Přejít k článku

 Co říká Bible

Měli by křesťané kázat jiným lidem?

Měli by křesťané kázat jiným lidem?

MOŽNÁ jste byli vychováváni tak, že o náboženství se má mluvit jen v kostele či v rodinném kruhu, nebo snad takový názor převládá v kultuře, v níž žijete. Proto vás může dráždit, když k vám někdo neohlášeně přijde s Biblí v ruce. Názor některých lidí je ovlivněn tím, že církve se v dějinách dopouštěly násilí, a to pod záminkou, že jde o tažení za záchranu duší.

V dějinách mnoha národů docházelo k masové konverzi, která nebyla vedena láskou ke Kristu, ale ostřím meče. Mnozí lidé se raději skryli, opustili domov a vlast, nebo dokonce obětovali život. Někteří se raději nechali upálit na hranici, než aby přijali náboženství svých pronásledovatelů.

Inspirované spisy Bible takovou vynucenou konverzi nepodporují. Znamená to tedy, že člověk nemá mluvit s druhými lidmi o svých náboženských názorech? Na to dává odpověď sama Bible.

Vyučování s autoritou

Nejprve se podívejme na příklad Ježíše Krista. Byl vynikajícím učitelem, který ovlivnil život svých posluchačů. (Jan 13:13, 15) Jeho vyučování v Kázání na hoře bylo jednoduché, ale působivé. Výsledkem bylo, že posluchači ‚žasli nad jeho způsobem vyučování, neboť je vyučoval jako osoba, která má autoritu‘. (Matouš 7:28, 29) Jeho nauky až dosud, tedy i po dvou tisících letech, ovlivňují život těch, kdo je zkoumají. Podobný názor vyjádřil profesor Hans Dieter Betz, který si povšiml, že „obecně vzato, vliv Kázání na hoře daleko přesáhl hranice judaismu a křesťanství, a dokonce i západní kultury“.

Těsně před tím, než Ježíš vystoupil do nebe, dal svým učedníkům příkaz, kterým zajistil, aby dílo, jež začal, po jeho smrti pokračovalo, a dokonce dosáhlo velkého rozmachu. (Jan 14:12) Dal jim pokyn, aby šli k lidem ze všech národů a ‚vyučovali je, aby zachovávali všechno‘, co jim přikázal. Hlavní účel tohoto pověření Ježíš objasnil ve stejném prohlášení, když řekl: „Jděte proto a čiňte učedníky.“ (Matouš 28:19, 20; Skutky 1:8)

Zamysleme se také nad příkladem apoštola Pavla. Potom, co se stal křesťanem, neměl zábrany dělit se o svou novou víru. (Skutky 9:17–19, 22) Pavel měl ve zvyku mluvit v synagóze a dokazovat „pomocí odkazů, že bylo nutné, aby Kristus trpěl a vstal z mrtvých“. Obratně „rozmlouval z Písem“ a „přesvědčoval Židy a Řeky“. Řecké slovo „přesvědčovat“ znamená podle jednoho díla „dosáhnout změny smýšlení na základě logických úvah  nebo uvedením morálních hledisek“. Výsledkem Pavlova přesvědčivého dokazování bylo, že „přesvědčil značný zástup a obrátil je k jinému názoru“. (Skutky 15:3; 17:1–4, 17; 18:4; 19:26)

Donucování, nebo přesvědčování?

V naší době se pojem „proselytismus“ používá ve smyslu jakéhosi druhu vynucené konverze. Bible ale takový postup nepodporuje. Učí naopak, že lidé byli stvořeni se svobodnou vůlí, a mají tedy výsadu i odpovědnost zvolit si, jak budou žít. S tím souvisí i rozhodnutí, jak uctívat Boha. (5. Mojžíšova 30:19, 20; Jozue 24:15)

Ježíš toto Bohem dané právo respektoval a nikdy svou mimořádnou moc a autoritu nepoužil k tomu, aby někoho nutil přijmout jeho výroky. (Jan 6:66–69) Své posluchače motivoval pomocí logických argumentů, pomocí znázornění a tím, že se ptal na jejich názor. Ježíšovým cílem vždy bylo zapůsobit na jejich srdce. (Matouš 13:34; 22:41–46; Lukáš 10:36) Své učedníky vedl k tomu, aby i oni projevovali takovou úctu jiným lidem. (Matouš 10:14)

Je zřejmé, že Ježíšovým vzorem se ve službě řídil i Pavel. Přesvědčoval sice své posluchače pomocí logického dokazování z Bible, ale zároveň respektoval jejich pocity a názory. (Skutky 17:22, 23, 32) Chápal, že k tomu, abychom aktivně sloužili svému Stvořiteli, by nás měla vést láska k Bohu a ke Kristu. (Jan 3:16; 21:15–17) Jde tedy o osobní rozhodnutí.

Osobní rozhodnutí

Při zásadních životních rozhodnutích, jako například kde bydlet, jaké zaměstnání přijmout a jak vychovávat děti, rozumní lidé nepostupují impulsivně. Nejspíš prozkoumají, jaké mají možnosti, budou uvažovat o tom, co zjistili, a možná někoho požádají o radu. Teprve potom, když tyto věci vezmou v úvahu, udělají rozhodnutí.

Rozhodnutí, jak budeme uctívat Boha, si zaslouží více našeho času a úsilí než kterékoli jiné rozhodnutí v životě. Ovlivní totiž nejen to, jak žijeme nyní, ale — což je daleko důležitější — i naši vyhlídku na věčný život v budoucnosti. To jasně chápali i křesťané, kteří v prvním století žili v Beroi. Ačkoli jim dobrou zprávu objasňoval osobně apoštol Pavel, přesto denně pečlivě zkoumali Písma, aby se ujistili, že to, čemu jsou učeni, je pravda. Výsledkem bylo, že „se mnozí z nich stali věřícími“. (Skutky 17:11, 12)

Dnes svědkové Jehovovi pokračují v díle vyučování a činění učedníků — v díle, které započal Ježíš. (Matouš 24:14) Respektují, že jiní lidé mají právo na své vlastní náboženství. Avšak pokud jde o to, zda je třeba dělit se s druhými o své náboženské názory, jednají podle vzoru, který je uveden v Bibli. Ano, upřímně s druhými lidmi rozmlouvají z Písma, a tak vykonávají dílo, o němž jsou přesvědčeni, že zachraňuje život. (Jan 17:3; 1. Timoteovi 4:16)