Přejít k článku

Přejít na obsah

Přinášejí reformátoři skutečné řešení?

Přinášejí reformátoři skutečné řešení?

 Přinášejí reformátoři skutečné řešení?

NEČESTNÉ obchodní praktiky, zaujatí soudci a úplatní policisté, sociální nespravedlnost, nedostatečná zdravotní péče, zanedbaný školský systém, drancování životního prostředí a vymáhání peněz ve jménu náboženství — to jsou problémy, které většinu z nás znepokojují. A právě tyto problémy často podněcují reformátory k činům.

Reformátory, kteří se snaží o změnu řádným ústavním způsobem, je možné najít téměř v každé zemi. Většina reformátorů se pohybuje v mezích zákona a neuchyluje se k násilí, takže to nejsou žádní anarchisté ani revolucionáři. Někteří reformátoři sami zastávají vlivná postavení ve společnosti a iniciativně navrhují různé změny. Jiní se zase snaží zapůsobit na ty, kdo vliv ve společnosti mají, a pokoušejí se je získat na svou stranu.

Reformátoři se snaží přimět druhé, aby změnili svůj přístup k různým sporným otázkám. Není to ale tak, že by jen kritizovali. Mají totiž konkrétní návrhy, jak věci zlepšit. Aby upozornili na to, co je znepokojuje, obracejí se na veřejnost, demonstrují v ulicích a usilují o publicitu prostřednictvím médií. To nejhorší, co může reformátora potkat, je nezájem veřejnosti.

Reformátoři v dějinách

Dějiny jsou plné reforem. Bible říká, že asi před 2 000 lety jistý řečník chválil Felixe, prokurátora římské provincie Judea, těmito slovy: „V tomto národě dochází tvou prozíravostí ke zlepšením [k reformám, Kingdom Interlinear Translation].“ (Skutky 24:2) Také řecký zákonodárce Solón, který žil asi 500 let před Felixem,  prosadil reformy, díky nimž se zlepšily životní podmínky chudých. The Encyclopædia Britannica vysvětluje, že ve starověkých Aténách Solón „skoncoval s nejhoršími projevy chudoby“.

Bez reformátorů se neobešly ani dějiny náboženství. Například Martin Luther se snažil reformovat římskokatolickou církev, a připravil tak podmínky pro nástup protestantismu.

Rozsah reforem

Reformátoři se někdy pokoušejí změnit také to, co je vlastně běžné. Někteří například prosazují zásadně odlišný způsob života. Tak to bylo v případě hnutí Lebensreform (reforma životního stylu) v Německu na začátku 20. století. S rostoucí industrializací společnosti mnozí lidé cítili, že život začal být mechanický a neosobní. Reformátoři se zastávali návratu k přírodě. Propagovali fyzickou zdatnost, pobyt na čerstvém vzduchu, přírodní léky a vegetariánství.

Jiní reformátoři veřejně poukazují na různé formy nespravedlnosti a vyvíjejí tlak na vládu, aby situaci napravila. Skupiny ekologických aktivistů již od počátku 70. let minulého století hlasitě protestují proti drancování a ničení životního prostředí. Z některých takových skupin se časem staly globální organizace. Tito aktivisté nejen demonstrují a protestují proti tomu, čím je životní prostředí ohrožováno, ale také předkládají návrhy na to, jak takové problémy řešit. A tak přispěli mimo jiné ke změně zákonů týkajících se ukládání toxického odpadu v moři nebo lovu velryb.

Pokud jde o náboženství, například v 60. letech 20. století přistoupil Druhý vatikánský koncil k reformě římskokatolické církve. V 90. letech se ozvali římskokatoličtí reformátoři z řad laiků a navrhovali mimo jiné změnu postoje k otázce celibátu. Reformátorům v anglikánské církvi se podařilo prosadit, aby za kněze mohly být ordinovány i ženy.

Ne všichni mají reformy v oblibě

Některé reformy znamenaly výrazný posun k lepšímu. V Bibli například čteme o mnoha králích i jiných význačných mužích, kteří prospěšné reformy uskutečnili. Takové úsilí vedlo k duchovní a společenské obrodě a k Božímu schválení. (2. Královská 22:3–20; 2. Paralipomenon 33:14–17; Nehemjáš, 8. a 9. kapitola) V méně vzdálené době se ve společnosti začal klást větší důraz na základní svobody a na občanská a lidská práva, což velmi přispělo k ochraně znevýhodněných menšin a pronásledovaných jednotlivců.

Uskutečněné reformy však nezřídka přinášejí nečekané důsledky. John W. Gardner, politik, který žil ve 20. století, poznamenal: „Ironií dějin je to, že reformátoři velmi často neodhadnou následky svých reforem.“ Podívejme se na několik příkladů.

Počátkem 80. let minulého století byly v Evropském společenství provedeny zemědělské reformy, které měly vést ke vzniku nových luk a vřesovišť. Na základě této zemědělské politiky bylo v Německu a Itálii vyčleněno 300 000 hektarů orné půdy, která měla být přeměněna v louky. Navzdory dobrým úmyslům však vyvstala nepředvídaná rizika. Zpráva Programu OSN pro životní prostředí uvedla: „I když tento ‚vyčleňovací‘ proces byl zpočátku vítán jako příležitost ke zvýšení ekologické hodnoty těchto území, ukázalo se, že může mít i negativní důsledky. Může totiž vést k tomu, že lidé opustí tradiční zemědělské systémy a začnou se zabývat nevhodnými metodami lesnictví a zalesňování.“

Pokud jde o pomoc chudým, Mezinárodní fond pro zemědělství informoval: „Veškeré snahy pomoci chudým prostřednictvím institučních reforem narážejí na velký problém. Instituce jsou totiž obvykle vytvořeny a spravovány pro zájmy mocných. . . . Vlivní lidé mají  sklon řídit místní instituce tak, aby uspokojili své vlastní zájmy.“

Jiným příkladem je feministické hnutí, které změnilo život žen v západním světě. Díky tomuto hnutí totiž ženy získaly například volební právo a větší možnosti v oblasti vyššího vzdělání nebo profesionální kariéry. Avšak i mnozí z těch, kdo podporují myšlenku rovnoprávnosti žen, přiznávají, že feminismus sice některé problémy vyřešil, ale jiné prohloubil. Publicistka Susan Van Scoyocová nadhodila tuto otázku: „Opravdu jsme úděl žen zlepšili, nebo jsme jejich život změnili v peklo? Očekáváme totiž rovnoprávnost žen na pracovišti, ale neudělali jsme nic pro to, abychom jim to vynahradili v jejich soukromém životě.“

Bezzubé reformy

Někteří reformátoři bývají obviňováni z toho, že usilují o reformy jen kvůli reformám. Frederick Hess se zabýval studiem školských reforem a upozornil na jev, kterému říká „bezzubá reforma“. Napsal o tom: „Příčina neuspokojivých výsledků reformních snah spočívá v reformách samotných. Tyto reformní snahy žádné problémy neřeší, ale naopak od nich odvádějí pozornost, čímž je ještě zhoršují.“ Dále dodává: „Jelikož každá nová vláda má sklon zahájit nové reformy, tento proces vždy po několika letech začíná nanovo.“

Reformy mohou být dokonce zneužity k propagování něčeho, co je škodlivé. Německé hnutí Lebensreform přispělo k rozvoji eugeniky, tedy studia toho, jak by se dala lidská rasa vylepšit výběrem rodičů, kteří by přiváděli na svět silnější potomky. Lidé s radikálními názory však tuto myšlenku zneužili k podpoře národně socialistické ideologie vytvořit nadřazenou rasu.

I horliví zastánci nějaké reformy bývají občas zklamáni tím, jaké výsledky nakonec přinesla. Generální tajemník OSN Kofi Annan si jednou postěžoval: „Nejvíce skličující je podle mě to, že všichni víme, co není v pořádku, a víme, co by se s tím mělo udělat, ale často s tím nedokážeme udělat nic. Sekretariát generálního tajemníka někdy dostane mandát něco udělat, avšak prostředky, které jsou k tomu potřeba, nejsou k dispozici. Někdy se dějí hrozivé věci a my chceme apelovat na svědomí lidstva, ale kvůli špatným zkušenostem z minula nikdo nechce podniknout první krok.“

Reformátoři nemohou čekat, že budou oblíbení. Když totiž poukáží na nějaký problém, znepříjemní tím život jiným. „Reformátoři byli vždy trnem v oku,“ říká Jürgen Reulecke,  profesor moderních dějin a odborník v oblasti reforem, který byl citován v listu Die Zeit. Je sice pravda, že většina reformátorů se drží v mezích zákona, ale jsou i takoví, kteří začnou být netrpěliví, když nabudou dojmu, že reforma nepostupuje dostatečně rychle. Za takových okolností se z reformního hnutí mohou rekrutovat militantní jednotlivci, kteří začnou zákon porušovat.

Během posledních let došlo k rozsáhlým reformám. Dosáhlo se však toho, že lidé vedou spokojenější život? Zdá se, že to tak není. Například průzkumy veřejného mínění v Německu  ukazují, že míra spokojenosti se v posledních asi 35 letech prakticky nezměnila. A co náboženství? Přitáhly náboženské reformy více věřících? Jsou lidé se svým náboženstvím spokojenější? Je patrné, že ne. Západní svět je stále více sekularizován a čím dál méně lidí je přitahováno k tradičním církvím.

Byl Ježíš Kristus reformátorem?

Někdy je za reformátora považován i Ježíš Kristus. Je tento názor správný? Tato otázka je důležitá pro každého, kdo chce být opravdovým Božím služebníkem. Musí totiž věrně následovat Kristovy šlépěje. (1. Petra 2:21)

Není pochyb o tom, že Ježíš měl dostatek schopností, aby reformy prosadil. Byl to dokonalý člověk a jistě by dokázal být propagátorem rozsáhlých změn a vylepšení. Přesto Kristus nezahájil žádnou kampaň, aby svět byl zbaven zkorumpovaných úředníků a nečestných obchodníků. Nepořádal v ulicích žádné demonstrace proti nespravedlnosti, i když se on sám později stal nevinnou obětí zinscenovaného soudního procesu. A přestože Ježíš někdy neměl „kam složit hlavu“, nestal se vůdcem nátlakové skupiny, která by upozorňovala na potřeby bezdomovců. „Chudé máte totiž u sebe vždy,“ vysvětlil Ježíš, když se někteří z jeho učedníků pozastavili nad tím, jak se zacházelo s cennými věcmi. A ke konfliktům tehdejšího světa měl Ježíš neutrální postoj. (Matouš 8:20; 20:28; 26:11; Lukáš 12:13, 14; Jan 6:14, 15; 18:36)

Avšak k problémům chudoby, korupce a nespravedlnosti Kristus rozhodně nebyl lhostejný. Z Bible je jasně patrné, že politováníhodný stav lidstva ho velmi znepokojoval. (Marek 1:40, 41; 6:33, 34; 8:1, 2; Lukáš 7:13) Ježíš však nabízel řešení, které bylo jedinečné. Neměla to být nějaká prostá reforma, ale úplná změna způsobu, jak lidé spravují své záležitosti. Tuto změnu provede nebeské Království zřízené Jehovou Bohem, Stvořitelem lidstva. Králem tohoto Království byl ustanoven právě Ježíš Kristus. O tomto řešení pojednává následující článek.

[Praporek na straně 6]

„Ironií dějin je to, že reformátoři velmi často neodhadnou následky svých reforem.“ John W. Gardner

[Praporek na straně 7]

„Nejvíce skličující je podle mě to, že všichni víme, co není v pořádku, a víme, co by se s tím mělo udělat, ale často s tím nedokážeme udělat nic.“ Generální tajemník OSN Kofi Annan

[Rámeček a obrázky na straně 8 a 9]

„Kvůli ochraně životního prostředí jsem riskoval život“

Hans se 48 let plavil po moři, z toho 35 let jako lodní kapitán. Ke konci své profesionální kariéry byl kapitánem lodi, kterou používala jistá ekologická organizace. Hans o tom vypráví:

„Vždycky jsem zastával názor, že lidé by si měli vážit životního prostředí a mít úctu k přírodě. Když jsem tedy dostal příležitost být kapitánem na lodi ekologické organizace, okamžitě jsem to přijal. Naším úkolem bylo poukazovat na nebezpečí, která ohrožují životní prostředí. Když jsme si naplánovali, že na moři budeme konat nějakou akci, ihned jsme do toho zapojili média, abychom upoutali pozornost veřejnosti. Jednou jsme vypluli, abychom se pokusili zabránit ukládání radioaktivního odpadu a dalších toxických látek. Jindy jsme se snažili zastavit zabíjení tuleňů a jejich mláďat.

Nebyla to práce pro bojácné lidi. Kvůli ochraně životního prostředí jsem riskoval život. Při jedné protestní akci jsem se připoutal ke kotvě, kterou pak kdosi i se mnou spustil na mořské dno. Jednou se zase stalo, že když jsem jel v nafukovacím motorovém člunu vedle obrovské lodě, někdo z ní vyhodil těžký železný barel, který dopadl do našeho člunu. Člun udělal přemet a já jsem byl při tom těžce zraněn.“

Ačkoli záměry této ekologické organizace byly chvályhodné, Hans si nakonec uvědomil, že riskuje svůj život, aniž má velkou naději na to, že jeho činy budou trvalým přínosem pro životní prostředí. (Kazatel 1:9) Krátce potom, co ekologickou organizaci opustil, začal studovat Bibli se svědky Jehovovými a dal se pokřtít. Dnes je celodobým náboženským služebníkem. „Bible mi pomohla pochopit, že Boží mesiášské Království je jedinou realistickou nadějí, že o životní prostředí bude dobře pečováno.“

[Rámeček a obrázek na straně 9]

Bojovala za reformy

Sara (není to její skutečné jméno) se narodila v Asii v polovině 60. let minulého století. Když jí ještě nebylo ani dvacet let, došlo v její zemi k revoluci. Moci se chopil nový režim, který sliboval politickou a sociální reformu. Obyvatelé té země se z toho nejprve radovali. Pak ale přišlo rozčarování. Během jednoho roku začal nový režim pronásledovat své odpůrce, stejně jako to dělal ten předchozí. Sara se zapojila do organizovaného odporu proti nové vládě. Vypráví o tom:

„Naše opoziční skupina pořádala veřejná shromáždění a protesty. V ulicích hlavního města jsem vylepovala plakáty a nabízela jsem letáky kolemjdoucím. Zatkla mě milice, ale pak mě propustili. Jiní členové naší skupiny už takové štěstí neměli. Dvě mé kamarádky byly zatčeny a popraveny. Pořád mi hrozilo, že přijdu o život, a tak na mě tatínek naléhal, abych emigrovala.“

Sara odjela do Evropy. Tam s ní svědkové Jehovovi zahájili studium Bible a Sara byla časem pokřtěna. Dnes je celodobým náboženským služebníkem. O své minulosti Sara říká:

„Toužila jsem po spravedlnosti a hledala jsem řešení našich sociálních problémů. Viděla jsem, že nová vláda v naší zemi zpočátku měla správné cíle, ale pak sklouzla k extremismu, na své cíle zapomněla a začala lidi utlačovat. Uvědomila jsem si také, že ani protestní skupina, k níž jsem patřila, nenabízela žádné řešení problémů v naší zemi. (Žalm 146:3, 4) Teď vím, že řešením všech problémů lidstva je Boží mesiášské Království.“

[Obrázek na straně 7]

V roce 1989 padla berlínská zeď

[Obrázek na straně 8]

Přilákaly náboženské reformy více věřících?

[Podpisek obrázku na straně 5]

Nahoře vpravo: Fotografie od U.S. Information Agency

[Podpisky obrázku na straně 7]

Kofi Annan: UN/DPI fotografie od Evana Schneidera (Feb97); pozadí: WHO/OXFAM