Přejít k článku

Přejít na obsah

Celosvětový problém

Celosvětový problém

 Celosvětový problém

„Sebevražda je závažným zdravotnickým problémem.“ — David Satcher, hlavní lékař zdravotnických zařízení ve Spojených státech, v roce 1999

POPRVÉ v historii se stalo, že hlavní lékař zdravotnických zařízení ve Spojených státech označil sebevraždu jako veřejný problém. V této zemi spáchá sebevraždu větší počet lidí, než kolik je jich zabito někým jiným. Není tedy divu, že americký senát prohlásil prevenci sebevražd za národní prioritu.

A přitom v roce 1997 bylo ve Spojených státech 11,4 sebevražd na 100 000 obyvatel, a toto číslo je podle údajů, které v roce 2000 publikovala Světová zdravotnická organizace, nižší než celosvětový průměr, který je 16 sebevražd na 100 000 obyvatel. V posledních 45 letech stoupl počet sebevražd na celém světě o 60 procent. Na světě si za jediný rok nyní vezme život asi milion lidí. To představuje jedno úmrtí přibližně každých 40 sekund!

Statistiky však celou situaci ukázat nemohou. V mnoha případech rodinní příslušníci popírají, že se jedná o sebevraždu. Navíc se odhaduje, že na každou dokonanou sebevraždu připadá 10 až 25 sebevražedných pokusů. V jednom průzkumu 27 procent studentů středních škol ve Spojených státech připustilo, že v předchozím roce vážně uvažovali o sebevraždě a 8 procent studentů ve sledované skupině řeklo, že se o sebevraždu pokusili. Další studie ukázaly, že čas od času má sebevražedné myšlenky 5 až 15 procent dospělých.

Rozdíly v závislosti na kultuře

Názory lidí na sebevraždu se velmi různí. Někteří lidé se na ni dívají jako na zločin, jiní jako na zbabělý únik a další jako na čestný způsob odčinění nějaké hrubé chyby. Někteří lidé sebevraždu dokonce pokládají za vznešený způsob, jak podpořit nějakou věc. Proč jsou jejich názory tak rozdílné? Důležitou roli v tom hraje kultura. Informační bulletin The Harvard Mental Health Letter totiž naznačuje, že kultura může dokonce „ovlivnit pravděpodobnost sebevraždy“.

Vezměme si jednu zemi ve střední Evropě — Maďarsko. Doktor Zoltán Rihmer označuje zdejší vysoké procento sebevražd za jakousi maďarskou „smutnou ‚tradici‘“. Béla Buda, který je ředitelem Maďarského státního institutu zdraví, uvedl, že Maďaři spáchají sebevraždu velmi snadno a prakticky z jakéhokoli důvodu. „Má rakovinu — vždyť ví, jak to ukončit,“ to je podle Budy běžná reakce.

V Indii byl dříve náboženský zvyk, který je znám jako satí. Tento zvyk, na základě kterého se vdova vrhla na pohřební hranici svého manžela, je sice již dlouho zakázán, ale úplně ještě nevymizel. Když údajně jedna žena tímto způsobem spáchala sebevraždu, mnoho místních lidí se o této tragédii vyjadřovalo pochvalně. Podle časopisu India Today v té oblasti Indie „během 25 let skončilo v plamenech manželovy hranice asi 25 žen“.

Je zarážející, že v Japonsku si sebevraždy vyžádají skoro třikrát více životů než dopravní nehody. „Japonská tradiční kultura, která sebevraždu nikdy neodsuzovala, se proslavila vysoce ritualizovanou a institucionalizovanou formou rozpárání břicha (seppuku nebo harakiri),“ říká dílo Japan—An Illustrated Encyclopedia.

 Inazo Nitobe, který se později stal náměstkem generálního tajemníka Společnosti národů, ve své knize Bushido—The Soul of Japan (Bušidó — Duše Japonska) vysvětlil, proč je japonská kultura okouzlena smrtí. Napsal: „Středověký vynález [seppuku] byl postup, jak válečníci mohli smýt své zločiny, omluvit se za chyby, uniknout potupě, vyvážit problémy způsobené přátelům nebo prokázat svou upřímnost.“ I když je tato rituální forma sebevraždy zpravidla již věcí minulosti, někteří Japonci se k ní uchylují vzhledem k tomu, že má velký společenský dopad.

Naproti tomu křesťanstvo dlouho pohlíželo na sebevraždu jako na zločin. V šestém a sedmém století římskokatolická církev sebevrahy exkomunikovala a odepírala jim pohřební obřad. Na některých místech vedlo náboženské zanícení ke vzniku zvláštních zvyků vzhledem k sebevrahům — například jejich mrtvá těla byla oběšena, a dokonce jim byl do srdce vražen kůl.

Za pokus o sebevraždu mohli lidé paradoxně dostat trest smrti. V 19. století se jeden Angličan pokusil zabít tak, že si podřízl hrdlo, a byl za to oběšen. Úřední moc tudíž dokonala to, co se jemu nepodařilo. Trest za pokus o sebevraždu se během let měnil, ale teprve v roce 1961 britský parlament rozhodl, že sebevražda a sebevražedný pokus již nejsou zločinem. V Irsku byla sebevražda považována za zločin až do roku 1993.

Dnes někteří spisovatelé sebevraždu doporučují jako možnost volby. Kniha o asistované sebevraždě u nevyléčitelně nemocného člověka, která vyšla v roce 1991, navrhuje různé způsoby, jak ukončit život. Jednu z těchto doporučených metod však později používalo stále více lidí, kteří smrtelně nemocní nebyli.

Je sebevražda skutečně řešením problémů člověka? Nebo existují pádné důvody, proč žít dál? Než o těchto otázkách budeme uvažovat, prozkoumejme, co k sebevraždě vede.

[Praporek na straně 4]

Na celém světě si za jediný rok vezme život asi milion lidí. To představuje jedno úmrtí přibližně každých 40 sekund.