Přejít k článku

Přejít na obsah

Jak se splnil můj sen

Jak se splnil můj sen

 Jak se splnil můj sen

VYPRÁVÍ ALENA ŽITNÍKOVÁ

Vyrůstala jsem v Československu, v době, kdy bylo ovládáno Sovětským svazem, a naše rodina toužila po pokojném světě, jak jej sliboval komunismus. Avšak sen komunistů vytvořit šťastnou, sjednocenou společnost skončil, když se v roce 1991 Sovětský svaz rozpadl. Dovolte mi, abych vám popsala, jak se můj sen splnil jiným způsobem.

NARODILA jsem se 12. září 1962 v rodině horlivého komunisty. Žili jsme v Horním Benešově, což je obec vzdálená asi 290 kilometrů od Prahy. Tatínek pevně věřil komunistickým idejím a žil podle nich. V souladu s těmito zásadami vychovával mé dva bratry, sestru i mě. Učil nás, že poctivou prací a spořádaným životem pomůžeme vytvořit lepší společnost. Komunismus považoval za nejlepší formu vlády a aktivně jej podporoval.

Tatínek byl často na komunistických schůzích. Pohrdal náboženstvím kvůli pokrytectví církví a učil nás, že Bůh neexistuje, a my jsme tomu věřili. Tatínek byl přesvědčen, že časem přijde doba, kdy všichni lidé budou mít kde bydlet, co jíst, stanou se lepšími a budou spolu žít v míru. Když jsem vyrůstala, hodně se u nás doma o této krásné vyhlídce mluvilo. Všemu, co nás tatínek učil, jsem bezmezně věřila, a byla jsem rozhodnuta komunismus podporovat.

Od svého dětství jsem se připravovala ke vstupu do Pionýra, populární komunistické organizace pro mladé lidi. Pionýři byli vybízeni k vlastenectví a k tomu, aby pěstovali dobré vlastnosti. Když mi bylo devět let, složila jsem slavnostní pionýrský slib a dostala rudý šátek. Při zvláštních příležitostech jsem nosila pionýrský kroj. Snažila jsem se být dobrou pionýrkou. Když jsem slyšela spolužačky, že mluví hrubě, pokárala jsem je a připomněla jim, že jako pionýrky by tak mluvit neměly.

Časem jsem si začala uvědomovat, že mnozí lidé se sice ke komunismu hlásí, ale tyto ideje nepodporují. Místo aby bojovali proti takovým lidským sklonům, jako je chamtivost a závist,  rozkrádali společný majetek. Mnozí sice vybízeli druhé, aby pracovali ve prospěch ostatních, ale sami to nedělali. Dokonce začalo být populární pořekadlo: „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Začala jsem si klást otázky: ‚Proč je tolik pokrytectví? Proč tak málo lidí podporuje skvělé komunistické ideje? Proč se to nedaří?‘

Doba sebezkoumání

Když mi bylo sedmnáct let, trávila jsem část letních prázdnin u spolužačky Aleny. Jednoho večera nás přišla navštívit Alenina přítelkyně Táňa. „Musím s vámi mluvit o něčem důležitém,“ řekla a pak prohlásila: „Přesvědčila jsem se o tom, že existuje Bůh!“ Byly jsme ohromeny. Když jsme se vzpamatovaly z překvapení, následoval příval otázek. „Jaké máš důkazy, že Bůh existuje?“, „Jak vypadá?“, „Kde žije?“ a „Proč nic neudělá?“

Táňa na naše otázky postupně odpovídala. Vysvětlila nám také, že původním Božím záměrem bylo, aby se země stala rajským domovem pro lidstvo. Popsala nám, jak se tento záměr nakonec splní. Když nám v Bibli ukázala sliby o čisté zemi, na níž budou žít zdraví lidé, kteří budou mít jeden druhého rádi, napadlo mě, že jsou to vlastně stejné sliby, jakým věřím i já. Byla jsem si však jista, že kdyby tatínek slyšel, že toho dosáhne Boží Království — a ne komunismus —, radost by asi neměl.

Když mi totiž bylo asi šest nebo sedm let, jedna holčička ze sousedství mě vzala do kostela, aniž o tom mí rodiče věděli. Farář vyprávěl nějaký biblický příběh, a mně se to tak líbilo, že jsem chtěla poznat další příběhy. Dokonce jsem dostala od faráře i něco ke čtení. Když jsem rodičům řekla, že budu chodit do kostela, velmi rozhodně mi to zakázali a zničili všechno, co jsem si přinesla. A aby vše bylo opravdu jasné, tatínek mi dal pohlavek.

Doma se od té doby o Bohu nikdy nemluvilo. Dospěla jsem k názoru, že v Boha věří pouze primitivní, nevzdělaní lidé a že náboženství je lidský výmysl. Ve škole jsme se učili, že dříve si lidé nedovedli vysvětlit některé přírodní úkazy, a proto si vymysleli Boha. Ale teď jsem mluvila s Táňou, inteligentní ženou, dokonce učitelkou — a ona je věřící. ‚Na tom něco musí být,‘ pomyslela jsem si.

Táňa mluvila velmi přesvědčivě a cítily jsme, že tomu, co říká, pevně věří. Zeptaly jsme se tedy: „Táňo, co tě přesvědčilo, že Bůh skutečně je?“

„Bible. Všechny otázky, které kladete, jsou zodpovězeny v Bibli,“ řekla a pak se zeptala: „Chtěly byste jí lépe rozumět?“

Věděla jsem, že rodičům by se nelíbilo, kdybych začala studovat Bibli. Toužila jsem však poznat ji víc. Táňa mi tedy dala adresu na Lipkovy, svědky Jehovovy z Bruntálu, nedaleko Horního Benešova. Když jsem s Ludmilou Lipkovou zkoumala Boží sliby o pozemském ráji, kladla jsem si otázku: ‚Jakou mám záruku, že se všechno splní?‘

Ludmila řekla, že se o Bohu musím něco dovědět, abych jeho slibům mohla uvěřit. Při našem studiu jsem se přesvědčila, že země a mnoho složitých forem života na ní nejsou výsledkem slepé náhody. Musela jsem připustit, že zde musí být nějaký vysoce inteligentní Tvůrce. Uvědomila jsem si, jak logická Bible je, když říká: „Každý dům je ovšem někým postaven, ale ten, kdo postavil všechno, je Bůh.“ (Hebrejcům 3:4)

Přála jsem si, aby se o těchto věcech dověděli i členové mé rodiny. Tušila jsem však, že nebudou mít o duchovní věci zájem, a proto jsem s tím otálela. Ale jednoho dne maminka našla mezi mými osobními věcmi vypadlý list ze staré, opotřebované Bible, kterou jsem dostala. Rodiče to velmi rozrušilo.

Rozhovor s tatínkem

Když se tatínkovo tušení, že mám něco společného se svědky Jehovovými, potvrdilo, vzal mě na delší procházku. „Musíš s těmi lidmi okamžitě přerušit veškeré kontakty,“ naléhal na mě. „Jestli to neuděláš, nebudu moci dále pracovat jako starosta obce. Zničíš mi kariéru.  Budu muset odejít z úřadu a vrátit se do továrny, kde jsem dříve pracoval. Uvedeš hanbu na celou naši rodinu!“

„Ale tati, vždyť Bible je rozumná kniha a jsou v ní výborné rady do života,“ namítala jsem.

„Ne, Alenko,“ řekl tatínek, „sám jsem nikdy ke svému štěstí Bibli a Boha nepotřeboval. Všechno jsem si musel udělat svýma rukama. Nikdo mi nepomáhal. Divím se, že můžeš věřit takovým hloupostem! Musíš žít skutečný život, vdát se, mít děti a pak uvidíš, že můžeš být šťastná i bez Boha.“

Tatínkovo naléhání na mě zapůsobilo. O své víře, která tehdy ještě neměla silný základ, jsem začala na okamžik pochybovat. Říkala jsem si, že tatínka znám mnohem déle než svědky Jehovovy, a doma jsem vždycky měla pocit jistoty. Byla jsem přesvědčena, že tatínek to se mou myslí dobře. Věděla jsem, že mě má rád, a tak jsem mu slíbila, že se studiem Bible přestanu. Krátce nato mi bylo osmnáct let, ukončila jsem školu a odjela jsem pracovat do Prahy.

Život v Praze

Začala jsem pracovat v bance a těšila jsem se, že konečně poznám ten pravý život, který, jak říkal tatínek, přijde díky komunismu. Za krátký čas jsem ale viděla, že lidé ve městě nejsou šťastnější než ti u nás doma. Nemravnost, pokrytectví, sobectví a opilství byly běžné.

Nakonec mě jeden ze svědků Jehovových, který pocházel z mého rodiště a pracoval v Praze, seznámil se ženou, která se jmenovala Eva. S ní jsem začala znovu studovat Bibli. Vždy na závěr našeho studia se mě Eva zeptala: „Chcete zase přijít příští týden?“ Nikdy mi nevnucovala své osobní názory, i když jsem se čas od času ptala, co by ona udělala na mém místě.

„Nemohu vám říct, co bych udělala já,“ řekla. Potom obrátila pozornost na nějaký výrok v Bibli, který mi pomohl, abych se rozhodla. Dělala jsem si starosti kvůli vztahu ke svým rodičům, a ptala jsem se jí, zda bych se s nimi měla přestat stýkat. Eva otevřela Bibli a ve 2. Mojžíšově 20:12 mi ukázala, že musíme své rodiče ctít. Potom se zeptala: „Měli bychom ale někdy dát před rodiči přednost někomu jinému?“

Nebyla jsem si jista, a proto jsme si z Bible přečetly Ježíšova slova: „Kdo má větší náklonnost k otci nebo matce než ke mně, není mě hoden.“ (Matouš 10:37) A tak jsem pochopila, že moji rodiče si zaslouží úctu, ale že Ježíšovi a jeho nebeskému Otci patří ještě větší náklonnost. Eva se vždy snažila poukázat mi na odpovídající biblickou zásadu, a rozhodnutí pak nechala na mně.

Střet zájmů

Nakonec jsem byla v září 1982 přijata na Vysokou školu ekonomickou. Brzy jsem si však uvědomila, že nemohu dobře plnit své studijní odpovědnosti a současně se věnovat studiu Bible tak, jak bych si přála. Svěřila jsem se tedy jedné profesorce s tím, že uvažuji o přerušení studia. „Pošlu vás za někým, kdo vás pochopí a pomůže vám,“ řekla. Byl to děkan naší fakulty.

Přivítal mě otázkou: „Proč chce naše nejlepší studentka odejít ze školy?“

„Protože nemám čas na jiné věci, které mě také zajímají,“ odpověděla jsem. Neměla jsem v úmyslu říci mu, proč chci odejít, protože v komunistickém Československu byli svědkové Jehovovi zakázáni. Ale během našeho několikahodinového rozhovoru mi začalo připadat, že je to opravdu chápavý a důvěryhodný člověk. Tak jsem mu o svém studiu Bible řekla.

„Studujte si Bibli, ale i Marxe,“ řekl mi. „Pak si můžete vybrat.“ Zdálo se, že mě ke studiu Bible dokonce povzbuzuje!

Komplot zmařen

Druhý den se však děkan s mou profesorkou vydali na cestu k mým rodičům. Varovali je, že jsem ve spojení s nebezpečnou a zakázanou sektou a řekli jim, že chci odejít ze školy. „Pokud se vaše dcera rozhodne ze školy odejít,“  slíbil děkan mému otci, „postaráme se o to, aby nedostala v Praze práci, a pak se bude muset vrátit k vám a přerušit s tou sektou styky.“

V lednu 1983 jsem ze školy odešla. Přítelkyně Alena, která také studovala Bibli, mi vyjednala podnájem u jedné starší ženy. Protože jsem nevěděla o návštěvě děkana u rodičů a ani o tom, co slíbil tatínkovi, nechápala jsem, proč nemohu najít zaměstnání. Moji bytnou to také zajímalo. Aniž mi o tom řekla, vypravila se za děkanem, aby se ho zeptala, proč jsem ze školy odešla.

„Dávejte si na ni pozor!“ varoval ji. „Je členkou nebezpečné sekty svědků Jehovových. Proto musela odejít ze školy. Musí se vrátit domů a přestat s tím. V Praze žádné zaměstnání nedostane, o to se postarám!“

Když má bytná přišla večer domů, pozvala si mě k sobě a povídá: „Tak, Alenko, dnes jsem byla ve škole.“ Myslela jsem, že si budu muset ještě ten večer sbalit své věci a odejít z jejího bytu. Ona však řekla: „Nesouhlasím s tím, jak děkan jedná. Věřit si můžete čemu chcete, důležité je, jak se chováte. Pomůžu vám najít práci.“ Ten večer jsem Jehovovi velmi děkovala za pomoc.

Brzy nato přijel tatínek do Prahy, aby mě vzal domů. Tentokrát mě už jeho argumenty nepřesvědčily. Má víra v Jehovu a jeho sliby stála na pevnějších základech. Nakonec odjel beze mě a já jsem ho poprvé v životě viděla plakat. Bylo to citově velmi náročné setkání, ale to, co jsem prožila, mě přiblížilo k Jehovovi. Chtěla jsem Jehovovi patřit a sloužit mu. Svou oddanost jsem 19. listopadu 1983 symbolizovala křtem. Křest proběhl ve vaně v jednom pražském bytě.

Mé rozhodnutí mělo požehnání

Časem jsem se začala podílet na výrobě zakázané literatury svědků. Při této práci se musela dodržovat přísná bezpečnostní opatření, protože svědkové, kteří při práci byli přistiženi, byli uvězněni. Mým prvním úkolem bylo opisování Strážných věží přeložených do češtiny. Kopie potom dostali další svědkové a používali je při biblickém studiu.

Později jsem byla pozvána do skupiny bratrů a sester, která se scházela v jednom pražském bytě a pracovala na kompletaci knih. Před tím, než jsme začali pracovat, bratr vystěhoval většinu nábytku z místnosti a doprostřed postavil dlouhý stůl, na kterém jsme snášeli jednotlivé stránky. Tyto stránky se potom slepily a sešily do jedné knihy. Často jsem přemýšlela o tom, jak krásné by bylo dělat tuto práci celodobě.

Jako pionýrka v komunistické mládežnické organizaci jsem se snažila učit děti, aby byly lepšími lidmi. Jako svědek Jehovův jsem dále pracovala s mladými lidmi, a několika z nich jsem pomohla, aby se stali pokřtěnými služebníky Jehovy. Nikdo z mé rodiny se sice zatím svědkem nestal, ale dostala jsem — jak to Bible slibuje — mnoho duchovních otců, matek, bratrů a sester. (Marek 10:29, 30)

V roce 1989 byla komunistická vláda v naší republice vystřídána vládou demokratickou. Tato změna přinesla svědkům Jehovovým zákonnou svobodu, díky níž jsme se mohli ke studiu Bible scházet veřejně, kázat dům od domu beze strachu z uvěznění a cestovat do jiných zemí na mezinárodní sjezdy. Už jsme se nemuseli obávat výslechů, zatýkání nebo zastrašování!

Sloužím s manželem

V roce 1990 jsem se vdala za spolukřesťana Petra. V dubnu 1992 se nám podařilo uskutečnit náš cíl sloužit jako průkopníci, jak svědkové říkají těm, kdo se celodobě věnují kazatelské činnosti. Nakonec jsme byli v červnu 1994 pozváni, abychom pracovali v odbočce svědků Jehovových v Praze. Dnes již biblickou literaturu nevyrábíme tajně, ale můžeme se podílet na veřejné službě duchovním zájmům lidí v celé České republice.

Před několika lety jsme měli s Petrem velkou radost, když mí rodiče přijali pozvání navštívit místo, kde spolu s dalšími šedesáti členy  rodiny betel žijeme a pracujeme. Po prohlídce našeho bytu a několika míst v betelu tatínek řekl: „Ano, cítím, že máte mezi sebou skutečnou lásku.“ To byla ta nejkrásnější slova, jaká jsem od svého tatínka slyšela.

Zažívám to, co sliboval komunismus

Naše naděje na lepší svět prostřednictvím komunismu byly skutečně jen toužebnými sny. Dějiny lidstva ukazují, že ani ty nejupřímnější lidské snahy nevedly k vytvoření spravedlivé společnosti. Věřím, že si ještě mnozí lidé uvědomí, že bez Boží pomoci člověk nemůže žít šťastně. (Jeremjáš 10:23)

Často si vzpomenu na přání svého tatínka, abych žila ‚skutečný život‘, jenž podle něj měl přinést komunismus. Při studiu Bible jsem si však uvědomila, že to, co se nazývá ‚skutečný život‘ — život v Božím spravedlivém novém světě —, je jediný jistý slib, na který může lidstvo spoléhat. (1. Timoteovi 6:19) Říkám to proto, že lidé, kteří se upřímně snaží uplatňovat biblické nauky ve svém životě, i když jsou podrobeni hříchu a lidské nedokonalosti, dokážou spolu žít v obdivuhodném míru a pokoji. Úspěšně odolali všem pokusům rozbít jednotu mezi nimi nebo narušit jejich věrnou oddanost Bohu Jehovovi.

Tato skutečnost na mě zvláště zapůsobila, když jsme s manželem měli 19. května 2001 možnost být hosty na zasvěcení nových budov odbočky svědků Jehovových blízko Lvova na Ukrajině. Setkala jsem se zde s dalšími svědky, kteří byli v Pionýru. Doufali, stejně jako já,  že komunismus přinese lidstvu skutečný mír a jednotu. Jedním z nich je Vladimir Grigoriev, který nyní se svou manželkou slouží v odbočce svědků Jehovových v Rusku.

Je určitou ironií, že svědkové Jehovovi postavili novou odbočku právě zde, na místě, jež sloužilo jako letní pionýrský tábor. Vlastního programu zasvěcení se zúčastnilo 839 hostů ze 35 zemí. Následující dopoledne se však na fotbalovém stadionu ve Lvově sešlo 30 881 lidí, aby si vyslechli souhrn programu z předchozího dne. * Aby tam mohli být, někteří cestovali šest i více hodin.

Lidé na stadionu se dověděli o možnosti navštívit budovy nové odbočky a chtěli ji vidět. Proto nastoupili do těch mnoha autobusů, jimiž přijeli na stadion, a vydali se na cestu. V odbočce absolvovali prohlídku budov a pak pro mnohé začala dlouhá cesta domů. Ten den vidělo ukrajinský betel více než 16 000 osob.

Na Ukrajině, stejně jako v jiných zemích východní Evropy, miliony lidí věřily, že komunismus je ta nejlepší naděje na vytvoření pokojné nové společnosti. Avšak jen na samotné Ukrajině je dnes více než 120 000 lidí, kteří vyprávějí druhým o Božím Království. Opravdu, mnoho bývalých komunistů nyní uvěřilo, že Boží vláda je jedinou skutečnou nadějí na opravdové bratrství a mír mezi všemi lidmi!

[Poznámka pod čarou]

^ 51. odst. Dalších 41 143 osob se ve stejnou dobu sešlo na stadionu v Kyjevě, který je od Lvova vzdálen asi 500 kilometrů, kde si také vyslechli souhrn programu zasvěcení. Celková účast byla 72 024 přítomných, což představuje největší shromáždění svědků Jehovových na Ukrajině.

[Obrázek na straně 12]

Jako pionýrka, když mi bylo deset

[Obrázek na straně 16]

S manželem Petrem

[Obrázek na straně 16]

Vladimir, bývalý člen Pionýra, se kterým jsem se setkala při zasvěcení ukrajinské odbočky

[Obrázek na straně 16 a 17]

Více než 30 000 přítomných naslouchalo na stadionu souhrnu programu zasvěcení

[Obrázek na straně 17]

Ukrajinskou odbočku navštívilo více než 16 000 lidí