Přejít k článku

Přejít na obsah

Marco Polo putuje po hedvábné cestě do Číny

Marco Polo putuje po hedvábné cestě do Číny

 Marco Polo putuje po hedvábné cestě do Číny

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V ITÁLII

Tři muži právě vystoupili z galéry na přístavní hráz v Benátkách. Nikdo je však neběžel přivítat. Vrátili se domů po 24 letech strávených v cizině a jejich návratu by si nikdo nevšiml nebýt toho, že budili pozornost svým neobvyklým zjevem. Měli na sobě roztrhané oděvy mongolského stylu, které byly ušity z jemného hedvábí. Jedna kniha uvádí, že měli „jakýsi nepopsatelný nádech Tatarů, jak svými způsoby, tak i přízvukem, protože vskutku téměř zapomněli svůj benátský jazyk“. Těmito cestovateli byli Marco Polo se svým otcem a strýcem. Psal se rok 1295.

VYPRÁVĚNÍ těchto mužů o cestě do vzdáleného Cathaye, dnešní Číny, připadalo jejich současníkům úžasné. Markovy paměti, původně nazvané Popis světa a později Milión, vyprávěly o neznámých civilizacích, které vlastnily ohromné bohatství a oplývaly zbožím, po němž prahli západní obchodníci. Markova kniha měla ohromný vliv na fantazii lidí, kteří ji četli. Během 25 let po Markově návratu byly rukopisy této knihy k dispozici ve starofrancouzštině, francouzštině, latině, toskánštině, benátštině a pravděpodobně i v němčině. To byl ve středověku mimořádný úspěch. Ručním opisem byla kniha rozmnožována po dvě století a od roku 1477 se téměř neustále tiskne v mnoha jazycích. Marco Polo je pravděpodobně nejslavnějším západním cestovatelem, který se po hedvábné cestě dostal do Číny. Proč se na tuto cestu vlastně vydal? A je možné věřit všemu, co údajně viděl a vykonal?

Kupci benátští

Ve 13. století se mnoho benátských kupců usadilo v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu, a zbohatli tam. Mezi nimi byli i Nicolò a Matteo Polo, Markův otec a strýc. Okolo roku 1260 prodali nemovitosti, které v Konstantinopoli měli, a vydali se do města Saraj na Volze. Bylo to hlavní město západního chanátu mongolské říše. Obchody jim šly dobře a jejich majetek se zdvojnásobil. Válečný konflikt jim však znemožnil návrat do Benátek, a tak se pravděpodobně na koni vydali na východ, do velkého obchodního města Buchara, které dnes leží v Uzbekistánu.

Kvůli nepokojům tam museli zůstat tři roky. Potom Bucharou procházeli vyslanci mířící ke Kublajovi, velkému chánovi všech Mongolů, který vládl říši, jež se rozkládala od Koreje do Polska. Vyslanci navrhli Nicolòvi a Matteovi, aby šli s nimi, protože jak později  Marco uvedl, velký chán ještě nikdy neviděl „latinské muže“, čímž asi myslel jihoevropany, a rád by s nimi promluvil. Po cestě, která trvala rok, dorazili Polové na dvůr Kublajchána, vnuka Čingischána, zakladatele mongolské říše.

Velký chán oba bratry přivítal a hodně se jich vyptával na západní země. Dal jim zlatou tabulku, která jim měla zaručit bezpečnou cestu, a svěřil jim dopis, v němž žádal papeže, aby „k němu poslal sto mudrců zběhlých v zákoně Krista a obeznámených se sedmi uměními, kteří by kázali [Kublajovu] lidu“.

Mezitím se narodil Marco. Se svým otcem se poprvé setkal v roce 1269, kdy Marcovi bylo patnáct let. Když se Nicolò a Matteo vrátili do „křesťanských“ zemí, dozvěděli se, že papež Klement IV. je po smrti. Chtěli počkat, až bude zvolen jeho nástupce, ale to se stalo až za tři roky. Bylo to nejdelší období, kdy byl papežský stolec prázdný. Proto se v roce 1271, tedy dva roky po svém návratu, oba muži vydali na cestu zpět k velkému chánovi. Sedmnáctiletého Marka vzali s sebou.

Markova cesta

V Akre v Palestině dal Teobaldo Visconti, významný církevní politik, těmto třem mužům dopisy pro velkého chána. Vysvětloval v nich, proč Polové nemohli vyhovět Kublajchánovu přání a přivést s sebou sto mudrců. Když potom Polové dorazili do Malé Asie, doslechli se, že papežem byl zvolen sám Visconti, a tak se za ním vrátili do Akre. Nový papež Řehoř X. však s nimi místo stovky učenců poslal jen dva mnichy oprávněné ordinovat kněze a biskupy, ale dal jim řádné pověřovací listiny a dary pro chána. Skupina se tedy znovu vydala na cestu. Kvůli obavám z válek, jež zuřily v těch oblastech, se však oba mniši vrátili nazpět. Polové ale pokračovali dál.

Cestovali dnešním Tureckem a Íránem a pak odbočili k Perskému zálivu, protože se domnívali, že by mohli pokračovat po moři. Usoudili však, že na místních lodích se nedá plout. Nezdály se jim bezpečné, protože prkna byla jen svázána provazy. Proto dál cestovali po souši. Obrátili se na sever a potom na východ a přešli rozlehlé pustiny, mohutné horské hřebeny, zelené náhorní roviny a bohaté pastviny v Afghánistánu a Pamíru. Potom dorazili do města Kášgar, které je dnes v čínské autonomní oblasti Sin-ťiang. Pak pokračovali po starověké karavanní cestě na jih od Tarimské  pánve a pouště Gobi, až se dostali do města Cambalu, které se dnes nazývá Peking. Celá cesta trvala tři a půl roku. Museli při ní vzdorovat nepřízni počasí a Marco navíc zápasil s nějakou blíže neurčenou chorobou.

Marco si cestou povšiml mnoha zajímavých míst a věcí. Zmiňuje se o hoře, na níž měla v Arménii spočinout Noemova archa. Píše o pohřebním místě v Persii, kde údajně byly uloženy ostatky mágů, kteří přinesli dary Ježíšovi. Uvádí také, že daleko na severu jsou země, kde je velká zima a neustálá tma. Marco je prvním, kdo se v západní literatuře zmiňuje o ropě.  Vysvětluje také, že „salamandra“ není srst zvířete, které dokáže uhasit oheň, jak se tehdy věřilo, ale je to nerost, azbest, těžený v oblasti Sin-ťiang. Píše i o černém kameni, který hoří, tedy o uhlí. Byl v Číně tak běžný, že bylo možné každý den si dopřát horkou koupel. Marco vypráví o ozdobách, jídlu, nápojích — zvláště si oblíbil zkvašené kobylí mléko, které pijí Mongolové —, a také o náboženských a magických obřadech, obchodu a zboží, které bylo k dostání všude, kam přišel. Něčím zcela novým pro něj byly papírové peníze, kterými se platilo ve všech částech říše velkého chána.

Marco nikdy nepíše o svých dojmech, ale nezaujatě popisuje to, co viděl a slyšel. Můžeme si jen domýšlet, co asi cítil, když jej přepadli lupiči a odvlekli či pobili některé z jeho druhů.

Ve službách Kublajchána?

Marco tvrdí, že společně se svým otcem a strýcem strávil 17 let ve službách velkého chána Kublaje. Během té doby jej velký chán často posílal do vzdálených částí své říše na inspekční cesty. Markovi byla navíc svěřena správa města, které se dnes jmenuje Jang-čou a leží v provincii Gansu.

Zda Marco říká celou pravdu, je předmětem debat. Mongolové nedůvěřovali Číňanům, které si podrobili, a ke správě své říše proto využívali cizince. Zdá se však nepravděpodobné, že by místodržitelem mohl být jmenován nevzdělaný muž, jako byl Marco. Možná jen zveličil své postavení. Učenci jsou nicméně ochotni uznat, že Marco mohl být „v postavení užitečného vyslance“.

Marco však dokázal vykreslit okouzlující obraz metropolí oplývajících velkolepým bohatstvím, kde vládly pohanské a velmi zvláštní zvyky. Byl to svět, který byl západem buď zcela ignorován, nebo znám jen z bajek a pověstí. Mohly skutečně existovat vzkvétající civilizace, bohatší než ty evropské? To se zdálo nemožné.

Palác velkého chána byl „největším palácem, jaký kdy byl,“ napsal Marco. „Celá stavba je tak rozlehlá, tak bohatá a tak krásná, že žádný člověk na zemi by nedokázal postavit nic velkolepějšího.“ Zdi byly pokryty zlatem, stříbrem a pozlacenými reliéfy draků, zvířat, ptáků, rytířů a model. Vysoká střecha pomalovaná červenou, žlutou, zelenou a modrou barvou zářila jako křišťál. Nádherné parky byly plné zvířat všeho druhu.

Na rozdíl od klikatých uliček středověkých měst v Evropě mělo město Cambalu ulice přímé a široké, takže bylo možné dohlédnout od jedné městské zdi ke druhé. Do města bylo „přiváženo tolik nejrozmanitějšího zboží, že rozsahem obchodů překonává kterékoli jiné město na světě,“ psal Marco. „Neexistuje jediný den v roce, aby sem cizí obchodníci nepřijeli s více než tisícem kár s hedvábím.“

Počet lodí plavících se po řece Jang-cˈ-ťiang, jedné z nejdelších řek světa, byl ohromný. Marco odhaduje, že v přístavu Su-čou mohlo kotvit až 15 000 lodí.

Marco se zmiňuje o mnoha mongolských zvycích, mimo jiné o sňatcích mrtvých dětí. Jestliže nějaké rodině zemřel syn starší než čtyři roky  a jiné rodině dcera stejného věku, otcové se mohli dohodnout, že obě děti budou spojeny sňatkem. Uzavřeli manželskou smlouvu a uspořádali velkou hostinu. Obětovali jídlo a pálili papírové obrázky otroků, peněz a věcí užitečných pro domácnost. Věřili totiž, že „manželé“ je budou moci používat na onom světě.

Marco byl uchvácen vojenskou zdatností Mongolů, jejich způsobem vlády a náboženskou tolerancí. K jejich sociálním a ekonomickým výdobytkům patřila péče o chudé a nemocné, požární a pořádkové hlídky, zásoby potravin, které měly zmírnit dopad případných povodní, a také poštovní systém zajišťující rychlou komunikaci.

Marco věděl o pokusech Mongolů obsadit Japonsko, i když netvrdil, že se tam on sám dostal. Uvedl však, že v Japonsku bylo tolik zlata, že z něj byla udělána střecha a dláždění císařského paláce. To, co Marco o Japonsku napsal, bylo v západním světě až do 16. století jedinou informací o této ostrovní zemi.

Markova kniha byla po staletí předmětem obdivu i posměchu. Potom, co učenci zvážili všechny její nepřesnosti, o ní dnes říkají, že je „nepřekonatelným popisem“ vrcholného období Kublajovy říše.

Návrat do Benátek

Polové opustili Čínu asi roku 1292. Marco píše, že cesta trvala 21 měsíců. Vyrazili z města, které se dnes jmenuje Čchüan-čou, krátce se zastavili ve Vietnamu, cestovali kolem Malajského poloostrova, Sumatry a Srí Lanky a potom pokračovali podél indického pobřeží do Persie. Poslední etapa jejich cesty je zavedla do Konstantinopole a odtamtud se konečně dostali do Benátek. Jelikož byli pryč celých 24 let, je jasné, že příbuzní je sotva poznali. Markovi nyní bylo 41 nebo 42 let.

Jakou vzdálenost Marco při svých cestách překonal, je těžké odhadnout. Jeden redaktor, který se nedávno pokusil jít ve stopách Marka Pola, urazil 10 000 kilometrů jen při cestě mezi Íránem a Čínou. I s moderními dopravními prostředky to byl nelehký úkol spojený s mnoha obtížemi.

Svou knihu Marco údajně nadiktoval jistému Rustichellovi, když byl roku 1298 vězněn v Janově. Podle tradice Marko velel benátské galéře a v bitvě s Janovany byl zajat. Benátčané a Janované totiž tehdy proti sobě válčili. Spoluvězeň Rustichello měl zkušenosti s psaním příběhů ve francouzštině nebo starofrancouzštině a Markova společnost jej zřejmě podnítila k dalšímu psaní.

Marco byl propuštěn pravděpodobně v roce 1299, kdy Benátky a Janov uzavřely mír. Vrátil se do Benátek, oženil se a měl tři dcery. Ve svém domovském městě zemřel roku 1324, kdy mu bylo 69 let.

Dodnes lidé uvažují o tom, zda Marco skutečně vykonal vše, o čem psal, nebo zda jen převyprávěl to, co slyšel od jiných cestovatelů. Ať už ale Marco Polo čerpal z jakýchkoli zdrojů, hodnotu jeho knihy Milión dnes vědci uznávají. Jeden historik říká: „Nikdy dříve ani potom jeden člověk nepředal Západu takové ohromné množství nových zeměpisných informací.“ Kniha Marka Pola je svědectvím o neutuchající touze člověka cestovat a vidět nové věci a vzdálené země.

[Mapa na straně 24 a 25]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Markova cesta do Číny (viz publikaci)

V Číně (viz publikaci)

Cesta domů (viz publikaci)

ITÁLIE

Janov

Benátky

TURECKO

Istanbul (Konstantinopolis)

Trabzon

Akko (Akre)

(Saraj)

GRUZIE

Ararat

ÍRÁN (PERSIE)

Perský záliv

AFGHÁNISTÁN

UZBEKISTÁN

Buchara

PAMÍR

Kášgar

TARIMSKÁ PÁNEV

POUŠŤ GOBI

MONGOLSKO

(KOREA)

ČÍNA (CATHAY)

Peking (Cambalu)

Jang-čou

Jang-cˈ-ťiang

Čchüan-čou

BARMA

VIETNAM

MALAJSKÝ POLOOSTROV

SUMATRA

SRÍ LANKA

INDIE

[Podpisek]

Mapa: Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.

[Obrázek na straně 24]

Benátky

[Obrázek na straně 24 a 25]

Ararat

[Podpisek]

Robert Azzi/Saudi Aramco World/PADIA

[Obrázek na straně 24]

Mongolská žena

[Podpisek]

C. Ursillo/Robertstock.com

[Obrázek na straně 24]

Bárkař, Barma

[Obrázek na straně 25]

Velká čínská zeď

[Obrázek na straně 25]

Peking

[Obrázek na straně 25]

Vietnam

[Obrázek na straně 25]

Indické koření

[Obrázky na straně 26]

Čínští jezdci na koni, Kublajchán, Jang-cˈ-ťiang

[Podpisky]

Jezdci: Tor Eigeland/Saudi Aramco World/PADIA; Kublajchán: Collection of the National Palace Museum, Taiwan; Jang-cˈ-ťiang: © Chris Stowers/Panos Pictures

[Podpisek obrázku na straně 23]

© Michael S. Yamashita/CORBIS

[Podpisek obrázku na straně 27]

© 1996 Visual Language