Přejít k článku

Přejít na obsah

Poznejte „létající veverku“

Poznejte „létající veverku“

 Poznejte „létající  veverku“

OD NAŠEHO DOPISOVATELE VE FINSKU

VEVERKY žijí téměř ve všech částech světa. Mezi nejzajímavější příslušníky této skupiny patří poletuška slovanská, které se v některých jazycích říká „létající palčák“. * Opravdu tento drobný hlodavec dokáže létat? Co je to vlastně za zvíře a proč je tak obtížné ho spatřit?

Jak létají?

Všechny stromové veverky obratně skáčou ze stromu na strom, ale poletušky jsou v tomto ohledu nepřekonatelné. Existují zprávy o tom, že skokem umí překonat vzdálenost až 80 metrů. Jak to dokáží?

Poletušky mají aerodynamický kožní záhyb, nad nímž by žasl kterýkoli letecký inženýr. „Přední část [záhybu] je vyztužena chrupavčitým výběžkem, který začíná u zápěstí poletušky,“ uvádí kniha The World of the Animals (Svět zvířat). „I když to vypadá, jakoby byl záhyb tvořen jen dvěma vrstvami kůže, je mezi nimi ještě tenká vrstva svalů, díky kterým tyto veverky dokáží měnit zakřivení nosné plochy, čímž upravují její aerodynamické vlastnosti.“

Označení „létající palčák“ je docela přiléhavé, protože během klouzavého letu poletuška působí dojmem, že je úplně plochá, stejně jako palčák. Když je poletuška v klidu, vypadá to, jakoby na sobě měla šedivý kožich, který je jí o několik čísel větší.

Jak to poletuška dělá, že při letu do ničeho nenarazí? Ocásek jí slouží jako kormidlo, kterým řídí směr letu. Těsně před přistáním poletuška otevře „brzdný padák“, to znamená, že dá tělo do svislé polohy. Jen velmi zřídka se stane, že by si to špatně spočítala a spadla na zem.

Tomuto „huňatému kluzáku“ napomáhá také nízká váha. Dospělá poletuška váží průměrně asi 150 gramů a bez ocásku měří kolem 20 centimetrů. Uši má malé a bez štětiček, takže nenarušují její aerodynamiku.

Noční letec

Poletuška má zvláštní oči, které vypadají jako velké černé perly. Na rozdíl od jiných veverek je totiž nočním zvířetem. Potřebuje tedy dobrý zrak, aby našla svou oblíbenou potravu — jehnědy, kočičky, listy opadavých stromů a čerstvé výhonky jehličnanů. Jelikož v zimě je potravy méně, během podzimu si poletušky ukládají trochu kočiček a jehněd do zásobáren mezi větvemi a v dutinách stromů.

Na jaře poletušky začínají dovádět. Někdy se do toho tak zaberou, že zapomenou na odpolední zdřímnutí. Navíc v tomto období mají plnou hlavu něčeho jiného — je to totiž doba námluv. Pokud samičku dostatečně zaujmou samečkovy letové schopnosti, přijde čas poohlédnout se po hnízdě. Bude se k tomu hodit ptačí budka, pokud nějakou najdou, nebo dutina ve stromě. Poletušky obvykle mívají  hnízd několik. Některá slouží jako spižírna a jiná jako náhradní bydlení. Poletušky si někdy postaví hnízdo i ve stodole. Na rozdíl od jiných veverek však nikdy nežijí ve městech.

Koncem jara nebo počátkem léta samička přivede na svět dva až tři potomky. Má tolik práce s jejich krmením, že někdy shání potravu i přes den. Po narození jsou mláďata velká jako první článek vašeho ukazováčku, ale než začne zima, už umí odplachtit z hnízda.

Proč je těžké ji uvidět?

Proč je poletušku vidět jen zřídka? Jedním důvodem je to, že se tiše pohybuje vysoko v korunách stromů, kde snadno unikne pozornosti. Tento drobný noční tvor navíc dává přednost severským smíšeným lesům, které se táhnou od Baltského moře přes ruskou tajgu až k Tichému oceánu.

Zdá se, že rozlehlé sibiřské lesy jsou zárukou toho, že se poletuška slovanská nezařadí k vyhynulým druhům. Nicméně je zřejmé, že v důsledku odlesňování ztrácí tento hlodavec vhodná místa k budování hnízd. To je problém, který postihuje i mnoho dalších živočichů, kteří žijí v dutinách stromů. Ve Finsku, které patří k západní oblasti jejího výskytu, je poletuška slovanská chráněna výnosem Evropské unie. Stačí, aby ji někdo zahlédl v korunách stromů nebo aby se našel její trus, a už to vede k pozastavení nebo zrušení nějakého stavebního projektu v daném místě.

Poletušky samozřejmě nemají ani potuchy, co všechno může jejich trus způsobit. Dál si žijí svým životem. Když na severské lesy padá soumrak, z dutin stromů vykouknou tisíce čumáčků. Dlouhé vousky se zachvějí, útlé větve se prohnou a „létající palčáky“ jsou opět ve vzduchu.

[Poznámka pod čarou]

^ 3. odst. Je to jen jeden z více než 30 druhů poletušek a poletuch. Mnohé z nich žijí v pralesích jihovýchodní Asie, například poletucha velká, která dorůstá velikosti kočky. Poletuchám se velmi podobají africké šupinatky, ale obvykle do této skupiny nejsou zařazovány. Jejich nejnápadnějším znakem je to, že ocásek mají porostlý srstí jen na špičce a u kořene.

[Obrázek na straně 23]

Jehnědy, oblíbená potrava poletušek

[Obrázek na straně 24]

Mládě poletušky slovanské

[Podpisek obrázku na straně 22]

Ilya Lyubechanskii/BCIUSA.COM

[Podpisek obrázku na straně 23]

Poletušky: Benjam Pöntinen

[Podpisek obrázku na straně 24]

Poletušky: Benjam Pöntinen