Přejít k článku

Přejít na obsah

Proč je špatné vyřizovat si s někým účty?

Proč je špatné vyřizovat si s někým účty?

 Mladí lidé se ptají ...

Proč je špatné vyřizovat si s někým účty?

„Napadl mě.“ (Conneel, 15 let, ve vězení kvůli vraždě)

Čtrnáctiletý Andrew, který na školní taneční zábavě zabil svou učitelku, prohlásil, že učitele a rodiče nenávidí a že má zlost na děvčata, protože ho odmítají.

ČASOPIS Time to označuje jako „smrtonosný trend“. Jeden rozhněvaný mladík si tajně přinesl do školy smrtící zbraň a začal střílet na spolužáky a učitele. Některým lidem začíná připadat, že se takové tragické incidenty ve Spojených státech rozmáhají. Jistá televizní zpravodajská síť tento trend popsala jako „exploze násilí“.

Naštěstí je střílení ve škole zatím poměrně vzácné. Avšak nedávné zločiny spáchané ze vzteku ukazují, jak hněviví někteří mladí lidé ve skutečnosti jsou. Co vlastně vede k takovým výbuchům? Někteří z těchto mladých lidí jsou zjevně rozlíceni kvůli nespravedlnosti nebo zneužívání moci ze strany lidí s autoritou. Jiné mladé lidi zjevně zlobí to, že si je spolužáci dobírají. Jeden dvanáctiletý chlapec, který zastřelil svého spolužáka a potom sebe, byl terčem posměchu kvůli své nadváze.

Je pravda, že většinu mladých lidí by pravděpodobně ani nenapadlo dopustit se takového extrémního násilí. Avšak vyrovnat se s citovým zraněním a bolestí, které vznikají, když jsi obětí rasismu, šikanování nebo krutého posměchu, není snadné. Například Ben o svých školních letech říká: „Byl jsem vždy menší než děti mého věku. A protože jsem měl hladce vyholenou hlavu, spolužáci si mě stále dobírali a plácali mě po ní. Hrozně mě to štvalo. A co víc, když jsem žádal o pomoc lidi, kteří měli autoritu, ignorovali mě. To mě vytáčelo ještě víc.“ Ben dodává: „Jediné, co mi zabránilo, abych nevzal zbraň a ty lidi nepostřílel, byla skutečnost, že jsem žádnou neměl.“

Jak by ses měl dívat na mladé lidi, kteří se snaží ublížit někomu, kdo ublížil jim? A co bys měl dělat, když někdo jedná špatně s tebou? Abychom našli odpověď, podívejme se, co je k tomu řečeno v Božím slově.

Sebeovládání — znak síly

Špatné jednání a nespravedlnost rozhodně nejsou ničím novým. Jeden biblický pisatel dal tuto radu: „Zanech hněvu a opusť vztek; nerozpaluj se, jen abys činil zlo.“ (Žalm 37:8) Při vzteku velmi často dochází ke ztrátě  sebeovládání a člověk jedná bez ohledu na následky. Když někdo připustí, aby se ‚rozpálil‘, může to vést k výbuchu vzteku. A co může být výsledkem?

Zamysleme se nad biblickým příkladem Kaina a Abela. „Kain se rozpálil velkým hněvem“ vůči svému bratru Abelovi. To mělo za následek, že „když byli na poli, Kain přistoupil k tomu, aby napadl svého bratra Abela a zabil ho“. (1. Mojžíšova 4:5, 8) Dalším příkladem člověka, který neovládal svůj vztek, byl král Saul. Žárlil na hrdinské činy mladého Davida, a proto vrhl kopí nejen na něj, ale také na svého vlastního syna Jonatana. (1. Samuelova 18:11; 19:10; 20:30–34)

Je pravda, že někdy je správné se rozzlobit. Avšak i spravedlivé rozhořčení, které není ovládáno, může vést ke zlým skutkům. Například Simeon a Levi určitě měli právo rozzlobit se na Šekema, když se dověděli, že znásilnil jejich sestru Dinu. Ale místo toho, aby zůstali klidní, vyvolalo to v nich prudký hněv, jak je vidět z jejich dalších slov: „Měl by někdo zacházet s naší sestrou jako s nějakou prostitutkou?“ (1. Mojžíšova 34:31) A když jejich hněv dosáhl vrcholu, „přistoupili k tomu, aby si vzali každý svůj meč a aby znenadání vešli do města a aby zabili každého muže“, který žil v Šekemově obci. Jejich vztek byl nakažlivý, protože i „druzí Jákobovi synové“ se k nim v tomto vražedném útoku připojili. (1. Mojžíšova 34:25–27) Jákob, otec Simeona a Leviho, ještě po mnoha letech jejich neovládaný hněv odsoudil. (1. Mojžíšova 49:5–7)

Z toho se můžeme naučit důležitou věc — neovládaný hněv není známkou síly, ale slabosti. Přísloví 16:32 uvádějí: „Kdo je pomalý k hněvu, je lepší než silný muž, a kdo ovládá svého ducha, než ten, kdo dobývá město.“

Nesmyslnost odplaty

Písmo nám proto dává tuto radu: „Nikomu neodplácejte zlé zlým. ... Sami se nemstěte, milovaní.“ (Římanům 12:17, 19) Odplata — ať jde o tělesné násilí nebo jen o krutá slova — je projevem bezbožnosti. Současně je taková pomsta jednoduše nepraktická a nemoudrá. Násilí totiž obvykle vede k ještě většímu násilí. (Matouš 26:52) A krutá slova často plodí další krutá slova. Pamatuj také na to, že hněv je často neoprávněný. Můžeš například s jistotou vědět, že člověk, který tě urazil, ti chtěl doopravdy ublížit? Nejednal zkrátka jen bezmyšlenkovitě nebo neomaleně? Ale i v případě, že by tam nějaký zlý úmysl byl, je v této situaci opravdu správné oplatit stejnou mincí?

Uvažuj o slovech v biblické knize Kazatel 7:21, 22: „Nepřikládej ... srdce ke všem slovům, která snad mluví lidé, abys neslyšel, jak tvůj sluha na tebe svolává zlo. Tvé vlastní srdce totiž dobře ví, že jsi, ano ty, mnohokrát svolával zlo na jiné.“ Je pravda, že není příjemné, když o tobě lidé říkají špatné věci. Bible však připouští, že to je životní realita. Není snad pravda, že i ty jsi asi řekl o druhých věci, které bys raději vzal zpátky? Proč bys tedy měl reagovat přehnaně, když někdo řekne něco nelaskavého o tobě? Často nejlepší způsob, jak se vypořádat s posměchem, je zkrátka si jej nevšímat.

Je také nemoudré jednat přehnaně, máš-li pocit, že se s tebou zachází špatně. Dospívající chlapec, který se jmenuje David, vzpomíná, co se stalo, když s několika spolukřesťany hrál basketbal. „Někdo z druhého mužstva mě zasáhl míčem,“ říká David. Okamžitě dospěl k závěru, že to byla zlomyslnost a na oplátku mrštil míč po svém protihráči. „Byl jsem opravdu vzteky bez sebe,“ připouští. Avšak dříve než se věci zhoršily ještě více, David se modlil k Jehovovi. Řekl si: ‚Co to dělám, že chci se svým křesťanským bratrem bojovat?‘ Později se jeden druhému omluvili.

V takových situacích je dobré pamatovat na příklad Ježíše Krista. „Když mu spílali, neoplácel spíláním. Když trpěl, nevyhrožoval.“ (1. Petra 2:23) Ano, místo abys reagoval ve stresu, modli se k Bohu a pros ho, aby  ti pomohl neztratit sebeovládání. On štědře dává „svatého ducha těm, kdo ho prosí“. (Lukáš 11:13) Místo aby sis s někým, kdo tě urazil, vyrovnával účty, možná bys měl za tímto člověkem jít a promluvit si s ním o tom. (Matouš 5:23, 24) Nebo jsi-li obětí nějaké formy závažného dlouhodobého obtěžování, například šikanování ve škole, neusiluj o nějakou drsnou odplatu. Naopak, musíš podniknout praktické kroky, aby ses chránil. *

Dívka, která přestala být vzteklá

Tyto biblické zásady uplatnili mnozí mladí lidé a dosáhli dobrých výsledků. Například Catrina byla jako malé dítě adoptována. Říká: „Mým problémem byl vztek. Nechápala jsem totiž, proč se mě moje vlastní matka vzdala. Tak jsem si vztek vylévala na své adoptivní matce. Z jakéhosi nesmyslného důvodu jsem měla pocit, že když ublížím jí, nějakým způsobem to své vlastní matce vracím. Tak jsem dělala všechno možné — slovně jsem ji napadala, dupala jsem, měla jsem záchvaty vzteku. Nejraději jsem třískala dveřmi. Také jsem jí říkávala: ‚Nenávidím tě!‘ To všechno jen kvůli tomu, že jsem byla tak zlostná. Když se dívám zpět, zdá se mi neuvěřitelné, že jsem dělala takové věci.“

Co Catrině pomohlo ovládat její hněv? Odpovídá: „Čtení Bible. Je to velmi důležité, protože Jehova ví, co cítíme.“ Také jí pomohlo to, že společně se členy své rodiny četli v Probuďte se! články, které se zabývaly konkrétně jejich rodinnou situací. * „Dokázali jsme si společně sednout a pochopit pocity toho druhého,“ vzpomíná.

Také ty se můžeš naučit ovládat svůj vztek. Když se ti bude někdo posmívat, šikanovat tě nebo s tebou jednat špatně, pamatuj na slova Bible v Žalmu 4:4: „Buďte znepokojeni, ale nehřešte.“ Tato slova ti mohou pomoci, aby ses nepoddal destruktivnímu vzteku.

[Poznámky pod čarou]

^ 18. odst. Praktické rady, jak se vyrovnat s nespravedlivým jednáním učitelů, šikanováním ve škole a obtěžováním, najdeš v článcích rubriky „Mladí lidé se ptají...“ v anglickém vydání Probuďte se! z 8. února 1984, dále z 22. srpna 1985 a z 8. srpna 1989.

^ 21. odst. Viz sérii článků s názvem „Adopce — Radosti i problémy“, která vyšla v Probuďte se! z 8. května 1996.

[Obrázek na straně 15]

Často nejlepší způsob, jak se vypořádat s posměchem, je zkrátka si jej nevšímat