Přejít k článku

Přejít na obsah

Co děti potřebují

Co děti potřebují

 Co děti potřebují

JIŽ od narození dítě potřebuje něžnou péči včetně jemného pohoupání a přímých tělesných doteků. Někteří lékaři jsou přesvědčeni, že nejdůležitějších je prvních dvanáct hodin po porodu. Říkají, že to, co bezprostředně po porodu matka a dítě potřebují, „není spánek ani jídlo, ale pohlazení a přivinutí, aby se mohli na sebe dívat a naslouchat jeden druhému“. *

Rodiče instinktivně berou své dítě do náruče, mazlí se s ním, hladí jej a tisknou k sobě. Dítě se zase u nich cítí bezpečně a začne reagovat na jejich zájem. Toto pouto je tak silné, že rodiče jsou ochotni přinášet velké oběti, aby se o nemluvně mohli bez přestání starat.

Dítě by bez láskyplného rodičovského pouta mohlo doslova chřadnout a i zemřít. Někteří lékaři jsou proto přesvědčeni, že je důležité, aby matka mohla být s dítětem ihned po porodu. Doporučují, aby tento kontakt trval přinejmenším 30 až 60 minut.

Přestože se klade na vytvoření pouta takový důraz, je v některých nemocnicích obtížné, nebo dokonce nemožné, aby matka měla kontakt s dítětem ihned. Novorozenci jsou často od  matek odděleni kvůli nebezpečí přenosu infekce na dítě. Z některých dokladů však vyplývá, že když novorozenci zůstali u matek, počet smrtelných infekcí dokonce klesl. Nyní stále více nemocnic matkám umožňuje kontakt s dítětem bezprostředně po porodu.

Obavy o vytvoření pouta

Některé matky si nevytvoří citovou vazbu ke svému dítěti, když jej vidí poprvé. A tak si možná kladou otázku: ‚Nemám náhodou problém s vytvořením citového pouta ke svému dítěti?‘ Je pravda, že ne každá matka se do svého dítěte zamiluje na první pohled. Ale není třeba se znepokojovat.

I když matka nepocítí náklonnost k dítěti ihned, určitě si ji může v plné míře vytvořit časem. „Neexistuje žádná konkrétní událost v době porodu, která by měla zásadní vliv na to, zda si vztah k dítěti vytvoříte nebo ne,“ říká jedna zkušená matka. Nicméně, pokud očekáváte narození dítěte a máte určité obavy, bude rozumné, když si o tom dopředu promluvíte se svým porodníkem. Jasně mu řekněte, kdy a jak dlouho si přejete být po porodu s dítětem.

„Mluv se mnou“

Zdá se, že existují období, kdy je nemluvně zvláště vnímavé na určité podněty. Ta ale po nějaké době skončí. Například dětský mozek si lehce osvojí jazyk, a to dokonce víc než jeden. Zdá se však, že nejpříhodnější období k učení jazyka končí přibližně v pěti letech dítěte.

Když je dítěti 12 až 14 let, naučit se cizímu jazyku už pro něj může být velmi náročným úkolem. Podle dětského neurologa Petera Huttenlochera totiž v tomto období „klesá hustota a počet synapsí v mozkových oblastech pro řeč“. Je tedy jasné, že pro získání jazykových znalostí jsou první léta života klíčovou dobou.

Naučit se mluvit je pro vývoj kognitivních schopností dítěte velmi důležité. Jak ale nemluvně tento náročný úkol zvládne? Hlavně díky tomu, že rodiče s ním mluví. Malé děti reagují především na lidské podněty. „Dítě . . . napodobuje hlas své matky,“ uvádí Barry Arons z Technologického institutu v Massachusetts. Je však zajímavé, že děti nenapodobují úplně všechny zvuky. Barry Arons si všiml, že dítě „nenapodobuje vrzaní kolébky, které se ozývá souběžně s hlasem matky“.

Rodiče z naprosto různého kulturního prostředí mluví se svým dítětem stejným rytmickým stylem. Když rodič mluví láskyplným způsobem, srdíčko dítěte začne tlouci rychleji. Panuje přesvědčení, že se tím urychluje vazba mezi jednotlivými slovy a jejich významem. A tak, aniž by nemluvně řeklo jediné slovo, vybízí rodiče: „Mluv se mnou.“

„Podívej se na mě“

Bylo zjištěno, že přibližně během prvního roku života si malé dítě vytváří citové pouto k dospělému, který se o něj stará, což je většinou matka. Dítě, které se v tomto vztahu cítí bezpečně, má lepší vztahy k jiným lidem, na rozdíl od dítěte, které pocit bezpečí ve vztahu k rodičům nemá. Podle odborníků se takový vztah k matce musí vytvořit do tří let dítěte.

Co se stane, jestliže je nemluvně zanedbáváno během tohoto kritického období, kdy jeho  mysl je vysoce vnímavá k vnějším vlivům? Martha Farrell Ericksonová, která po dobu dvaceti let sledovala 267 matek a jejich dětí, dospěla k tomuto názoru: „Zanedbávání pomalu a trvale nahlodává elán dítěte, až nakonec [dítě] ztratí zájem o kontakt s druhými nebo o zkoumání světa kolem sebe.“

Doktor Bruce Perry z Texaské dětské nemocnice znázornil svůj názor na závažné následky citového zanedbávání dítěte takto: „Kdybyste mě požádali, abych u šestiměsíčního dítěte rozhodl, zda mu mají být zlámány všechny kosti v těle, nebo zda má být citově zanedbáváno po dobu dvou měsíců, řekl bych, že pro dítě bude lepší, když mu budou zlámány všechny kosti v těle.“ Proč? Podle Perryho názoru „se kosti zahojí, ale pokud dítě nemá po dobu dvou měsíců tuto klíčovou stimulaci, bude jeho mozek natrvalo dezorganizovaný“. S názorem, že takové poškození je nenapravitelné, se ale ne všichni odborníci ztotožňují. Nicméně vědecké studie ukazují, že citově obohacující prostředí je pro mladou mysl životně důležité.

„[Děti] jsou zkrátka nastaveny na to, aby milovaly a byly milovány,“ říká kniha Infants (Nemluvňata). Když nemluvně pláče, často tím rodiče prosí: „Podívej se na mě.“ Důležité je, aby rodiče reagovali láskyplně. Prostřednictvím interakce s rodičem si dítě začne uvědomovat, že dokáže druhým sdělit, co potřebuje. Učí se, jak si vytvářet vztahy k jiným lidem.

„Nerozmazlím ho?“

Třeba se ale zeptáte: „Jestliže budu reagovat na každé zaplakání dítěte, nerozmazlím ho?“ Možná. V tomto směru se názory velmi liší. Každé dítě je jiné, a tak většinou musí rodiče sami rozhodnout, jaký přístup je u jejich dítěte nejúčinnější. Z nedávného výzkumu však vyplývá, že když je novorozeně hladové, neklidné nebo rozrušené, pak jeho systémy reagující na stres vyplavují stresové hormony. Svou nepohodu pak vyjadřuje pláčem. Když rodiče zareagují a uspokojí potřeby dítěte, zřejmě se tím začnou v jeho mozku vytvářet sítě buněk, pomocí kterých dítě pochopí, jak se upokojit. Doktorka Megan Gunnarová říká, že v těle dítěte, kterému se dostává citlivé péče, navíc vzniká méně stresového hormonu kortizolu. A v případě, že se dítě rozruší, dokáže stresové reakce zastavit dříve.

„Děti, na jejichž pláč byla vždy rychlá odezva — a to zvláště během prvních 6 až 8 měsíců života —, opravdu pláčou méně než děti, na jejichž pláč nikdo nereaguje,“ říká Martha Farrell Ericksonová. Je také důležité, aby rodiče reagovali různým způsobem. Pokud vždy zareagují stejně, například dítě nakrmí nebo ho pohoupají, skutečně jej mohou rozmazlit. Někdy úplně stačí, když dítě ujistí, že jeho pláč  slyší. Účinné může být i to, že k němu přijdou blíž a jemně mu něco řeknou do ouška. Jindy pomůže, když mu dají ruku na zádíčka nebo na bříško.

„Úkolem dítěte je plakat,“ říkají lidé v Orientu. Je to pro něj hlavní způsob, jak sdělit, co potřebuje. Jak byste se cítili, kdyby vás okolí vždy ignorovalo, když o něco požádáte? A jak se vaše dítě, které je na vás naprosto závislé, bude asi cítit, jestliže jej budete přehlížet pokaždé, když touží po vaší pozornosti? Kdo by však měl na jeho pláč reagovat?

Kdo se má o dítě starat?

Při posledním sčítání lidu ve Spojených státech se ukázalo, že 54 procent dětí je od svého narození do třetí třídy pravidelně část dne v péči někoho jiného než rodičů. Mnohdy musí oba rodiče pracovat, aby rodinu uživili. Řada žen však využívá mateřskou dovolenou, pokud ji dostanou, aby se o své dítě staraly alespoň několik prvních týdnů nebo měsíců. Kdo se ale bude o dítě starat potom?

Pro takové rozhodování pochopitelně neexistují žádná jednoznačná pravidla. Je ale dobré pamatovat na to, že v tomto klíčovém období života je dítě stále ještě velmi zranitelné. Oba rodiče by této otázce měli věnovat velkou pozornost. Při rozhodování, jak budou postupovat, by měli pečlivě zvážit všechny možnosti.

„Je stále jasnější, že ani ty nejlepší programy péče o dítě nedokážou nahradit čas, který dítě potřebuje strávit s matkou a otcem,“ říká dr. Joseph Zanga z Americké pediatrické akademie. Někteří odborníci se obávají, že nemluvňata, která jsou v denních jeslích, nemají dostatek kontaktu s těmi, kdo o ně pečují.

Některé pracující matky se rozhodly, že vzhledem k základním potřebám dítěte raději zůstanou doma, než aby připustily, že se o citovou výchovu jejich dítěte bude starat někdo jiný. Jedna žena prohlásila: „Mám to štěstí, že mohu zažívat uspokojení, jaké mi upřímně řečeno nic jiného nemůže poskytnout.“ Je jasné, že kvůli hospodářským těžkostem si to některé matky dovolit nemohou. Mnozí rodiče nemají jinou možnost, než dát dítě do denních jeslí nebo školky. Věnují se ale svým dětem a projevují jim náklonnost v době, kterou tráví spolu. Stejně tak i mnozí pracující rodiče v neúplných rodinách zřejmě žádnou jinou možnost nemají. Při výchově svých dětí se však velmi snaží a mají dobré výsledky.

Rodičovské povinnosti mohou být příjemné a vzrušující. Každopádně je to ale náročný úkol. Co můžete udělat pro to, abyste výchovu svých dětí úspěšně zvládli?

[Poznámka pod čarou]

^ 2. odst. Tato série článků v Probuďte se! předkládá názory řady uznávaných odborníků v oblasti péče o dítě, protože tento druh informací může být pro rodiče užitečný a poučný. Připouštíme však, že často se tato hlediska během doby mění a jsou přehodnocována, na rozdíl od biblických zásad, jichž se tento časopis bezvýhradně zastává.

[Rámeček a obrázek na straně 6]

Zamlklé děti

Někteří lékaři v Japonsku říkají, že stoupá počet dětí, které ani nepláčou, ani se nesmějí. Dětský lékař Satoši Janagisawa jim říká zamlklé děti. Proč tyto děti přestaly vyjadřovat své emoce? Podle některých lékařů k tomu došlo proto, že děti neměly dostatečný kontakt s rodiči. Tato situace je označována jako vynucená bezmocnost. Jedna teorie uvádí, že pokud je potřeba komunikace soustavně opomíjena nebo nesprávně chápána, dítě to nakonec vzdá.

Doktor Bruce Perry, přednosta psychiatrie v Texaské dětské nemocnici, se domnívá, že když v určité době dítě nedostává odpovídající podněty, tak se mu nerozvine ta část mozku, která vyvolává empatii. V případech mimořádného citového zanedbávání může dítě úplně postrádat schopnost vcítit se. Doktor Perry je přesvědčen, že když se mladí lidé dopouštějí násilí a jsou závislí na návykových látkách, může to souviset s jejich prožitky v raném věku.

[Obrázek na straně 7]

Pouto mezi rodičem a dítětem se komunikací posiluje