Přejít k článku

Přejít na obsah

Výlet tou nejdelší trolejbusovou linkou na světě

Výlet tou nejdelší trolejbusovou linkou na světě

 Výlet tou nejdelší trolejbusovou linkou na světě

OD NAŠEHO DOPISOVATELE NA UKRAJINĚ

Dá se za pár korun koupit nezapomenutelný zážitek? Ano, jestliže si za ně koupíte jízdenku na nejdelší trolejbusovou linku na světě. Je dlouhá asi 95 km. Začíná v Simferopol’u ve střední části Krymského poloostrova na jihu Ukrajiny a končí na Jaltě na slunném severním pobřeží Černého moře. Zveme vás, abyste se tohoto úchvatného výletu zúčastnili spolu s námi.

PŘI návštěvě Simferopol’ské dopravní kanceláře potkáváme Giorgiho Michajloviče Slavného. Pracuje zde od roku 1959, takže svému oboru dozajista rozumí. Pan Slavnyj nás nejprve provádí muzeem dopravy, kde je výstava fotografií mužů a žen, kteří tuto trolejbusovou linku budovali. „Trolejbus potřebuje víc než jen asfaltovou silnici,“ vysvětluje. „Stavební dělníci vztyčili stovky sloupů, které nesou desítky kilometrů elektrického vedení. A technici vyprojektovali rozvodné stanice, aby trolejová trať mohla být zásobována elektrickým proudem.“

„Proč se na takovou dlouhou cestu vedoucí horami používají elektrické trolejbusy namísto autobusů se spalovacími motory?“ ptáme se.

„Trolejbusy méně znečišťují životní prostředí,“ dozvídáme se. „Chráníme naše hory a pobřeží.“

„Opravdu by několik autobusů způsobilo takovou škodu?“ ptáme se.

„Několik autobusů!“ zvolal pan Slavnyj. „Vždyť před pár lety, když byla tato linka na vrcholu popularity, trolejbusy jezdily v létě každé dvě až tři minuty, což denně představovalo asi 400 jízd.“

Byli jsme poučeni a těšíme se na výlet.

Cesta začíná

Nástupní stanice je na Simferopol’ském hlavním nádraží. Nad našimi hlavami je spleť stříbrných elektrických kabelů. Zjišťujeme, kde je pokladna a kupujeme si jízdenky. Nasedáme do trolejbusu číslo 52. Rozjíždíme se.

Asi po 30 kilometrech začínáme stoupat do hor. Zanedlouho se noříme do studených mračen obklopujících strmé skály. Na příkrých svazích jsou jehličnaté a listnaté lesy, které se táhnou až do zasněžených údolí. Vyjíždíme na vrcholek a otevírá se nám stejně úchvatná cesta dolů. Serpentina, která se vine před námi, mizí kdesi v údolí. Trolejbus má silné brzdy, což je na této srázné silnici velmi potřeba. Bezpečně sjíždíme dolů.

 Na úpatí hor vjíždíme do města Alušta, kde odbočujeme doprava a vydáváme se podél pobřeží na jih. Nalevo máme Černé moře a napravo se tyčí hradba majestátních Krymských hor.

O něco dále, na začátku vesnice Puškino vidíme Medvědí horu. Místní lidé vyprávějí legendu o obrovském medvědu, který zkameněl, když chtěl vypít Černé moře. Hlavu má prý pod vodou, protože stále ještě pije. Napadlo mne: ‚Proč vesničané neříkají, že medvěd spadl do vody, protože vypil moc vína? Jeli jsme už přece kolem mnoha vinic.‘ Tato země je zemí vína, leží zde například i Masanderský vinohrad, vítěz mezinárodních soutěží.

Ve vesnici Nikita vystupujeme z trolejbusu u Nikitské botanické zahrady. Zahrada má skutečně mezinárodní charakter, protože jsou zde tisíce rostlin z celého světa. Provádí nás Tamara, která má velký přehled. U vchodu do zahrady voní velké jehličnaté stromy. „To jsou libanonské cedry,“ vysvětluje Tamara. „Z těchto impozantních stromů postavil Šalomoun svůj chrám.“ Naše průvodkyně má pravdu, neboť v Bibli se píše, že v tomto Šalomounově  gigantickém stavebním projektu bylo použito velké množství cedrů. (1. Královská 5:6–18)

Kráčíme zvolna dolů příjemnou stezkou vysypanou štěrkem. Přicházíme k záhonu trnitých keřů. „To jsou růže,“ říká Tamara. „V zahradě jich je asi 200 druhů. Koncem května a začátkem června jsou v plném květu.“ O něco později přicházíme k nenápadnému keři, vysokému asi 2,5 metru. „To je ‚železný strom‘ (parocie perská),“ vysvětluje Tamara. Je vidět, že tento keř se jí líbí. „Dřevo je velmi tvrdé a může nahradit kov. Dají se z něj vyrobit hřebíky, které lze zatloukat kladivem, jako by byly z oceli, a ve vodě dokonce klesá ke dnu.“ Zanedlouho přijíždí trolejbus a my si s úlevou sedáme, protože nás už bolí nohy. Za chvíli je trolejbus v Jaltě, kde je konečná zastávka. Mnozí znají Jaltu především kvůli významné konferenci, která se konala v Livadijském paláci v roce 1945 během druhé světové války. Na této konferenci se sešli představitelé tří hlavních spojeneckých států, aby naplánovali konečný útok na nacistické Německo a jeho následné obsazení.

Zpáteční jízda

Blíží se večer a je čas vydat se zpátky. Podél cesty děti prodávají květiny. Vystupujeme z trolejbusu, abychom si je koupili. Ihned nás obklopí skupina mladých obchodníků. „Jak se tyhle bílé květiny jmenují?“ ptám se Jany, blonďaté patnáctileté dívky. „Sněženky,“ hrdě odpovídá a v ruce drží bělostná kvítka. Hlavou ukazuje přes cestu na velký kopec a dodává: „Sbíráme je na tamtom svahu brzy ráno, když sníh začíná tát.“

Nastupujeme zase do trolejbusu a kodrcáme se zpátky. Jako děti, které mají za sebou první jízdu na horské dráze, máme v Simferopoľu chuť nasednout a absolvovat celou tu cestu znovu.

[Mapy na stranách 22 a 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

UKRAJINA

KRYM

Černé moře

SIMFEROPOL’

↓ Hora Čatyr Dag

Alušta

Puškino

↓ Medvědí hora

Nikita

↓ Masandra

Jalta

Livadia

Hora Aj Petri

Alupka

[Obrázek na stranách 22 a 23]

Hora Aj Petri

[Obrázky na straně 23]

Voroncovský palác v Alupce

[Obrázek na straně 23]

Mramorová jeskyně, hora Čatyr Dag

[Obrázek na straně 23]

Medvědí hora

[Obrázek na straně 24]

Hrad Vlaštovčí hnízdo, Jalta

[Obrázek na straně 24]

Vinný sklípek s láhvemi sherry z roku 1775, Masandra, Jalta

[Obrázek na straně 24]

Uchansu, největší krymské vodopády. Mají výšku asi 100 metrů

[Obrázek na straně 24]

Historický Livadijský palác, Jalta