Přejít k článku

Přejít na obsah

Řeč divočiny — Tajemná komunikace mezi zvířaty

Řeč divočiny — Tajemná komunikace mezi zvířaty

 Řeč divočiny — Tajemná komunikace mezi zvířaty

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V KENI

JEDNÍM z nejvzácnějších darů, které lidstvo dostalo, je nepochybně schopnost komunikace. Díky této schopnosti si můžeme vzájemně předávat důležité informace buď verbálně nebo neverbálně, například gesty. Svoboda projevu je předmětem sporů na celém světě. Někdo se proto domnívá, že vzájemnou komunikaci mohou mít mezi sebou pouze lidé.

Z výzkumu však vyplývá, že zvířata si vzájemně předávají informace složitými způsoby, které jsou pro lidi mnohdy záhadou. Opravdu „mluví“, sice ne slovy, ale viditelnými signály, například vrtěním ocasu, trhavými pohyby ucha nebo máváním křídel. Komunikují spolu také jinými způsoby, při nichž důležitou úlohu hraje hlas — například štěkotem, řevem nebo vrčením, a ptáci zpěvem. Některé z těchto dorozumívacích prostředků jsou pro lidi pochopitelné, kdežto rozpoznání jiných vyžaduje mnoho vědeckého zkoumání.

Pozor, dravci číhají!

Je polovina července. V rozlehlém národním parku Serengeti v Tanzanii se několikatisícové stádo pakoňů žíhaných žene na sever do přírodní rezervace Masai Mara v Keni, aby si tam našli zelenější pastviny. Při tomto každoročním stěhování se pláně otřásají dusotem kopyt. Na cestě však číhá řada nebezpečí. Stádo na jeho trase sledují dravá zvířata, například lvi, gepardi, hyeny a leopardi. Pakoně budou také riskovat život při přechodu řeky Mary, kde se to jen hemží krokodýly. Jak se pakoně před dravci chrání?

Pakůň žíhaný či hřívnatý mate nepřítele tak, že rychle popoběhne kousek dopředu, potom se otočí čelem proti nepříteli a celou tu dobu hází hlavou ze strany na stranu. Podivně vyskakuje každou nohou jinam, takže vypadá poněkud směšně. Při pohledu na tento výstřední tanec se i otrlý dravec zcela jistě zastaví v úžasu. Kdyby se dravec mermomocí chtěl přiblížit, pakůň tuto produkci zopakuje. Vetřelec je tím tak zmaten, že možná od lovu nakonec upustí. Tímto  nemotorným tancem si pakůň vysloužil pochybnou pověst klauna plání.

Antilopy impaly, menší sestřenice pakoňů, jsou známé svými obrovskými skoky. Tyto výskoky by mnohdy mohly vyjadřovat eleganci a rychlost. V nesnázích se však tato antilopa uchyluje k vysokým skokům proto, aby pro dravce bylo obtížnější chytit ji za nohy. Skoky, dlouhými až devět metrů, dává útočníkovi jasnou zprávu: „Chyť si mě, jestli mi stačíš.“ Jen málokterá dravá zvířata se za uhánějící impalou pustí.

Nastal čas k jídlu

Mnohá dravá zvířata žijící v divočině potřebují rozvíjet své lovecké schopnosti, aby se z nich stali dobří lovci. Mláďata musí dávat dobrý pozor, když jim rodiče předvádějí lov. V jedné africké rezervaci divokých zvířat byla pozorována gepardice nazývaná Saba, jak svým mláďatům dávala důležitá poučení pro přežití. Přes hodinu se plížila za pasoucí se gazelou Thomsonovou a potom udělala obrovský skok kupředu a nešťastnou antilopu chytila a přiškrtila — ale nezabila ji. Za několik chvil Saba předhodila omráčené zvíře svým mláďatům, která se kupodivu zdráhala vrhnout se na kořist. Potom však gepardí mláďata pochopila, proč jim matka přinesla živé zvíře. Chtěla je naučit, jak mají zabít gazelu. Kdykoli se kořist pokusila vstát a utéct, rozdivočelá mláďata ji pokaždé srazila k zemi. Vyčerpaná gazela boj o přežití vzdala. Saba, která to zdálky pozorovala, byla s počínáním mláďat spokojena.

Některá zvířata se při shánění potravy snaží dělat co největší hluk. Když smečka hyen skvrnitých poběží za kořistí, budou mručet, frkat a chechtat se. Jakmile bude úlovek zabit, svým nepříjemným „smíchem“ pozvou na hostinu další hyeny. Hyeny si však potravu ne vždy uloví. V divočině patří k nejhorším lupičům potravy, protože se všemožnými způsoby obtěžování snaží připravit jiné dravce o jejich úlovek. Dokonce jsou známé tím, že vyděsí a odeženou od jídla i lvy. Jak se jim to podaří? Ve snaze vyrušit krmící se lvy se tato hlučná zvířata rozběsní až k zuřivosti. Pokud si lvi nebudou toho hluku všímat, hyeny začnou být ještě zuřivější a troufalejší. Když jsou lvi zneklidněni, mnohdy kořist nechají ležet na místě a odejdou někam jinam.

U včel medonosných se při shánění potravy odehrává složitý rituál. Komplexní vědecké studie odhalily, že včela svým tancem informuje ostatní v úlu, kde a jaký  druh potravy našla, a dokonce sděluje, jak je tato potrava kvalitní. Když se včela vrací do úlu k ostatním včelám, nese s sebou na těle vzorky potravy, například nektaru nebo pylu. Tancem, při němž tělem opisuje osmičku, dokáže druhým včelám nejen ukázat cestu ke zdroji potravy, ale také stanovit, jakou vzdálenost musí urazit. Pozor! Včela, která poletuje kolem vás, možná shromažďuje nějaké velmi důležité informace, aby je odnesla zpátky domů. Mohla by váš příjemně vonící parfém omylem pokládat za své další jídlo.

Udržují spojení

Málokterý zvuk je tak působivý jako řev lva za tiché noci. Pro tuto komunikaci by mohlo být několik důvodů. Mocný řev varuje každého, že v tom teritoriu je lev — takže vstup je na vlastní nebezpečí. Lev je však společenská kočka, a proto bude svým řevem také udržovat spojení s ostatními příslušníky tlupy. V tom případě je jeho řev obvykle tlumenější, méně sebevědomý. Jednou v noci se řev lva ozýval každých patnáct minut, a to tak dlouho, než mu z dálky odpověděl nějaký jeho příbuzný. Dalších patnáct minut si spolu „povídali“, a teprve potom se konečně setkali. Řvaní přestalo.

Takovéto kontakty nejen podporují dobré vztahy, ale rovněž poskytují ochranu před rozpoutanými přírodními živly. Slepice kura domácího vydává několik zvuků, kterými  svým kuřátkům sděluje různé zprávy. Avšak nejvýraznější z těchto zvuků — dlouhé, hluboké broukání — se ozývá večer a slepice jím oznamuje, že přišla domů na hřad. Kuřátka rozprchnutá na všechny strany reagují na matčino volání, shromažďují se pod jejími křídly a ukládají se k nočnímu spánku. (Matouš 23:37)

Hledání partnera

Zaposlouchali jste se už někdy do melodie zpěvných ptáků? Cožpak nejste okouzleni jejich hudebním nadáním? Ale víte, že vůbec nemají v úmyslu vás bavit? Jejich písně jsou určeny k předávání důležitých zpráv. Zpěv sice ptákům mnohdy slouží k vymezení teritoria, ale do značné míry jím také lákají budoucí partnery. Jakmile se sameček a samička najdou, „zpěv z 90 procent ustává,“ píše The New Book of Knowledge.

Je však pravdou, že k získání partnera někdy nestačí pouze hezká píseň. Samičky některých ptáků vyžadují, aby jejich nápadník předem zaplatil „cenu za nevěstu“, a teprve potom se dají přesvědčit. Sameček snovače tedy bude muset nejprve předvést, že dovede postavit hnízdo, a teprve potom může pokračovat v namlouvání. Samečkové jiných druhů osvědčí svou schopnost uživit rodinu tím, že samičku nakrmí.

Složité způsoby, kterými se zvířata dorozumívají, nejen uspokojují jejich fyzické potřeby, ale také omezují vzájemné potyčky a podporují pokoj ve volné přírodě. Při rozsáhlejším zkoumání komunikace mezi zvířaty zjišťujeme, že této „řeči divočiny“ musíme ještě důkladněji porozumět. I když ji možná nepochopíme úplně, přesto přináší chválu tomu, kdo ji vytvořil, Jehovovi Bohu.

[Rámeček a obrázky na straně 18 a 19]

Sloní „tiché volání“

V rozlehlém národním parku Amboseli v Keni se za horkého odpoledne zdá, že velké stádo slonů se nedá vyvést z klidu žádným nežádoucím vniknutím do jejich království. Vzduchem se však nese plno „sloního povídání“ — od hlubokého kručení až po pronikavé vysokofrekvenční troubení, řev, hluboké hrdelní troubení, chrčení a frkání. Sloni někdy při svém volání vydávají zvuky, jejichž frekvence je nižší než práh vnímání lidského ucha a jež jsou přesto tak silné, že je nějaký slon může zaslechnout až na vzdálenost několika kilometrů.

Pro odborníky studující chování zvířat stále zůstává záhadou, proč si sloni předávají důležité zprávy tak složitými způsoby. Joyce Pooleová se více než 20 let věnovala studiu komunikace mezi slony africkými. Dospěla k závěru, že tito obrovští tvorové známí svými velmi žádanými kly projevují city, jaké byly zjištěny jen u málokterých zvířat. Říká: „Když se díváte, jak pozoruhodně se sloni chovají při setkání s příslušníky své rodiny či se členy nějaké skupiny, s níž mají blízké vztahy, [nebo] při narození nového člena rodiny..., je těžké si přitom nepředstavovat, že pociťují velmi silné emoce, které by se daly nejlépe popsat například slovy: radost, štěstí, láska, přátelské sympatie, nespoutanost, veselost, potěšení, soucit, úleva a úcta.“

Když se členové rodiny setkají po dlouhodobém odloučení, z jejich vítání se stává vřava, jak se k sobě ženou se zdviženou hlavou, přičemž ušima plácají o hlavu. Někdy dokonce některý slon strčí svůj chobot jinému slonovi do tlamy. Toto vítání zjevně poskytuje slonům hluboký pocit radosti. Jakoby říkali: „No ne, to je fantastické, že jsme se zase sešli!“ Takovými svazky se obnovuje podpůrný systém, který je nesmírně důležitý pro jejich přežití.

Zdá se, že sloni mají také smysl pro humor. Joyce Pooleová popisuje, že pozorovala slony, když stahují koutky tlamy jakoby — jak to nazvala — smíchem a pokyvují hlavami způsobem prozrazujícím veselou náladu. Jednou začala hrát nějakou hru, sloni se k ní přidali a patnáct minut se chovali naprosto nesmyslně. Po dvou letech se někteří účastníci této hry na Joyce opět „usmívali“, protože si možná vzpomínali, jak si s nimi hrála. Sloni se při hře nejen vzájemně baví, ale také napodobují zvuky. Při jednom výzkumném programu Joyce slyšela zvuk, který se lišil od běžného sloního troubení. Rozborem se zjistilo, že sloni napodobovali rachot nedaleko projíždějících nákladních automobilů. A zřejmě to dělali jen pro legraci! Vypadá to, jako by si sloni hledali příležitosti k povyražení.

Hodně se mluví o tom, jak sloni dávají najevo zármutek, když se některému členu rodiny stane neštěstí. Joyce Pooleová kdysi pozorovala slonici stojící na stráži nad mládětem, které se narodilo mrtvé, a popisovala ji tímto způsobem: Podle „výrazu se podobala sklíčenému člověku postiženému zármutkem — hlavu a uši měla svěšené a koutky tlamy stažené dolů“.

Ti, kdo zabíjejí slony, aby získali slonovinu, se nikdy nezamyslí nad tím, jaké ‚psychické trauma‘ možná prožívají sirotci, kteří byli svědky zabití jejich matky. Tato slůňata se několik dnů ponechávají v útulku, aby snáze překonala „zármutek“. Jeden ošetřovatel vyprávěl, že slýchá, jak sirotci ráno „křičí“. Tyto reakce je možné pozorovat i několik let po matčině smrti. Joyce Pooleová předpokládá, že sloni dokážou odhalit člověka, který má jejich utrpení na svědomí. Těšíme se, až přijde doba, kdy lidé a zvířata budou spolu žít v míru. (Izajáš 11:6–9)

[Obrázek na straně 16 a 17]

Terejové jihoafričtí při vzájemném vítání

[Obrázek na straně 17]

Pakůň žíhaný předvádí svůj zvláštní tanec, aby zmátl nepřítele

[Obrázek na straně 17]

Neblaze proslulý „smích“ hyeny

[Podpisek]

© Joe McDonald

[Obrázek na straně 18]

Tanec včely medonosné