Přejít k článku

Přejít na obsah

České mlýny v proudu času

České mlýny v proudu času

 České mlýny v proudu času

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V ČESKÉ REPUBLICE

PŘED sto lety bylo rytmické klapání ozubených mlýnských kol slyšet po celé české zemi. Jsou to zvuky, které neruší, ale naopak podtrhují pokojnou náladu venkova. Mlýn patřil k charakteristickým rysům české vesnice.

V těch dnech bylo zvykem, že mlynář umlel mouku a mlynářka z ní hned upekla chléb. Představte si, jak na masivní stůl pokládá čerstvý bochník. Ta vůně! A přichází mlynář. Je celý bílý od mouky a je to kus chlapa. Svolává chasníky, aby také ochutnali.

Mlýny v minulosti

Mlynářské řemeslo je téměř tak staré jako samotné zemědělství. Také ve starověkém Izraeli patřilo mletí mouky k běžným domácím činnostem. Tuto práci dělaly hlavně ženy a používaly k tomu ruční mlýnky, které obsluhovaly většinou ve dvojici. V Bibli je také zmínka o velkých mlýnských kamenech, jimiž otáčela zvířata. (Marek 9:42)

Když se řekne „mlýn“, možná si představíte větrný mlýn. Na českém venkově ale častěji najdeme mlýny vodní. Proč? Češi se totiž domnívali, že tekoucí voda je pro pohánění mlýna nejekonomičtější a nejspolehlivější.

V celé střední Evropě patřil k vodnímu mlýnu rozsáhlý systém vodních staveb, které regulovaly přítok vody, například rybníky, strouhy a stavidla. Mlýnské rybníky sloužily ke shromažďování vody, strouhy neboli náhony ji přiváděly k vodnímu kolu a stavidla regulovala její proud. Náhon byl dlouhý od dvou desítek metrů až po kilometr či více. V takových případech bylo na náhonu více mlýnů.

Mlynář a jeho pomocníci

Mlýn před sto lety měl mohutné kamenné zdi a bydlel tam mlynář s celou svou domácností. Mlynářovo obydlí a mlýnice byly tedy pod jednou střechou. Lidé z městečka mlynáře oslovovali „pane otče“. Rozpoznali byste jej snadno — nosil bílé kalhoty, které měl vyhrnuté, pantofle a nízkou čepici lemovanou ovčí kůží.

 Ke své práci mlynář potřeboval velkou sílu — co se jen za život nanosil pytlů mouky! Mlynářské řemeslo patřilo k úctyhodným povoláním. Většinou se dědilo z otce na syna. Ten se svobodnému řemeslu vyučil doma u svého otce a často pak šel „na zkušenou“ pracovat do jiných mlýnů k různým mistrům mlynářům.

Práce ve mlýně zaměstnávala celou rodinu. Ale často to nestačilo, a proto měl mlynář buď své stálé zaměstnance, anebo využíval pomoci sezonních pracovníků, kterým se říkalo krajánci. Měli s mlynářským řemeslem určité zkušenosti, a tak v době, kdy bylo nejvíce napilno, pracovali za jídlo a střechu nad hlavou.

Provoz mlýna řídil stárek — zkušený a oceňovaný odborník. Pomáhal mu mládek. Tento mladý muž byl také vyučený mlynářskému řemeslu a měl na starosti obsluhu mlecího zařízení. O znalostech a schopnostech mládka vypovídala kvalita mouky. A pak zde byl ještě mlynářský učedník neboli prášek — čiperný hoch, který nespustil oči ze starších a zkušenějších. Měl si hledět řemesla, a ostatní pracovníci ho proto nesměli využívat k různým pochůzkám.

Mlýnské kameny

V Jobově knize je zmínka o „spodním mlýnském“ kameni. (Job 41:24) To naznačuje, jakou funkci tyto kameny měly. Musely být dva — horní, označovaný jako běhoun, a dolní,  kterému se říkalo spodek. Ten byl postaven napevno a vrchní se otáčel, čímž se drtilo obilí, které bylo mezi nimi.

Mlýnské kameny byly původně zhotovovány z velmi tvrdých hornin. Později se začaly vyrábět umělé mlýnské kameny. Skládaly se z drti původních hornin, jež byla spojena chlormagnéziem. K práci zkušených odborníků patřila také výroba ozubených kol. Používalo se k tomu velmi tvrdé dřevo. Vyrobit takové kolo bylo velmi náročné, a to nejen kvůli složitosti konstrukce, ale také proto, že bylo nutné dobře propočítat převod. Ozubené kolo totiž svým průměrem a ozubením zvyšovalo obrátky na dalších navazujících převodech a rotujících částech. Pověstný klapavý zvuk ve mlýně vydává právě toto kolo.

Mlýny v českém folkloru

Někteří mlynáři byli poctiví a zásadoví, ale jiní byli známi tím, že jsou lakotní a panovační nebo že šidí zákazníky. Proto lidové písničky někdy pojednávají o mlynářích a jejich rodině s ironií, a dokonce se sarkasmem. Jindy jsou mlynáři chváleni a jejich pomocníci jsou prohlašováni za žádoucí manžele. Dále písně pojednávají o záplavách, což byla kromě požáru nejčastější hrozba, s jakou se mlynáři setkávali.

Pověsti, pohádky i písničky se poněkud různily co do místa a času události, ale jejich děj byl v zásadě stejný. Jak tak krajánci putovali a vyprávěli — tu si na příběhu ubrali, tu zase přidali. Odtud je též pořekadlo „řeč se mluví, voda teče“, což jinými slovy znamená, že ne všechno, co se vypráví, musí být úplně pravdivé.

Mlýny v současnosti

Jak šel čas, mlynářské řemeslo se stávalo minulostí. Mlýny byly modernizovány, mlýnská kola zmizela a mlecí stroje ovládla elektřina vyráběná turbínami. Někteří mlynáři chtěli svou dynastii stůj co stůj udržet. Několik mlýnů v Čechách mlelo ještě po druhé světové válce, ale rok 1948 znamenal konec i pro ty nejvytrvalejší. Tehdy totiž proběhlo znárodnění, to znamená, že majitelé museli mlýny předat státu. Většina mlýnů přestala pracovat a začala chátrat.

Dnešní průmyslové mlýny už nejsou tak romantické. Mlecí proces je obstarán moderními stroji, které jsou často ovládány počítačem. Místo mlýnských kamenů se na většině míst používají ocelové válce. Ale kouzlo starých mlýnů stále přitahuje milovníky klidných poetických míst, a také turisty, kteří prahnou po kulturních památkách a touží poznat jejich minulost.

Mnoho starých mlýnů bylo právě pro svoje kouzlo přeměněno na rekreační objekty. Někteří návštěvníci Prahy se při procházce městem zajdou podívat na mlýnské kolo na Čertovce, což je rameno Vltavy. Původní mlýn přestal pracovat v roce 1938, protože vyhořel. Avšak jeho kolo, které má průměr téměř sedm metrů a je více než 600 let staré, bylo v roce 1995 obnoveno jako kulturní památka. A otáčí se dodnes.

Při návštěvě rekonstruovaného mlýna si tedy dokážeme představit práci mlynáře před sto lety. Slyšíme šplouchání vody při otáčení mlýnského kola. Pomalu odcházíme a mlýn se ztrácí v dálce. Ale jeho klapání k nám stále doléhá — příjemný zvuk, který nám bude dlouho znít v uších.

[Obrázek na straně 22]

Mlýnský kámen

[Obrázky na straně 22 a 23]

1. Stará ruční čistička obilí

2. Jedno z mlýnských složení

3. Hlavní transmisní hřídel přenáší řemenicemi sílu z kola do mlýnského složení

4. Téměř sedmimetrové kolo na Čertovce, které kdysi pohánělo mlýn

[Obrázek na straně 24]

Mlýnské kolo na Čertovce