Přejít k článku

Přejít na obsah

Prošel jsem mnoha zkouškami víry

Prošel jsem mnoha zkouškami víry

 Prošel jsem mnoha zkouškami víry

VYPRÁVÍ JÁN BALI

NARODIL jsem se 24. prosince 1910 v Záhoru, což je vesnice na východním Slovensku. V té době však naše obec byla součástí rakousko-uherské monarchie. V roce 1913 mě matka vzala s sebou za otcem, který již o něco dříve odjel do Ameriky. Za dva roky po tom, co jsme přijeli do města Gary v Indianě, se narodila moje sestra Anna. Otec pak onemocněl a v roce 1917 zemřel.

Velmi rád jsem se dozvídal nové věci, a zvláště mě zajímalo náboženství. Učitel v kalvínské nedělní škole, kterou jsem navštěvoval, si toho povšiml. Chtěl uspokojit můj duchovní hlad, a proto mi daroval Holmanovo vydání Bible, které obsahovalo asi čtyři tisíce otázek a odpovědí. Pro jedenáctiletého chlapce to představovalo mnoho materiálu k přemýšlení.

‚To je pravda‘

V oblasti, kde jsme žili, se v té době několik slovenských imigrantů stalo badateli Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Patřil k nim i můj strýc Michal Bali, který nám vyprávěl o biblických pravdách. V roce 1922 jsme se však s matkou a sestrou vrátili do Záhoru, který byl mezitím připojen k východní části Československa.

Krátce nato mi strýc Michal poslal kompletní sadu Studies in the Scriptures (Studií Písem) od Charlese Taze Russella a také přetisky všech čísel anglického vydání Strážné věže od 1. července roku 1879, kdy časopis začal vycházet. Přečetl jsem je všechny, některé části i víckrát, a dospěl jsem k přesvědčení, že jsem konečně našel biblickou pravdu.

V tu dobu se někteří badatelé Bible, kteří byli slovenského původu, vraceli ze Spojených států domů. Vytvořili první slovensky mluvící skupiny badatelů Bible v Československu a začali se pravidelně shromažďovat. Navštěvovali jsme s matkou tato shromáždění v naší vesnici, ale i v okolí.

Naše setkání probíhala podobně jako shromáždění křesťanů v prvním století. Obvykle jsme se setkali v domě jednoho z badatelů Bible a sedli jsme si kolem stolu, na kterém stála petrolejová lampa. Byl jsem nejmladší, a proto jsem seděl vzadu ve tmě a poslouchal. Někdy jsem však byl vyzván, abych se na  shromáždění také aktivně podílel. Když si ostatní nebyli jisti slovenskou verzí, ptali se mě: „Ján, ako je to po anglicky?“ Hned jsem šel k lampě, abych přeložil do slovenštiny to, co říkala anglická publikace.

K těm, kdo se stali badateli Bible ve Spojených státech a vrátili se do Československa, patřil i Michal Šalata. Vrátil se do své rodné obce Sečovce a pomáhal organizovat kazatelskou činnost v Československu. Bratr Šalata mě bral s sebou, když jezdil na kazatelské cesty. V roce 1924, kdy mi bylo třináct let, jsem ho požádal, aby mě pokřtil. Matka se sice domnívala, že jsem na takový závažný krok ještě příliš mladý, ale řekl jsem jí, že už jsem se pevně rozhodl. Na jednodenním sjezdu, který v červenci probíhal blízko řeky Ondavy, jsem své zasvěcení Jehovovi symbolizoval křtem v této řece.

Nádherné výsady ve službě Jehovovi

Když mi bylo sedmnáct let, doslechl jsem se, že ve vesnici vzdálené několik kilometrů od nás, kde jsem předtím kázal, bude probíhat pohřeb. V této oblasti to byl první pohřeb, který uspořádali badatelé Bible. Po příjezdu jsem se skrz davy zvědavých vesničanů protlačil k řečníkovi. Když jsem se k němu dostal, obrátil se ke mně a řekl: „Já budu mluvit jako první a ty budeš pokračovat.“

Svůj proslov jsem založil na textu 1. Petra 4:7, kde se říká: „Konec všech věcí se přiblížil.“ Na základě Bible jsem ukázal, že blízko je také konec utrpení a umírání. Vysvětlil jsem, co znamená naděje na vzkříšení. (Jan 5:28, 29; Skutky 24:15) Ačkoli jsem vypadal mladší, než jsem doopravdy byl — nebo snad právě proto —, všichni přítomní mi pozorně naslouchali.

Strážná věž z 15. září 1931 obsahovala vzrušující zprávu. Uváděla, že se již nebudeme označovat jako badatelé Bible ani žádným podobným jménem, ale že chceme být známi jako svědkové Jehovovi. Po přečtení této informace uspořádali badatelé Bible v naší oblasti mimořádné shromáždění. Asi sto se jich sešlo v obci Pozdišovce. Měl jsem výsadu přednést tam proslov s názvem „Nové jméno“. Tento proslov byl založen na zmíněném článku ve Strážné věži.

Na otázku, zda přijímají rezoluci, kterou přijali jejich spoluvěřící v jiných částech světa, všichni přítomní s velkou radostí zvedli ruku. Potom jsme poslali světovému ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku telegram tohoto znění: „My, svědkové Jehovovi, kteří jsme se tento den sešli v Pozdišovcích, souhlasíme s vysvětlením nového jména ve Strážné věži a toto nové jméno, svědkové Jehovovi, přijímáme.“

Celé Slovensko a Podkarpatská Rus, které před druhou světovou válkou patřily k Československu, byly v křesťanské službě úrodným polem. Toto rozlehlé území jsme propracovávali pěšky a také jsme jezdili vlakem, autobusem nebo na kole. Tehdy jsme v mnoha městech promítali Fotodrama Stvoření — což bylo spojení filmu a diapozitivů synchronizovaných se zvukem. Po každém promítání jsme požádali, aby ti, kdo mají zájem o další informace, nám nechali svou adresu. Bratři mi spoustu těchto adres předali — měl jsem za úkol zařídit, aby tyto lidi někdo navštívil. V některých městech jsme si pronajali posluchárnu, kde jsem přednesl proslov, který na Fotodrama navazoval.

Ve třicátých letech 20. století jsem měl výsadu být delegátem na velkých sjezdech, které probíhaly v Praze. V roce 1932 byl zorganizován  první mezinárodní sjezd v Československu. Probíhal v divadelním sále Varieté. Na veřejnou přednášku přišlo asi 1 500 lidí. Mnohé z nich nepochybně zaujal námět „Evropa před zničením“. Na dalším mezinárodním sjezdu, který v Praze proběhl v roce 1937, jsem měl výsadu přednést jeden z proslovů. Byli přítomni delegáti z mnoha evropských zemí. Všichni jsme získali sílu pro zkoušky, které brzy potom nastaly během druhé světové války.

Manželství a těžké zkoušky

Po svém návratu do Československa jsme s matkou úzce spolupracovali na kazatelském díle s badateli Bible v blízké obci Pozdišovce. Zde jsem si povšiml přitažlivé dívky, která se jmenovala Anna Rohálová. Když jsme byli o něco starší, uvědomili jsme si, že mezi námi je něco víc než jen náklonnost mezi křesťanským bratrem a sestrou. V roce 1937 jsme se vzali. V ‚obtížných obdobích‘, která jsme později prožívali, mě Anna vždy věrně podporovala. (2. Timoteovi 4:2)

Krátce po naší svatbě začalo být jasné, že se Evropa připravuje na druhou světovou válku. V listopadu 1938 byla jižní část Podkarpatské Rusi a Slovenska připojena k Maďarsku, které kolaborovalo s nacistickým Německem. Maďarská policie naše shromáždění zakázala, a my jsme se museli pravidelně hlásit na policejní stanici.

Když v září 1939 začala druhá světová válka, mnozí svědkové ze Záhoru, muži i ženy, byli vzati do vazby a převezeni na starý zámek v blízkosti Mukačeva, které nyní leží na území Ukrajiny. Setkali jsme se zde s mnoha spoluvěřícími ze sborů v Podkarpatské Rusi. Tři až čtyři měsíce jsme byli vyslýcháni a často biti, a pak nás postavili před zvláštní vojenský soud. Všichni jsme dostali jen jednu otázku: „Jste ochoten bojovat za Maďarsko proti SSSR?“ Protože jsme odmítli, byli jsme odsouzeni a posláni do budapešťského vězení na Margit Körút 85.

Všichni vězni byli podvyživení. Brzy se rozšířily nemoci a vězni začali umírat. Bylo pro mě velkým povzbuzením, když moje manželka vážila dalekou cestu ze Záhoru, aby mě navštívila. Mohli jsme spolu mluvit přes železné mříže jen asi pět minut, ale byl jsem Jehovovi vděčný za to, že mi dal tak věrnou společnici. *

Z vězení do pracovního tábora

Z vězení jsem byl s dalšími sto šedesáti svědky odvezen přímo do maďarského města Jászberény. Tam nám jeden maďarský důstojník naposledy předložil nabídku maďarské vlády: „Kdo chce sloužit v armádě, ať vystoupí vpřed.“ Nikdo nevystoupil. Důstojník řekl: „Nesouhlasím sice s tím, co děláte, ale obdivuji, jak se držíte své víry.“

Za několik dnů nás naložili na loď a po Dunaji jsme se vydali do pracovního tábora v blízkosti jugoslávského města Bor. Během plavby se nás vojáci i jejich velitel opakovaně pokoušeli přimět ke kompromisu. Vojáci nás proto na velitelův rozkaz tloukli puškami, kopali do nás a jinak nás týrali.

Podplukovník András Balogh, který nás v pracovním táboře Bor přejímal, nám řekl:  „Jestli to, co mi o vás řekli, je pravda, tak budete brzo pod drnem.“ Když si však přečetl důvěrnou zprávu od vládních úředníků, začal s námi jednat s úctou. Poskytl nám relativně velkou volnost pohybu, a dokonce nám dovolil, abychom si postavili vlastní baráky. Potravin bylo sice málo, ale my jsme měli vlastní kuchyň, takže se jídlo alespoň rozdělovalo spravedlivě.

V březnu 1944 začala okupace Maďarska. V tu dobu vystřídal Andráse Balogha nacisticky orientovaný velitel Ede Marányi. Zavedl přísnou disciplínu, jaká panovala v koncentračních táborech. Brzy nato se však začala blížit ruská armáda a tábor u Boru byl evakuován. Při tomto pochodu jsem byl svědkem masakru Židů u obce Cservenka. Jen zázrakem se nám nic nestalo.

Když jsme přišli k hranici Maďarska s Rakouskem, dostali jsme příkaz vykopat stanoviště pro kulomety. Vysvětlili jsme, že hlavní důvod, proč jsme byli uvězněni, je ten, že se nechceme podílet na vojenských aktivitách. Stál jsem náhodou vpředu, a tak mě maďarský důstojník chytil a začal mě bít. „Já tě zabiju! Když nebudeš pracovat ty, nebude chtít pracovat nikdo,“ řval na mě. Život mi zachránil jen odvážný zásah staršího svědka Andráse Barthyho, který vedl naše kazatelské dílo. *

Za několik týdnů válka skončila a my jsme se vydali na cestu domů. Vězni, kteří byli z Boru propuštěni již dříve, přinesli domů zprávu, že všichni svědkové odvedení do Cservenky zahynuli. A tak se moje manželka asi šest měsíců domnívala, že je vdova. Jak byla překvapena, když jsem se jednoho dne objevil ve dveřích! Po letech odloučení jsme se opět objali a tekly nám slzy radosti.

Reorganizace díla

Po druhé světové válce bylo Slovensko opět připojeno k Čechám, a znovu vzniklo Československo. Podkarpatská Rus, která před válkou z velké části patřila k Československu, byla připojena k Ukrajině, a tudíž k Sovětskému svazu. V roce 1945 jsme s Michalem Moskalem odjeli do Bratislavy, abychom se setkali s odpovědnými bratry kvůli reorganizaci kazatelského díla. Byli jsme sice po tělesné a citové stránce vyčerpaní, ale hořeli jsme touhou splnit své pověření kázat dobrou zprávu o Božím Království. (Matouš 24:14; 28:18–20)

Po válce se v Československu znovu začaly konat sjezdy. Byl to silný impulz pro kazatelské dílo. První celostátní sjezd proběhl v září 1946 v Brně. Měl jsem výsadu přednést proslov na téma „Žeň, konec tohoto světa“.

V roce 1947 se v Brně konal další sjezd. Přijeli bratři Nathan H. Knorr, Milton G. Henschel a Hayden C. Covington z brooklynského  ústředí svědků Jehovových v New Yorku, a každý z nich přednesl podnětný proslov. Měl jsem výsadu tyto proslovy tlumočit. V té době bylo v Československu asi 1 400 zvěstovatelů, ale veřejné přednášky se zúčastnilo 2 300 lidí.

Pronásledování za komunismu

V roce 1948 převzali moc v zemi komunisté a záhy byla naše kazatelská činnost zakázána. Tento zákaz trval čtyřicet let. V roce 1952 státní orgány uvěznily mnohé z těch, o nichž se domnívaly, že mají v naší organizaci významné postavení. Většinu svědků obvinili z podvracení republiky. Několik dalších, a k těm jsem patřil i já, bylo obviněno z vlastizrady. Ve vězení jsem byl osmnáct měsíců vyslýchán. Když jsem se zeptal, v čem jsem se prokázal jako zrádce, soudce řekl: „Mluvil jste o Božím Království. A říkáte, že převezme vládu nad celým světem. To znamená, že i nad Československem.“

„V tom případě, byste měl odsoudit jako zrádce každého, kdo se modlí Otčenáš a tak prosí, aby přišlo Boží Království,“ odpověděl jsem mu. Přesto jsem byl odsouzen na pět a půl roku a poslán do nechvalně známého vězení v Jáchymově.

Po odpykání skoro celého trestu jsem byl propuštěn. Moje manželka Anna mě věrně podporovala dopisy i návštěvami, ale také tím, že se starala o naší dcerku Máriu. Nakonec jsme byli zase všichni pohromadě a začali se věnovat křesťanským činnostem, které probíhaly tajně.

Uspokojující život ve službě Jehovovi

Během uplynulých více než sedmdesáti let svědkové Jehovovi v naší oblasti sloužili v různých podmínkách, ale většinu té doby pod komunistickou vládou. Ačkoliv jsem nyní starý a tělesně slabý, stále ještě mohu sloužit jako křesťanský starší ve sboru Záhor po boku takových věrných svědků, jako je Ján Korpa-Ondo, kterému je nyní devadesát osm let. * Moje drahá manželka — dar, který jsem dostal od Jehovy — zemřela v roce 1996.

Dodnes mám před očima scénu popisovanou na stranách 228 až 231 v knize The Way to Paradise (Cesta do ráje), která vyšla v roce 1924. Zde je čtenáři řečeno, aby si představil, že je v ráji a slyší rozhovor dvou lidí, kteří byli vzkříšeni. Podivují se nad tím, kde se ocitli. A tehdy ten, kdo přežil Armagedon, má výsadu jim vysvětlit, že byli vzkříšeni do ráje. (Lukáš 23:43) Pokud Armagedon přežiji, chtěl bych takto přivítat svou manželku, matku a další blízké, kteří budou vzkříšeni. V případě, že bych před Armagedonem zemřel, určitě mě potěší, když mi v novém světě někdo řekne, jaké události se odehrály po mé smrti.

Stále si velmi vážím jedinečné a nesmírně vznešené výsady, že mohu mluvit se Svrchovaným Panovníkem vesmíru a přimknout se k němu. Jsem pevně rozhodnutý žít v souladu se slovy apoštola Pavla v Římanům 14:8: „Jestliže žijeme, žijeme Jehovovi, nebo jestliže umíráme, umíráme Jehovovi. A proto ať žijeme, či umíráme, patříme Jehovovi.“

[Poznámky pod čarou]

^ 22. odst. Viz životní příběh Andreje Hanáka v Probuďte se! z 22. dubna 2002, strany 19 až 24. V příběhu jsou popsány nejen podmínky v tomto vězení, ale i události, k nimž došlo u vesnice Cservenka. O těchto událostech se později zmiňuje i tento článek.

^ 28. odst. Další informace o Andrásovi Barthym najdete ve Strážné věži z 15. července 1993, strana 11.

^ 39. odst. Jeho životní příběh je ve Strážné věži z 1. září 1998 na stranách 24 až 28.

[Obrázek na straně 21]

S Annou rok po svatbě

[Obrázky na straně 22]

S Nathanem H. Knorrem v roce 1947 na sjezdu v Brně