Přejít k článku

Přejít na obsah

Ze scénáře na plátno

Ze scénáře na plátno

 Ze scénáře na plátno

BĚHEM několika posledních desetiletí se Hollywood stal úspěšným výrobcem kasovních trháků. To mělo celosvětový dopad, protože mnoho amerických filmů je několik týdnů nebo někdy jen několik dnů po premiéře ve Spojených státech promítáno i v zahraničí. A některé filmy měly dokonce premiéru ve stejný den po celém světě. „Mezinárodní trh je rostoucím a velmi rušným místem, takže když vyrábíme filmy, považujeme to za příležitost prosadit se na celém světě,“ řekl Dan Fellman, který u společnosti Warner Brothers Pictures pracuje jako prezident sekce pro domácí distribuci. To, co se děje v Hollywoodu, má dnes na celosvětový zábavní průmysl mnohem větší vliv než kdy dříve. *

Dosáhnout však toho, aby film byl ziskový, není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Jen na pokrytí produkčních a marketingových nákladů potřebují některé filmy více než 100 milionů dolarů. A to, zda takový film bude mít úspěch, zcela závisí na publiku, jehož reakce je nepředvídatelná. „Nikdy nevíte, co bude publikum v daném okamžiku považovat za senzační a líbivé,“ řekl David Cook, profesor kinematografie na Emoryho univerzitě. Co tedy filmoví tvůrci dělají pro to, aby pravděpodobnost úspěchu zvýšili? Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme napřed porozumět několika základním věcem, které se výroby filmů týkají. *

Předprodukce — Příprava na natáčení

Předprodukce je při výrobě filmu často nejdelší a také nejdůležitější etapou. Stejně jako u kteréhokoli jiného velkého projektu, i zde platí, že příprava je klíčem k úspěchu. Každý dolar, který se investuje do předprodukce, ušetří mnohonásobně vyšší částku během vlastního natáčení.

 Výroba filmu začíná námětem. Může to být nějaký smyšlený příběh nebo naopak skutečná událost. Scénárista pak námět zpracuje do podoby scénáře, který je několikrát revidován. Konečným výsledkem této práce je takzvaný technický scénář. Jsou v něm nejen jednotlivé dialogy, ale také stručný popis jednotlivých scén a dále technické pokyny týkající se jednak směru a pohybu kamery a jednak přechodů mezi jednotlivými záběry.

Už v tomto časném stadiu je scénář nabídnut k prodeji nějakému producentovi. * O jaký scénář by producent mohl mít zájem? Typický letní film se zaměřuje na mladé publikum, na takzvaný „popcornový dav“, jak ho označil jeden filmový kritik. Producenta by tedy mohl zaujmout příběh, který oslovuje mladé lidi.

Ještě lepší však je, když má scénář co říci divákům všech věkových skupin. Například příběh komiksového superhrdiny jistě přitáhne děti, které tuto postavu dobře znají. A není pochyb o tom, že do kina s nimi půjdou také jejich rodiče. Čím ale filmaři zaujmou mladé publikum? Klíčem k úspěchu je často „provokativní obsah“, napsala Liza Mundyová v časopise The Washington Post Magazine. Když jsou ve filmu hrubá slova, násilné scény a hojnost sexu, „zvyšuje se tím jeho ziskový potenciál, protože žádná věková skupina nebude chtít zůstat na chodníku před kinem“.

Pokud se producent domnívá, že scénář vypadá slibně, může jej koupit a obrátit se na nějakého uznávaného režiséra a slavného herce nebo herečku. Známý režisér a filmová hvězda jsou navíc zárukou divácké úspěšnosti. Nehledě na to, že už v tomto počátečním stadiu příprav mohou slavná jména přilákat investory, bez jejichž finanční podpory by film nemohl být natočen.

Součástí technického scénáře je i rozkreslení různých scén. Říká se tomu storyboard. Je to vlastně série kreseb podobná komiksu znázorňující jednotlivé scény filmu, a to především ty, při nichž před kamerou bude probíhat nějaká akce. Rozkreslené scény budou kameramanovi sloužit jako určitý vzor a během vlastního natáčení se díky tomu ušetří mnoho času. Režisér a scénárista Frank Darabont řekl: „Není nic horšího, než při natáčecím dni chodit kolem scény a marnit čas tím, že přemýšlíte, kam postavit kameru.“

Během předprodukce je nutné vyřešit mnoho dalších otázek. Například: Kde se bude film natáčet? Bude nutné někam cestovat? Jak budou vypadat kulisy a jak je postavit? Budou potřeba nějaké speciální kostýmy? Kdo zajistí osvětlení, maskérské a kadeřnické práce? A co zvuk, zvláštní efekty a kaskadéři? To jsou jen některé z mnoha věcí, které je potřeba udělat ještě před tím, než se natočí jediné okénko filmu. Všimněte si titulků, které běží na závěr nějakého vysokorozpočtového filmu, a zjistíte, že mimo scénu pracovaly stovky lidí. „K natočení celovečerního filmu potřebujete celé město lidí,“ řekl jeden technik, který pracoval na přípravě mnoha filmů.

 Natáčení — Dostat všechno na film

Natočit film může být časově náročné, únavné a nákladné. Dokonce jen jedna promarněná minuta může stát tisíce dolarů. Herce, štáb a vybavení je někdy nutné dopravit na nějaké vzdálené místo na zeměkouli. Každý natáčecí den však spotřebuje nemalou část rozpočtu, bez ohledu na to, kde se filmuje.

Osvětlovači, kadeřnice a maskéři patří k prvním, kdo dorazí na scénu. Herci mohou denně strávit v maskérně několik hodin, a teprve potom jsou připraveni objevit se před kamerou. Tím začíná dlouhý natáčecí den.

Na natáčení každé scény pečlivě dohlíží režisér. Nafilmování i poměrně jednoduché scény může zabrat celý den. Většina scén je totiž natáčena jen jednou kamerou, takže když má být scéna vidět na plátně z několika úhlů, je potřeba ji pro každý úhel kamery sehrát znovu. Kromě toho se může stát, že záběr se musí natočit opakovaně, ať už proto, aby scéna byla zahrána co nejlépe, nebo proto, že se vyskytl technický problém, který je potřeba napravit. Náročnější scény se někdy natáčejí i padesátkrát. Později, obvykle na konci každého dne, si režisér všechny natočené záběry prohlédne a rozhodne, které se použijí. Celé filmování může trvat týdny i měsíce.

Postprodukce — Všechno složit dohromady

Během postprodukce jsou natočené záběry sestříhány, aby se z nich dal sestavit film. Nejprve  je s filmem zesynchronizována zvuková stopa, a potom střihač dá jednotlivé záběry dohromady tak, aby na sebe děj správně navazoval. Tím vznikne pracovní verze.

V tomto stadiu jsou k filmu také přidány zvukové a vizuální efekty. Ty jsou při výrobě filmu jedním z nejnáročnějších prvků a často je jich dosahováno pomocí počítačové grafiky. Výsledkem mohou být působivé a velmi realistické scény.

Při postprodukci je k filmu přidána také hudba, která má dnes významnější roli než mívala dříve. „Filmový průmysl nyní požaduje mnohem víc původní hudby než kdykoli v minulosti. Ne pouhých dvacet minut nebo několik taktů pro dramatické záběry, ale často až hodinu hudby,“ napsal Edwin Black v časopise Film Score Monthly.

Sestříhaný film je někdy promítnut vybrané skupině diváků, například přátelům nebo kolegům režiséra, kteří se na výrobě filmu nepodíleli. Podle jejich reakce se režisér může rozhodnout, že některé scény natočí znovu nebo je úplně vypustí. V případě některých filmů se stalo, že kvůli vlažné reakci při zkušebním promítání se režisér rozhodl zcela změnit konec filmu.

Hotový film se nakonec dostane do kin. Teprve teď se ukáže, zda to bude „trhák“, nebo „propadák“ — nebo něco mezi tím. Ve hře je však víc než jen dolary a centy. Několik neúspěšných filmů může pro herce znamenat, že už nesežene další angažmá, a v případě režiséra to může vést ke ztrátě dobré pověsti. „Vzpomínám si na několik svých současníků, kteří museli skončit, protože pár jejich filmů propadlo,“ řekl režisér John Boorman, když vzpomínal na své začátky u filmu. „Krutou realitou filmového průmyslu je to, že když svým pánům nevyděláte peníze, jste ze hry venku.“

Když ale člověk stojí před kinem a dívá se na plakáty, sotva ho napadne přemýšlet o pracovních problémech filmových tvůrců. Spíše si řekne: ‚Bude se mi ten film líbit?, Bude stát za ty peníze, které musím zaplatit za lístek?, Nebude to film, který je šokující a urážlivý?, Bude vhodný pro mé děti?‘ Když přemýšlíte o tom, zda na nějaký film jít, co vám pomůže odpovědět si na takové otázky?

[Poznámky pod čarou]

^ 2. odst. Anita Elberseová, profesorka na Harvardově obchodní škole, uvedla: „I když příjmy z promítání v zahraničí jsou nyní často vyšší než příjmy z amerických kin, to, jak si film povede ve Spojených státech, zůstává klíčovým faktorem pro to, jak bude přijat v cizině.“

^ 3. odst. Podrobnosti se mohou u jednotlivých filmů lišit. Postup, který je zde uveden, představuje jednu z možností, jak výroba filmu může probíhat.

^ 7. odst. Někdy mu není nabídnut scénář, ale pouze osnova příběhu. Pokud producenta příběh zaujme, může na něj koupit autorská práva a pak se postarat o to, aby byl napsán scénář.

[Praporek na straně 6]

„Nikdy nevíte, co bude publikum v daném okamžiku považovat za senzační a líbivé.“ David Cook, profesor kinematografie

[Rámeček a obrázky na straně 6 a 7]

JAK PRODAT „TRHÁK“

Film je hotový, připravený na to, aby jej viděly miliony diváků. Bude mít úspěch? Jak vlastně filmoví tvůrci udělají ze svého filmu „kasovní trhák“? Přečtěte si o několika způsobech, které používají.

ZVĚSTI: Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak na film diváky navnadit, je šířit o něm zvěsti — anglicky se tomu říká „buzz“. Někdy to začíná už několik měsíců před premiérou. Například se oznámí, že se připravuje pokračování nějakého předchozího úspěšného filmu. Budou v pokračování hrát původní hvězdy? Bude tak dobrý (nebo špatný) jako první snímek?

Někdy se zvěsti týkají nějakého kontroverzního prvku — například erotické scény, jež je neobvykle naturalistická pro film, který se hlásí ke střednímu proudu. Je ta scéna opravdu tak hrozná? Překračuje film hranice dobrého vkusu? Filmoví tvůrci si libují v bezplatné reklamě, kterou jejich film získává, když se na veřejnosti přetřásají protichůdné názory. Takové vášnivé diskuse jsou často spolehlivou zárukou, že při premiéře bude vyprodáno.

MÉDIA: K tradičním reklamním prostředkům patří billboardy, reklamy v tisku a televizi, ukázky z filmu promítané v kinech před hlavním programem a rozhovory s představiteli hlavních rolí, kteří svůj nový film budou vychvalovat. Zdá se však, že dnes se v případě filmů stal hlavním reklamním prostředkem internet. „Kdyby Dorotka [z filmu Čaroděj ze země Oz] nesrazila podpatky, ale klepla tlačítkem myši,“ napsal filmový kritik Steve Persall, „přenesla by se do světa internetových stránek o filmech, kde by si mohla přečíst klepy o celebritách, vidět ukázky, koupit lístky do kina a zjistit, kdy a kde se co hraje.“

SUVENÝRY: K úspěchu nového filmu může přispět propagační zboží. Například k filmu o jednom komiksovém hrdinovi patřilo to, že si člověk mohl koupit mimo jiné krabičky na jídlo, hrnky, bižuterii, oblečení, přívěsky na klíče, hodinky, lampy nebo stolní hru — a na tom všem se objevuje hlavní postava filmu. „Obvykle je 40 procent propagačního zboží prodáno ještě před tím, než se film dostane do kin,“ napsal Joe Sisto v časopise Americké advokátní komory.

VIDEOKAZETY A DVD: Pokud si film dost nevydělá v kinech, může se ztráta nahradit prodejem videokazet a DVD. Bruce Nash, který sleduje finanční zisky filmů, prohlásil, že „trh s videokazetami a DVD představuje 40 až 50 procent celkových příjmů“.

KLASIFIKACE: Filmoví tvůrci se naučili využívat klasifikaci filmů ve svůj prospěch. Do filmu mohou být například záměrně zařazeny scény, kvůli kterým bude film klasifikován přísněji, čímž vznikne dojem, že je určen dospělému publiku. Nebo se naopak některé záběry z filmu vystřihnou. Film díky tomu nebude klasifikován jako pro dospělé, ale bude označen za vhodný pro dospívající diváky. Liza Mundyová v časopise The Washington Post Magazine napsala, že klasifikace ‚vhodné pro mládež‘ „se vyvinula v reklamní poselství — studia ji využívají k tomu, aby náctiletým, ale také dětem, které do této věkové skupiny touží patřit, předávala poselství, že ve filmu budou dost dobré scény“. Klasifikace vytváří jakési „generační napětí,“ napsala paní Mundyová. „Varuje rodiče a zároveň láká děti.“

 [Obrázky na straně 8 a 9]

JAK SE DĚLÁ FILM

SCÉNÁŘ

STORYBOARD

KOSTÝMY

PRÁCE MASKÉRŮ

NATÁČENÍ V EXTERIÉRU

 NATÁČENÍ ZVLÁŠTNÍCH EFEKTŮ

NAHRÁVÁNÍ HUDBY

ZVUKOVÝ STŘIH

POČÍTAČOVÁ ANIMACE

STŘIH