Přejít k článku

Přejít na obsah

Kamenem úrazu mi byla úprava zevnějšku

Kamenem úrazu mi byla úprava zevnějšku

 Kamenem úrazu mi byla úprava zevnějšku

VYPRÁVÍ EILEEN BRUMBAUGHOVÁ

BYLA jsem vychována ve Starém řádu baptistických bratří, který je podobný náboženství amišů a mennonitů. Toto hnutí začalo v Německu v roce 1708 jako součást duchovního probuzení, kterému se říkalo pietismus. Podle díla The Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství) byla pro pietismus příznačná „vize, že lidstvo potřebuje Kristovo evangelium“. Díky tomuto názoru náš řád vedl úspěšné misionářské kampaně v mnoha zemích.

V roce 1719 přijela do Spojených států malá skupina lidí vedená Alexandrem Mackem, a to na území, které je dnes známé jako Pensylvánie. Od té doby vznikly další oddělené skupiny. Každá z nich lpěla na svém výkladu nauk Alexandra Macka. Naše malá církev měla asi 50 členů. Důraz se kladl na čtení Bible a na přísné dodržování oficiálních církevních rozhodnutí.

Tohoto vyznání a způsobu života se držely nejméně tři generace naší rodiny. Do církve jsem vstoupila ve 13 letech, kdy jsem byla pokřtěna. Byla jsem vychována v přesvědčení, že není správné vlastnit nebo používat auto, traktor či telefon, ale ani rádio nebo nějaké jiné elektrické zařízení. Naše ženy se oblékaly jednoduše, nesměly si stříhat vlasy ani chodit s nepokrytou hlavou. Muži nosili plnovous. Domnívali jsme se, že nebýt částí světa znamená nenosit moderní oblečení, šperky a nelíčit se, protože to jsou projevy hříšné pýchy.

Byla nám vštěpována hluboká úcta k Bibli, kterou jsme považovali za duchovní pokrm. Každé ráno před snídaní jsme se shromáždili v obývacím pokoji a naslouchali tatínkovi, který četl kapitolu z Bible a komentoval ji. Potom jsme si všichni klekli a tatínek se pomodlil. Pak maminka pronesla Pánovu modlitbu. Vždy jsem se na tuto ranní pobožnost těšila, protože jsme byli všichni pohromadě a soustředili se na duchovní věci.

Žili jsme na farmě blízko města Delphi v Indianě, kde jsme pěstovali různé plodiny. Dopravovali jsme je do města na koňském povoze a tam jsme je prodávali na ulici nebo dveře ode dveří. Tvrdou práci jsme pokládali za součást naší služby Bohu. Byli jsme proto na ‚dílo robotné‘ velmi zaměřeni a jedinou výjimkou v tomto směru byla neděle. Někdy jsme ale byli natolik zaneprázdněni, že bylo těžké najít si na duchovní věci čas.

Manželství a děti

V roce 1963 — to mi bylo 17 let — jsem se vdala za Jamese, který patřil ke stejné církvi jako já. K této církvi patřili již jeho prarodiče. Oba jsme si velmi přáli sloužit Bohu a byli jsme přesvědčeni,  že naše církev je jediným pravým náboženstvím.

V roce 1975 jsme již měli šest dětí a v roce 1983 se nám narodilo sedmé, poslední. Rebecca, naše druhé dítě, byla jediná dívka, jinak jsme měli samé chlapce. Tvrdě jsme pracovali, málo utráceli a žili jednoduchým způsobem života. Snažili jsme se dětem vštěpovat stejné biblické zásady, jaké jsme se naučili od rodičů a jiných příslušníků naší církve.

V naší církvi hrál velmi důležitou roli vnější vzhled. Protože nelze číst v srdci lidí, pokládali jsme způsob oblékání za určitý ukazatel toho, jaký je člověk uvnitř. Jestliže si tedy nějaká členka církve hodně načesala vlasy, považovalo se to za projev pýchy. Stejně byl hodnocen i příliš nápadný vzorek na našem jednoduchém oblečení. Někdy tyto otázky byly dokonce důležitější než samo Písmo.

Zkušenost z vězení

Manželův bratr Jesse, který také vyrůstal ve Starém řádu německých baptistických bratří, byl koncem 60. let 20. století poslán do vězení za nenastoupení vojenské služby. Tam se setkal se svědky Jehovovými, kteří jsou rovněž přesvědčeni, že podílet se na válčení není v souladu s biblickými zásadami. (Izajáš 2:4; Matouš 26:52) Jesse měl nejen řadu biblických rozhovorů se svědky, ale osobně mohl pozorovat, jací jsou. Po intenzivním biblickém studiu byl — k našemu zděšení — pokřtěn jako svědek Jehovův.

O tom, co se Jesse dověděl, mluvil s mým manželem. Zařídil také, aby James pravidelně dostával časopisy Strážná věž Probuďte se! Čtením těchto časopisů jeho zájem o Bibli rostl. Vždycky toužil sloužit Bohu, ale často měl pocit, že Bůh je velmi vzdálený, a tak ho nesmírně zajímalo všechno, co by mu pomohlo přiblížit se k Bohu.

Starší naší církve nás vybízeli, abychom četli náboženské časopisy amišů i mennonitů a také jiných baptistických vyznání, i když jsme tato náboženství pokládali za součást světa. Můj otec však měl vůči svědkům silné předsudky. Byl přesvědčen, že časopisy Strážná věž Probuďte se! bychom rozhodně nikdy neměli číst. A tak když jsem viděla, že je James čte, byla jsem zděšená. Obávala jsem se, aby nepřijal nějaké falešné nauky.

James však měl již dlouho pochybnosti o některých naukách naší církve. Domníval se, že jsou v rozporu s Biblí. Jednalo se konkrétně o nauku, že je hřích konat v neděli nějaké ‚dílo robotné‘. Naše církev například učila, že v neděli se smí dát zvířatům voda, ale nesmí se trhat plevel. Starší však nedokázali toto pravidlo podložit žádným biblickým textem. Postupně jsem o těchto naukách začala pochybovat i já.

Mnoho let jsme žili v přesvědčení, že naše církev je ta pravá, a také jsme si uvědomovali, co by nastalo, kdybychom z ní odešli. A tak bylo pro nás těžké se od baptistických bratří oddělit. Naše svědomí nám však již nedovolovalo zůstávat v náboženství, jež se podle našeho názoru plně nedrželo Bible. Proto jsme v roce 1983 napsali dopis, v němž jsme vysvětlili, proč církev opouštíme, a požádali jsme, aby dopis byl přečten sboru. Byli jsme z církve vyloučeni.

Hledání pravého náboženství

Začali jsme tedy pátrat po pravém náboženství. Hledali jsme vyznání, které by bylo vnitřně důsledné a jehož příslušníci by skutečně dělali to, co učí druhé. Nejdříve jsme vyloučili všechny církve, které se podílely na válkách. Přitahovala nás „prostá“ náboženství, protože jsme se domnívali, že jednoduchý způsob  života a prosté oblečení jsou znakem toho, že dané náboženství není částí světa. V letech 1983 až 1985 jsme cestovali po Spojených státech a zkoumali jedno náboženství za druhým — mennonity, kvakery a další „prostá“ vyznání.

Naši farmu nedaleko Camdenu v Indianě v tom období navštívili svědkové Jehovovi. Naslouchali jsme jim, ale chtěli jsme, aby četli pouze z anglického překladu Bible King James Version. Vážila jsem si jejich postoje k válčení. Měla jsem však vzhledem k nim určité zábrany, protože jsem se domnívala, že nemohou být pravým náboženstvím, když nepokládají za nutné oddělit se od světa tím, že by nosili prosté oblečení. Byla jsem přesvědčena, že ostatní lidé se oblékají jinak než my, protože jsou pyšní. Věřila jsem, že člověk zpychne kvůli tomu, že má majetek.

James začal chodit do sálu Království svědků Jehovových a naše chlapce bral s sebou. Velmi mě to znepokojovalo. Manžel mě vybízel, abych šla s ním, ale já to odmítla. Jednoho dne mi řekl: „I když s jejich názory nesouhlasíš, pojď se tam aspoň podívat, abys viděla, jak se k sobě chovají.“ Na něj to totiž udělalo velký dojem.

Nakonec jsem se rozhodla, že tam s ním půjdu, ale že budu jako ostříž. Přišla jsem do sálu Království ve svých prostých šatech a s čepečkem na hlavě. Někteří naši synové byli naboso a také byli oblečeni velmi prostě. V sále se s námi svědkové vítali a jednali s námi moc hezky. Pomyslela jsem si: ‚Jsou jiní, a přesto nás přijímají.‘

Ačkoli jejich láskyplný postoj na mě silně zapůsobil, byla jsem rozhodnuta, že budu jen pozorovatelem. Nepostavila jsem se ke zpěvu písně ani jsem nezpívala. Po shromáždění jsem svědky zaplavila otázkami, jež se týkaly věcí, které podle mě nedělali dobře. Také jsem se ptala na význam některých biblických textů. Nejednala jsem příliš taktně, a přesto každý, koho jsem se zeptala, mi projevil upřímný zájem. Silně na mě zapůsobilo i to, že na stejnou otázku jsem se mohla zeptat různých lidí a dostala jsem na ni shodnou odpověď. Někdy mi odpověď napsali na papír, což bylo užitečné, protože jsem si to později mohla v klidu prostudovat.

V létě 1985 se naše rodina zúčastnila sjezdu svědků Jehovových v Memfisu v Tennessee. Byli jsme tam jen jako pozorovatelé. James měl stále plnovous a všichni jsme byli oblečeni velmi prostě. Jen zřídka se však stalo, že mezi jednotlivými bloky programu nás nikdo ze svědků nenavštívil. Zapůsobila na nás jejich láska, zájem i to, že nás přijali mezi sebe. Velký dojem na nás udělala i jejich jednota, protože ať jsme navštívili jakékoli shromáždění, nauky byly vždy stejné.

Díky osobnímu zájmu svědků se James rozhodl přijmout biblické studium. Pečlivě vše zkoumal, protože si tím, co poznával, chtěl být naprosto jist. (Skutky 17:11; 1. Tesaloničanům 5:21) Časem James dospěl k závěru, že našel pravdu. Já jsem však byla vnitřně rozpolcená. Chtěla jsem dělat to, co je správné, ale nechtěla jsem mít „moderní vzhled“ a být pokládána za „světskou“. Na prvním biblickém studiu, na  které jsem svolila jít se podívat, jsem měla na jednom koleně anglický překlad Bible King James Version a na druhém modernější Překlad nového světa. Každý verš jsem porovnávala v obou překladech, abych se ujistila, že nejsem klamána.

Co mě přesvědčilo

Při studiu se svědky jsme se dozvěděli, že náš nebeský Otec je jeden Bůh, a ne tři v jednom, dále že my sami jsme duše, a žádnou nesmrtelnou duši jsme nedostali. (1. Mojžíšova 2:7; 5. Mojžíšova 6:4; Ezekiel 18:4; 1. Korinťanům 8:5, 6) Zjistili jsme také, že peklo je vlastně společný hrob lidstva, a nikoli místo ohnivého trápení. (Job 14:13; Žalm 16:10; Kazatel 9:5, 10; Skutky 2:31) Poznání pravdy o pekle pro nás znamenalo určitý zlom, protože naše církev se nedokázala shodnout na tom, jak to vlastně je.

Přesto jsem si ale říkala, že svědkové nemohou být pravým náboženstvím, protože podle mého názoru přece jen byli částí světa. Nevedli „prostý“ způsob života, což jsem pokládala za naprosto nezbytné. Současně jsem si však uvědomovala, že plní Ježíšův příkaz kázat dobrou zprávu o Království všem lidem. Prožívala jsem velký zmatek. (Matouš 24:14; 28:19, 20)

V této kritické době mi láska svědků pomohla, abych ve zkoumání pokračovala. O naši rodinu se zajímal celý sbor. Občas k nám různí členové sboru zaskočili — někdy pod záminkou, že od nás chtějí koupit mléko a vajíčka — a my jsme se postupně přesvědčili, že to jsou opravdu hodní lidé. Studoval s námi sice jeden svědek, ale to ostatním nebránilo, aby se u nás občas zastavili, když měli cestu kolem. Díky tomu, že jsme je poznali hlouběji, začali jsme oceňovat jejich upřímný zájem a lásku.

Osobní zájem nám projevovali nejen svědkové z nejbližšího sboru. Když jsem bojovala s otázkou správné úpravy zevnějšku, zastavila se u mě Kay Briggsová ze sousedního sboru, která se oblékala jednoduše a vůbec se nelíčila. Cítila jsem se v její přítomnosti uvolněně a dokázala jsem si s ní povídat otevřeněji. Jednoho dne mě navštívil Lewis Flora, který byl také vychován v „prostém“ náboženství. Viděl, co prožívám, a proto mi poslal desetistránkový dopis, ve kterém se snažil moji ztrápenou mysl uklidnit. Tato laskavost mi vehnala slzy do očí, a ten dopis jsem přečetla mnohokrát.

Zeptala jsem se cestujícího dozorce, bratra O’Della, zda by mi mohl vysvětlit text u Izajáše 3:18–23 a v 1. Petra 3:3, 4. „Cožpak tyto texty neukazují, že prosté oblečení je nutné k tomu, abychom se líbili Bohu?“ zeptala jsem se. Odpověděl mi: „Je něco špatného na tom, když někdo nosí pokrývku hlavy? Je špatné uplést si z vlasů cop?“ Vzhledem k tomu, že v naší církvi se holčičkám splétají vlasy do copů a ženy nosí čepec, uvědomila jsem si tu rozporuplnost. Silně na mě zapůsobilo, jak trpělivě a laskavě se mnou cestující dozorce jednal.

Stále více jsem se ztotožňovala s názory svědků, avšak zůstávala jedna otázka, která mě značně hnětla — to, že ženy si stříhaly vlasy. Křesťanští starší mi poukázali na to, že některým ženám vlasy dorostou jen do určité délky, kdežto jiným narostou poměrně dlouhé. Jsou proto vlasy jedné ženy lepší než vlasy druhé? Tak mi pomohli vidět, jakou úlohu hraje v úpravě zevnějšku svědomí. Dali mi také publikace, které jsem si pak doma přečetla.

Jednáme podle toho, co jsme se naučili

Hledali jsme dobré ovoce a našli jsme ho. Ježíš řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Přesvědčili jsme se, že svědkové Jehovovi jsou lidé, kteří takovou pravou lásku projevují. Ta doba byla značně složitá i pro naše dvě nejstarší děti, Nathana a Rebeccu, protože ti již přijali náboženství baptistických bratří a byli v něm pokřtěni. Biblické pravdy, které jsme jim předkládali, a láska, kterou nám svědkové projevovali, na ně nakonec zapůsobily.

Rebecca například vždy toužila mít k Bohu vřelý vztah. Jakmile zjistila, že Bůh dopředu neurčuje chování člověka ani jeho budoucnost, bylo pro ni snazší modlit se k němu. Když si  uvědomila, že Bůh není součástí záhadné Trojice, ale skutečnou osobou, kterou můžeme napodobovat, pomohlo jí to přimknout se k němu. (Efezanům 5:1) A byla šťastná, že v modlitbách k Bohu už nemusí používat archaický jazyk. Její vztah ke Stvořiteli dostal nový rozměr, když poznala jednak jeho požadavky týkající se modlitby a jednak Boží nádherný záměr, že lidé mají navždy žít v pozemském ráji. (Žalm 37:29; Zjevení 21:3, 4)

Výsady, ze kterých se těšíme

James, já a našich pět starších dětí — Nathan, Rebecca, George, Daniel a John — jsme byli pokřtěni jako svědkové Jehovovi v létě 1987. Harley byl pokřtěn v roce 1989 a Simon v roce 1994. Celá naše rodina se věnuje dílu, kterým Ježíš Kristus pověřil své následovníky, totiž ohlašování dobré zprávy o Božím Království.

Pět našich starších synů, Nathan, George, Daniel, John a Harley, ale také dcera Rebecca, sloužili v americké odbočce svědků Jehovových. George je tam již 14 let a členem této rodiny betel se nedávno stal i Simon, který dokončil školu v roce 2001. Všichni naši synové jsou buď staršími nebo služebními pomocníky ve sborech svědků Jehovových. Manžel slouží jako starší ve sboru Thayer v Missouri a také já se horlivě podílím na kazatelské službě.

Máme nyní tři vnoučata — Jessicu, Latishu a Caleba — a jsme šťastni, když vidíme, jak do jejich vnímavých srdcí rodiče vštěpují lásku k Jehovovi. Jako rodina se radujeme, že nás Jehova k sobě přitrhnul a pomohl nám najít lid pro jeho jméno, a to prostřednictvím lásky, kterou tento lid projevuje.

Cítíme s těmi, kdo velmi touží dělat Bohu radost, ale jejichž svědomí je formováno prostředím, a ne Biblí jako takovou. Doufáme, že snad i oni najdou radost, kterou nyní prožíváme, když chodíme dveře ode dveří — ne však se zemědělskými produkty, ale s poselstvím o Božím Království a nádherných věcech, které přinese. Do očí se mi derou slzy vděčnosti, když pomyslím na trpělivost a lásku, kterou nám projevili lidé nosící Jehovovo jméno.

[Obrázky na straně 19]

V sedmi letech a později jako dospělá

[Obrázek na straně 20]

James, George, Harley a Simon oblečeni v jednoduchých šatech

[Obrázek na straně 21]

Tato fotografie, jak přivážím zboží na trh, se objevila v místních novinách

[Podpisek]

Journal and Courier, Lafayette, Indiana

[Obrázek na straně 23]

Naše rodina dnes