Přejít k článku

Přejít na obsah

Osidla honby za krásou

Osidla honby za krásou

Osidla honby za krásou

PODLE jakých kritérií se hodnotí skutečná krása? „Krása je v očích hledícího,“ říká jedno přísloví. Posuzování krásy je pokládáno za velmi subjektivní. Navíc všeobecný názor na to, co je krásné, se značně liší v závislosti na kultuře a historickém období.

Jeffery Sobal, profesor v oboru výživy na Cornellově univerzitě v USA, upozorňuje: „Téměř v každé společnosti byla během 19. století tloušťka dokladem dobrého společenského postavení. Kypré tvary byly znakem blahobytu a zdraví, kdežto hubenost znamenala, že dotyčný člověk je příliš chudý na to, aby se mohl dosyta najíst.“ Toto pojetí se odráží i v dílech mnoha tehdejších umělců, protože jejich modely — převážně ženy — měly statné paže, stehna, hýždě i boky. A mnohdy se jednalo o portréty skutečných lidí, kteří byli pokládáni za vzor krásy.

Takový přístup je patrný dodnes, i když krása znamená víc než jen být tlustý či hubený. Tloušťka je například vysoce ceněna v některých kulturách jižního Pacifiku. V určitých oblastech Afriky jsou mladé dívky, budoucí nevěsty, posílány na takzvané výkrmné farmy, kde dostávají velké množství tučných jídel, přičemž panuje představa, že se tak stanou atraktivnějšími. Jistý majitel nočního klubu v Nigérii říká: „Běžná Afričanka je statná . . . Je to její druh krásy. Patří to k naší kultuře.“ I v mnoha tradičních kulturách Latinské Ameriky je robustnost pokládána za znak blahobytu a úspěchu.

Avšak na mnoha jiných místech platí pravý opak. Jak to? Někteří lidé říkají, že obchodování a industrializace vedly k lepšímu zásobování a široké distribuci potravin, takže i „nižší“ třídy mohly jíst to, co dříve bylo výsadou bohatých. Obdiv ke korpulentnosti se postupně vytrácel. Navíc některá náboženství spojovala nadváhu s nenasytností, čímž se korpulentnost dostávala do negativního světla. Názory lidí také ovlivnily vědecké objevy, které se týkaly zdravotních rizik vyplývajících z obezity. Tyto a další faktory přispěly k tomu, že se pojetí krásy změnilo. Velká část světa již několik desetiletí pokládá za ideál krásy vyhublost.

Lví podíl na propagaci takového uvažování mají média. Lidé, kteří se objevují na reklamních billboardech a v televizi, mají obvykle hubené a vypracované tělo. Jejich vzhled má navozovat pocit jistoty a úspěšnosti. Totéž platí v případě filmových a televizních hvězd.

Jaký vliv to ale má na běžné lidi, včetně mladistvých? Nedávno vyšel jeden článek o tělesném vzhledu, kde se uvádí, že „když průměrná Američanka končí střední školu, strávila před televizí 22 000 hodin“. Po celou tu dobu byla bombardována záběry nádherných žen, které mají „dokonalá“ těla. Článek dodává: „Opakovaným předkládáním těchto záběrů si ženy vytvoří asociaci mezi ideálním tělem a prestiží, štěstím, láskou a úspěchem.“ Když vidí v časopisech takové fotografie modelek, nemůžeme se divit, že v jednom průzkumu 47 procent dívek prohlásilo, že musí zhubnout, ačkoli jen 29 procent mělo nadváhu.

Na pojetí krásy má také silný vliv módní průmysl. Venezuelská modelka Jennifer, která pracuje v Mexico City, říká: „Úkolem modelky je dobře vypadat, a to dnes znamená být hubená.“ Francouzská modelka Vanessa k tomu dodává: „Ve své podstatě se od vás hubenost až tak nevyžaduje, ale vyžadujete ji od sebe vy sami. Je to celosvětový trend.“ Při jednom průzkumu 69 procent dívek uvedlo, že modelky v časopisech ovlivnily jejich představu o tom, jak vypadá krásné tělo.

Pro „ideální stavbu těla“ však mají slabost nejen ženy. V mexických novinách El Universal bylo uvedeno: „Nikdy dříve nebylo na trhu tolik kosmetických výrobků pro muže.“

„Dokonalý vzhled“ — Dokonalý výsledek?

Mnozí lidé usilují o „dokonalý vzhled“ nebo chtějí alespoň vypadat co nejlépe, a proto podstupují kosmetické operace. V tomto odvětví medicíny se objevují nové a nové formy léčebných prostředků i technik a jsou pro lidi stále dostupnější. Co vlastně vedlo ke vzniku kosmetické chirurgie?

Podle díla Encyclopædia Britannica vznikly techniky plastické chirurgie po první světové válce. Lékaři se tehdy snažili odstranit znetvoření způsobená válečnými zraněními. Od té doby se tyto postupy využívají k nápravě těžkého tělesného postižení v důsledku popálenin, úrazů a vrozených abnormalit. Uvedená encyklopedie však připouští, že kosmetická chirurgie je často „prováděna výhradně s cílem zlepšit vzhled u jinak zcela zdravých osob“. Je například možné změnit tvar a velikost nosu, zmenšit uši, vyhladit kůži na obličeji i krku a odstranit nadbytečný tuk z oblasti břicha a hýždí. Velikost některých tělesných partií lze také zvětšit, a dokonce je možné dát pupku „atraktivnější“ vzhled.

Co tedy v případě zdravých lidí, kteří jsou kvůli zlepšení svého vzhledu ochotni podstoupit určitá rizika? Jaké nebezpečí jim hrozí? Angel Papadopulos, tajemník mexické společnosti pro plastickou, estetickou a rekonstrukční chirurgii, vysvětluje, že lidé provádějící tyto zákroky někdy nejsou dostatečně vyškoleni, a mohou tak způsobit značné škody. Na některých klinikách jsou pacientům podávány nebezpečné látky, jež mají vést k vylepšení postavy. Začátkem roku 2003 jedny noviny uvedly, že neprofesionální přístup v kosmetických salonech vedl na Kanárských ostrovech ke skandálu, protože stovkám žen byly provedeny nebezpečné operace. *

Do honby za „dokonalým vzhledem“ mohou zabřednout i muži. Někteří tráví mnoho hodin v posilovně a prakticky veškerý volný čas využívají k tomu, aby co nejlépe vyformovali svou postavu. Časopis Milenio píše: „Touha cvičit má z dlouhodobého hlediska za následek, že společenská aktivita a přátelské vztahy těchto lidí trpí.“ Nutkání dosáhnout svalnatého vzhledu vede mnohé dokonce k tomu, že užívají látky škodlivé pro tělo, včetně steroidů.

Posedlost osobním vzhledem vedla u některých mladých žen ke vzniku poruchy příjmu potravy, jako je například bulimie nebo anorexie. Někdy ženy používají prostředky na hubnutí, jež slibují mimořádné výsledky ve velmi krátkém čase, avšak nejsou vyzkoušeny uznávanými zdravotnickými institucemi. Užívání takových výrobků může mít za následek velké zdravotní problémy.

Posedlost vzhledem je spojena nejen s tělesnými riziky. Doktorka Katherine Phillipsová z Brown University v USA říká, že u těch, kdo se nadměrně zabývají svým tělesným vzhledem, může vzniknout psychická porucha, které se říká dysmorfofobie. Tito lidé jsou posedlí domnělými nedostatky svého vzhledu. Tato porucha se objevuje u každého padesátého člověka. Doktorka dodává, že postižení lidé „mohou být natolik přesvědčeni o své ošklivosti, že se izolují od přátel i blízkých“, a „může u nich vzniknout deprese a sebevražedné tendence“. Doktorka Phillipsová cituje případ jedné hezké dívky, která měla lehkou formu akné, ale byla přesvědčena, že její tvář je plná jizev. Odmítala chodit na veřejnost, což mělo za následek, že skončila jen se základním školním vzděláním.

Je to, jak člověk vypadá, opravdu tak důležité, aby kvůli dosažení „dokonalého vzhledu“ obětoval své duševní i tělesné zdraví? Existuje nějaký důležitější druh krásy, o nějž bychom měli usilovat?

[Poznámka pod čarou]

^ 13. odst. To, zda se křesťan rozhodne pro kosmetickou operaci, je otázkou osobní volby. Měl by ale vzít v úvahu některé důležité faktory. Více podrobností najdete v Probuďte se! z 22. srpna 2002, strany 18–20.

[Praporek na straně 5]

Při průzkumu 69 procent dívek uvedlo, že jejich pojetí krásného těla je ovlivněno modelkami, které se objevují v časopisech

[Obrázek na straně 4]

Reklama má výrazný vliv na to, co je pokládáno za tělesnou krásu

[Obrázek na straně 6]

Někteří lidé si rozsáhlou plastickou operací poškodili zdraví

[Obrázky na straně 7]

Někdo věnuje dosažení žádoucího vzhledu velké úsilí