Náboženské dilema koloniální Brazílie

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRAZÍLII

DNE 30. listopadu 1996 se představitelé Světové konference o misii a evangelizaci, kterou uspořádala Světová rada církví, sešli v přístavu brazilského města Salvador. Toto místo nebylo vybráno náhodou. Právě zde byly v minulých staletích miliony Afričanů prodány do otroctví. „V tomto moři jsou jejich slzy,“ poznamenal jeden duchovní. Měl na mysli jejich nešťastnou cestu. Na tomto vzpomínkovém shromáždění byla vyjádřena lítost nad tím, co jeden řečník nazval skandálním podílem křesťanského náboženství na obchodu s otroky. Jak tomu bylo v koloniální Brazílii?

„Spása ztracených duší“

V roce 1441, téměř 60 let před tím, než je oficiální datum objevení Brazílie, portugalský mořeplavec Antão Gonçalves zajal a dopravil do Portugalska první skupinu afrických domorodců. Ve středověké společnosti jen málokdo zpochybňoval morální aspekt zotročování válečných zajatců, zvláště pokud byli církví označeni jako „bezvěrci“. Během dalších dvaceti let však vyvstala potřeba najít ospravedlnění pro lukrativní trh s otroky, kteří byli získáni v době míru. Někteří lidé tvrdili, že zotročováním Afričanů se ‚spasí ztracené duše‘, neboť tito cizinci jsou prý vysvobozeni ze svého pohanského způsobu života.

Bula, kterou 8. ledna 1455 vydal římský papež Mikuláš V., poskytla pro již kvetoucí obchod s otroky formální podporu. Církev se tedy v tomto směru neprokázala jako zábrana. Naopak, podle brazilského historika Joãa Dornase Filha byli někteří kněží „zarputilými zastánci“ otrokářství. Tím byl položen základ pro to, aby se po příjezdu portugalských kolonistů do Brazílie mohlo otroctví v této zemi šířit.

„Jediná možnost“

Když v roce 1549 přijeli do Brazílie jezuitští misionáři, byli znepokojeni zjištěním, že značnou část pracovních sil zde tvořili protiprávně zajatí otroci. Majitelé půdy je zkrátka násilím nahnali do práce na svých statcích a plantážích s cukrovou třtinou. „Většina lidí má kvůli otrokům, které vlastní, výčitky svědomí,“ napsal v roce 1550 představitel jezuitů v Brazílii Manuel de Nóbrega. Přesto si však majitelé půdy otroky drželi dál, i když to mohlo znamenat, že jim církev neudělí rozhřešení.

Brzy však brazilští jezuité museli řešit určité dilema. Kvůli nedostatku prostředků obtížně vykonávali charitativní činnost. Nabízelo se řešení, totiž obhospodařovat půdu, kterou vláda přidělovala, a výnos použít na náboženskou činnost. Kdo ale na těchto statcích bude pracovat? „Jedinou možností,“ říká portugalský historik Jorge Couto, „tehdy byla otrocká práce černochů. Toto řešení působilo určité morální zábrany, ale výše uvedený jezuitský představitel se je rozhodl ignorovat.

Jezuité podpořili rostoucí zájmovou skupinu majitelů půdy, která se dožadovala otroků z Afriky. Otroci z řad Indiánů si totiž obtížně zvykali na jednotvárnou práci a často se bouřili nebo jednoduše uprchli do pralesa. * Naproti tomu Afričané už byli vyzkoušeni a na  portugalských ostrovních plantážích v Atlantiku se osvědčili. „Nikdy neutekli, a ani neměli kam,“ prohlásil jeden tehdejší spisovatel.

S požehnáním duchovenstva se tudíž dovoz afrických otroků trvale zvyšoval. Brazílie se stala na transatlantickém obchodu s otroky velmi závislou. Například statek Santa Cruz, který patřil jezuitům, měl kolem roku 1768 údajně 1 205 otroků. Pozemky a velký počet otroků vlastnili také benediktini a karmelitáni. „Kláštery jsou plné otroků,“ rozhořčoval se Joaquim Nabuco brazilský odpůrce otrokářství z 19. století.

Vzhledem k tomu, že v zemědělství byla tvrdá konkurence, otroci na církevních pozemcích často pracovali v nelidských podmínkách. Profesor historie Stuart Schwartz uvádí, že dokonce mnozí duchovní, kteří protestovali proti týrání otroků, se „na Afričany dívali s despektem“ a „domnívali se, že jediným způsobem, jak u otroků překonat pověrčivost, lenost a neznalost společenských pravidel, je kázeň, tresty a práce“.

„Otrokářská teologie“

Duchovenstvo se snažilo křesťanské hodnoty a systém založený na nelítostném vykořisťování uvést do souladu. Vytvořilo proto morální podklad otrokářství — to, co jeden teolog nazval otrokářskou teologií. Afričané byli přepravováni na otrokářských lodích ve stísněných podmínkách a sužovaly je nemoci, takže velká část z nich po cestě zemřela. Církev tudíž trvala na tom, aby otroci byli pokřtěni před tím, než vyplují do Nového světa. * Je jasné, že před křtem jen zřídka dostali nějaké náboženské poučení. (Viz rámeček „Křesťanem na počkání?“.)

Dlouhá pracovní doba a výrazně kratší délka života každopádně znamenaly, že otroci měli jen málo příležitostí věnovat se novému náboženství. Tento problém však do značné míry vyřešila církevní nauka o „oddělenosti těla od duše“. Duchovní tvrdili, že „ačkoli Afričané strádají v nelidském otroctví, jejich duše jsou svobodné. Otroci by tedy měli své pokoření  přijímat s radostí jako součást božského plánu, který je má připravit na nebeskou slávu.“

Současně církev majitelům otroků připomínala, že mají morální povinnost umožnit svým otrokům navštěvování kostela, zachovávání náboženských svátků a uzavírání manželství. Ačkoli kněží kruté zacházení s otroky kritizovali, dbali zároveň na to, aby zdůraznili nebezpečí plynoucí z přílišné povolnosti. Jeden jezuitský kněz radil: „Bičování, řetězy a okovy — ve vhodné době, správným způsobem a v náležité míře — povedou k tomu, že vzpurnost služebníků bude rychle potlačena.“

Našlo se jen málo lidí, kteří uvažovali o tom, že by se ke konvertování Afričanů mohly používat méně drastické prostředky. Naopak ti, kdo otevřeně podporovali otroctví, včetně brazilského biskupa Azereda Coutinha, vyvolávali dojem, že otrokáři vlastně prokazují Afričanům laskavost! Coutinho se ve své ohnivé obhajobě otroctví uveřejněné v roce 1796 ptal: „Cožpak by bylo lepší a správnější, aby křesťané raději nechali Afričany umírat v pohanství a modlářství než v našem svatém náboženství?“ V podobném duchu vybízel Afričany přední jezuitský misionář António Vieira: „Vzdávejte nekonečné díky Bohu za to..., že jsme vás přivezli do této země, kde díky poučení o víře žijete jako křesťané a jste spaseni.“

Daň za otroctví

Církev doufala, že podporováním otroctví ‚spasí ztracené duše‘. Je však ironií, že tím pouze zasela semena rozdělení. Docílit toho, aby Afričané své náboženské zvyky a názory opustili, se totiž nepodařilo. Dodnes mnoho Brazilců pěstuje synkretismus, spojení katolicismu a afrického kmenového náboženství.

Církev se ekonomickým potřebám koloniální Brazílie podřídila, což tehdy vypadalo jako dobrý tah. Dlouhodobé důsledky však byly katastrofální. Umírání a utrpení, ke kterým to vedlo, vyvolaly otázky týkající se církevní etiky, a tyto otázky není možné uspokojivě zodpovědět. Podle jednoho historika ti, kdo schvalovali otroctví, vlastně zaujali stejný postoj jako lidé, které prorok Izajáš veřejně odsoudil, protože říkali: „Dobré je špatné a špatné je dobré.“ (Izajáš 5:20)

 Utlačující otroctví je nebiblické

Z Bible jasně vyplývá, že Jehova Bůh neschvaluje, když „člověk panuje nad člověkem k jeho škodě“, a to se týká i utlačujícího otroctví. (Kazatel 8:9) Boží zákon daný Izraeli například uváděl, že ten, kdo unese a prodá člověka, má být potrestán smrtí. (2. Mojžíšova 21:16) Je sice pravda, že mezi starověkým Božím lidem existoval určitý systém otrocké služby. Byl však na hony vzdálen tyranským formám nevolnictví, o kterých se mluvilo v tomto článku. Skutečnost, že někteří izraelští otroci se dokonce rozhodli zůstat u svého majitele, když mohli být propuštěni, je jasným dokladem toho, že otroctví mezi Božím lidem rozhodně nebylo utlačující. (5. Mojžíšova 15:12–17) Tvrdit, že otroctví v Izraeli ospravedlňuje nelidskost, ke které během dějin docházelo, je tedy hrubým překroucením Písma. *

Jehova Bůh ve svém Slově, svaté Bibli, slibuje, že všechny formy otroctví brzy nadobro skončí. Můžeme být opravdu velmi šťastni, že v Božím novém světě lidé nebudou žít ve strachu pod tyranskou vládou drsného pána. Místo toho „budou sedět každý pod svou révou a pod svým fíkovníkem a nikdo nezpůsobí, aby se chvěli“. (Micheáš 4:4)

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 15]

Jehova Bůh slibuje, že všechny formy otroctví brzy skončí

[Rámeček a obrázky na straně 13]

Z LÁSKY K BOHU, NEBO PRO PENÍZE?

Fernão de Oliveira, portugalský učenec ze 16. století, tvrdil, že obchodníky s otroky nemotivovala evangelizační horlivost, ale chamtivost. Lodě z Evropy přivážely zboží, za které v afrických přístavech obchodníci dostali otroky. Tito otroci potom byli odvezeni do Ameriky a vyměněni za cukr, který pak obchodníci prodali v Evropě. Tato trojúhelníková obchodní trasa přinášela jak obchodníkům, tak portugalskému trůnu ohromné zisky. Vydělávalo na tom i duchovenstvo, protože před vyplutím byli Afričané pokřtěni a kněží za křest každé osoby vybírali poplatek.

[Rámeček na straně 14]

KŘESŤANEM NA POČKÁNÍ?

„Začátkem sedmnáctého století se stalo běžným zvykem, že afričtí otroci byli před vyplutím pokřtěni,“ píše historik Hugh Thomas ve své knize The Slave Trade (Obchod s otroky). „Před tímto obřadem obvykle otroci nedostali vůbec žádné poučení a mnozí z nich, možná dokonce většina, neměli ani ponětí, že existuje něco takového jako křesťanský Bůh. Křest byl tedy formální.“

Profesor Thomas uvádí, že obvykle byli zajatci odvedeni do kostela, kde k nim katecheta — což byl většinou také otrok — o této konverzi promluvil v jejich rodném jazyce. „Pak tímto zmateným zástupem prošel kněz a dal každému křesťanské jméno, které bylo napsáno na kousku papíru,“ dodává Thomas. „Také jim dal na jazyk špetku soli a svěcenou vodu. Nakonec za pomoci tlumočníka řekl něco na tento způsob: „Tímto se stáváte dětmi Kristovými. Nyní se vydáváte na cestu do portugalského území, kde poznáte otázky svaté víry. Zapomeňte na místo, odkud pocházíte. Nejezte psy ani krysy ani koně. Jděte v pokoji.“

[Obrázek na straně 13]

Papež Mikuláš V.

[Podpisek]

Culver Pictures

[Obrázek na straně 15]

Veřejné bičování v 19. století, jak jej zobrazil očitý svědek Johann Rugendas

[Podpisek obrázku na straně 15]

Obrázky otroků na stranách 13 a 15: De Malerische Reise in Brasilien de Johann Moritz Rugendas, cortesia da Biblioteca Mário de Andrade, São Paulo, Brasil