prostě nám nic jiného nezbývá.“

Svého manžela vidí Consuelo jen občas, a on se o svou rodinu nestará. Je jí něco přes 30 let, ale vypadá mnohem starší. Novinářka, která s ní vedla rozhovor, napsala: „Její malé tmavé oči odevzdaně hledí z nateklého obličeje. Tito lidé nemají vůbec žádnou naději.“

[Podpisky]

Zdroj: In Context

AP Photo/Silvia Izquierdo

[Rámeček a obrázek na straně 9]

„MĚL BYCH SE PŘESTĚHOVAT DO MĚSTA?“

KAŽDÝ, kdo přemýšlí o tom, že by se přestěhoval do města, by měl vzít v úvahu řadu faktorů. „Jednou z nejlákavějších věcí je vyhlídka na to, že ve srovnání s možnostmi na vesnici, bude život ve městě lepší,“ uvádí publikace Feeding the Cities, kterou vydala Organizace OSN pro výživu a zemědělství. „Zlepšení [však] nemusí nastat okamžitě. Může se stát, že to bude trvat i déle než jednu generaci.“

Skutečnost je taková, že mnozí z těch, kdo se z vesnice přestěhovali do města, nenašli ani bydlení, ani zaměstnání a dostali se do ještě větší chudoby než předtím, a navíc v neznámém prostředí. Pokud se tedy chystáte přestěhovat, máte jistotu, že dokážete zabezpečit svou rodinu? Práce ve městě, pokud tam vůbec nějaká je, bývá často špatně placená. A napadlo vás, že tlak trávit v práci dlouhé hodiny, jen abyste rodině opatřili to nejnutnější, by mohl vést k tomu, že vy nebo vaše rodina začnete zanedbávat věci, které nyní považujete za důležité? (Matouš 28:19, 20; Hebrejcům 10:24, 25)

Někteří rodiče se rozhodli, že se přestěhují, ale děti nechali doma na vesnici. Je to moudré? Křesťanští rodiče mají povinnost postarat se o rodinu po hmotné stránce. Ale když se odstěhují, jaký dopad to na rodinu bude mít v citovém a duchovním ohledu? (1. Timoteovi 5:8) Bude za takových okolností otec schopen zodpovědně vychovávat své děti „v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování“? (Efezanům 6:4) A pokud se manžel přestěhuje do města a manželku nechá doma, nehrozí nebezpečí, že oba budou vystaveni pokušení dopustit se nemravnosti? (1. Korinťanům 7:5)

Přestěhovat se do města je samozřejmě věcí osobního rozhodnutí. Než však křesťan něco takového udělá, měl by zvážit všechny okolnosti a měl by se modlit o Jehovovo vedení. (Lukáš 14:28)

[Obrázky na straně 8 a 9]

Města se potýkají s nevyhovujícími hygienickými podmínkami a hustým dopravním provozem

Indie

Niger

Mexiko

Bangladéš

[Obrázek na straně 8]

V mnoha chudých městských rodinách musí pracovat i děti

[Podpisky obrázku na straně 8]

Indie: © Mark Henley/Panos Pictures; Niger: © Olivio Argenti; Mexiko: © Aubrey Wade/Panos Pictures; Bangladéš: © Heldur Netocny/Panos Pictures; fotografie dole: © Jean-Leo Dugast/Panos Pictures