Přejít k článku

Přejít na obsah

Tahiti a hledání ráje

Tahiti a hledání ráje

 Tahiti a hledání ráje

Již několik dní loď pluje vodami Pacifiku. V žáru slunce námořníci neúnavně pokračují ve své každodenní jednotvárné práci. Všem se už dělá špatně z trpkého vína, zapáchající vody a zkaženého jídla. Najednou zazní výkřik: „Země! Země na levoboku!“ V dálce se začíná rýsovat výběžek ostrova. O několik hodin později už není pochyb — na obzoru je ostrov.

 Již od chvíle, kdy Evropané poprvé spatřili Tahiti, stalo se pro ně synonymem slova „ráj“. Francouzský mořeplavec z 18. století Louis-Antoine de Bougainville, který vedl výpravu, o níž jsme mluvili v úvodu, napsal: „Měl jsem pocit, jako bych se dostal do zahrady Eden.“ Přestože od té doby uplynulo již více než dvě stě let, Tahiti je pro návštěvníky stále atraktivním místem. Podobně jako jejich předchůdci sem mnozí z nich přicházejí hledat ráj.

Proč je lidstvo tak okouzleno představou ráje? A proč se právě Tahiti stalo ztělesněním této představy? Pokud chceme nalézt odpověď, musíme se vrátit na začátek lidských dějin.

Ztracený ráj

Již samotné slovo „ráj“ v nás vyvolává příjemné představy. Je to logické, protože k životu v ráji jsme byli stvořeni. Podle biblické zprávy dal Bůh našim prarodičům domov, který bývá popisován jako „ráj“, tedy jako nádherný park nebo zahrada. (1. Mojžíšova 2:8, poznámka pod čarou) Tento park zřejmě zaujímal část oblasti, která se nazývala Eden, což znamená „rozkoš“. Přestože dnešní odborníci vnímají Eden spíše jako nějaký mýtus, Bible o něm mluví jako o historické skutečnosti a poskytuje zeměpisné údaje o jeho poloze. (1. Mojžíšova  2:10–14) Dva orientační body, tedy řeky Pišon a Gichon, již není možné určit. Přesná poloha této zahrady proto zůstává tajemstvím.

Naši prarodiče se vzbouřili proti Bohu, a my jsme tak přišli o možnost žít v ráji. (1. Mojžíšova 3:1–23) Přesto však lidé nedokázali touhu po ráji vymazat ze svého srdce. Biblická zpráva se dokonce odráží i v mytologii různých národů. Například Řekové vytvořili mýtus o „zlatém věku“, tedy o ideální době, kdy lidstvo žilo bezstarostně a pokojně.

Mnozí lidé se tento dávno ztracený Eden pokoušeli nalézt. Někteří ho hledali v Etiopii, ale neúspěšně. Jistá legenda dokonce vyprávěla o jednom duchovním ze šestého století, který se jmenoval Brendan a který objevil ráj na jednom ostrově v jihozápadním Atlantiku. Podle jiných legend se měl ráj skrývat na nějaké vysoké hoře. Slavný cestovatel Kryštof Kolumbus, který byl zklamán rozpory v těchto legendách, si jednou postěžoval: „Nikdy jsem nenašel ani nečetl žádný text v latině či řečtině, který by s jistotou uváděl, na kterém konci světa se pozemský ráj nachází.“ Nakonec však došel k přesvědčení, že ráj musí ležet kdesi jižně od rovníku.

Po své třetí cestě do Nového světa Kolumbus řekl: „Vypadá to, že tato země je pozemským rájem, protože odpovídá popisu, který jsem dostal od světců a učených teologů.“ Ukázalo se však, že navzdory Kolumbovým představám Nový svět rájem nebyl.

Utopie — sen o dokonalé společnosti

Někteří učenci se však přesto nevzdali. Místo toho, aby pokračovali v hledání Edenu, přišli s představou ráje, který v budoucnosti vytvoří lidé. Spisovatelé začali vymýšlet příběhy o „dokonalé“ společnosti, která se od zkažené společnosti té doby zásadně lišila. Žádná z těchto vizí se však Edenu nepodobala. Tito učenci totiž nesnili o svobodném životě v nádherné zahradě, ale o ráji v podobě dobře organizované městské společnosti. Například v 16. století napsal britský státník sir Thomas More knihu, která popisuje fiktivní výlet do země nazvané Utopie. Toto slovo znamená „žádné místo“.

Někteří pozdější spisovatelé přidali k Moreově vizi ještě další myšlenky. Během následujících let se mnoho evropských autorů pokusilo vytvořit vlastní představu „utopie“. Tyto vymyšlené „ideální“ společnosti měly různou podobu. Nikdy to však nebyly žádné „zahrady rozkoše“. Štěstí mělo být v těchto společnostech zajištěno prosazením přísného pořádku. Tímto způsobem však byla potlačena lidská svoboda a rozmanitost. Jak ale poznamenal profesor historie Henri Baudet, utopické představy odhalily „nepolevující touhu po lepším životě . . . a spravedlivější společnosti“.

Zrození legendy o Tahiti

V 18. století jednu z posledních nadějí na objevení dosud nenalezeného ráje představoval Tichý oceán. Přesto, když v prosinci roku 1766 vyplul Bougainville směrem k Pacifiku, důvodem jeho cesty bylo především objevit a podmanit nové kolonie a získat nové trhy.

Po několika měsících strávených na moři připlul Bougainville na Tahiti. Kvůli korálovým útesům totiž nemohl zakotvit u jiných ostrovů, které spatřil, a teprve na Tahiti nalezl bezpečný přístav. Vyčerpaná posádka zde našla přátelské obyvatele a bohaté zásoby. Námořníkům se zdálo, že skutečnost předčila všechny jejich představy. Tahiti nebylo jen tropickým rájem, ale mělo také mnoho rysů, díky nimž se podobalo fiktivním utopiím.

Podobně jako fiktivní utopistické země, i Tahiti bylo ostrovní společností. Navíc skutečně vypadalo jako ráj. Stovky bystřin a vodopádů  tvořily nádhernou krajinu, nad kterou se tajil dech. Zdálo se, že bujná tropická vegetace roste bez lidského přičinění. Idylickou krásu Tahiti umocňovalo to, že zde bylo zdravé podnebí a jen málo nebezpečí typických pro tropické oblasti. Na ostrově totiž nebyli žádní hadi, nebezpečný hmyz ani činné sopky.

Navíc zde byli samotní Tahiťané — vysocí, pohlední a zdraví lidé. Námořníci, kteří přišli o zuby a kteří měli následkem kurdějí opuchlé dásně, obdivovali bílé zuby domorodců. Obyvatelé byli srdeční a námořníky si rychle získali svou pohostinností. Přinejmenším na první pohled se rovněž zdálo, že všichni Tahiťané si jsou rovni, což bylo jedním ze základních kamenů utopistické literatury. Lidé zde neznali chudobu. V sexuálním životě se nijak neomezovali. Některé půvabné Tahiťanky měly nemravné styky i s námořníky.

Ano, Bougainvillovi a jeho posádce připadalo, že Tahiti je znovu získaný Eden. Bougainville proto z ostrova odplul, aby mohl celému světu sdělit, že objevil ráj. Když se po třech letech vrátil z cesty kolem světa, uveřejnil své zážitky v knize, která se okamžitě stala bestsellerem. Právě tato kniha stála u zrodu mýtu o exotickém ostrově, jenž je po všech stránkách dokonalý. Zdálo se, že právě Tahiti je tím rájem, který byl tak dlouho ztracen.

Co tento mýtus způsobil

Mýty bývají v rozporu se skutečnostmi. Stejně jako všichni ostatní lidé, i Tahiťané trpěli nemocemi a umírali. Žili v přísné, někdy až kruté sociální hierarchii, kde si rozhodně nebyli všichni rovni. Vedli kmenové války a obětovali lidské oběti. Podobně jako lidé z jiných národů, ne každý Tahiťan byl nápadně pohledný. Historik K. R. Howe se navíc domnívá, že ženy, které se setkaly s Bougainvillovými muži, byly pravděpodobně „donuceny k prostituci“, aby cizince potěšily.

Mýtus „nalezeného ráje“ se však dále šířil. Na Tahiti se vydávali mnozí spisovatelé a jiní umělci, včetně francouzského malíře Paula Gauguina. Gauguinova působivá díla, jejichž námětem byl život na Tahiti, ještě zvýšila popularitu tohoto ostrova. Jaké to mělo pro Tahiti následky? Mýtus způsobil, že si lidé vytvořili o tomto ostrově a jeho obyvatelích příliš zjednodušenou představu. Návštěvníci, kteří se vraceli z ostrova, byli obvykle žádáni: „Vyprávějte nám o svých zážitcích s Tahiťankami.“

Je naděje na ráj navždy ztracena?

V poslední době Tahiti čelí také dalším problémům. Cyklony, které sužovaly ostrov na počátku 80. let minulého století, poničily korálové útesy. Největší hrozbou však zůstali sami lidé. Stavební projekty způsobily znečištění a erozi půdy. Donna Leongová, odbornice na zpracování odpadu, říká: „V důsledku turistického ruchu vzniká velké množství odpadu. . . . Pokud se nebude věnovat pozornost problematice znečišťování prostředí, Tahiti a ostatní ostrovy již nebudou místem bujné flóry a fauny a křišťálově čistých lagun.“

Nicméně naděje na obnovený ráj je oprávněná. Proč by jinak samotný Ježíš Kristus kajícnému provinilci slíbil: „Budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23:43) Ježíš tím nemyslel nějakou utopii, ale celosvětový ráj, na který bude dohlížet nebeská vláda. * Více než 1 700 svědků Jehovových na Tahiti v tento budoucí ráj důvěřuje. Dobrovolně věnují svůj čas a dělí se o tuto naději se svými sousedy. Přestože má nádherné Tahiti mnoho rysů ráje, není to nic ve srovnání s celosvětovým rájem, který Bůh brzy nastolí. Hledání tohoto ráje tedy rozhodně není marné.

[Poznámka pod čarou]

^ 24. odst. Další informace o Božím slibu ráje najdete v knize Poznání, které vede k věčnému životu. Tuto knihu vydali svědkové Jehovovi.

[Obrázek na straně 16]

Tahiti vypadalo jako idylický ráj

[Podpisky]

Malba od Williama Hodgese z roku 1766

Yale Center for British Art, Paul Mellon Collection, USA/Foto: Bridgeman Art Library

[Obrázek na straně 17]

Přátelští Tahiťané přivítali Bougainvilla pohostinně

[Podpisek]

Se svolením National Library of Australia NK 5066

 [Obrázek na straně 18]

Svědkové Jehovovi s radostí mluví se svými sousedy o ráji, který má přijít

[Podpisek obrázku na straně 17]

Foto s laskavým svolením Tahiti Tourisme

[Podpisek obrázku na straně 19]

Strana 18: Muži v kánoích, vodopád a pozadí: Foto s laskavým svolením Tahiti Tourisme