Přejít k článku

Přejít na obsah

Dobrovolníci v akci

Dobrovolníci v akci

 Dobrovolníci v akci

KAŽDÝ pátek odpoledne Sirley, brazilská učitelka ve středním věku, promění svůj obývací pokoj ve třídu. Asi ve dvě hodiny přichází Amélia, která patří mezi žáky. Nezamešká ani jedinou vyučovací hodinu a již čte lépe než mnoho mladých lidí na střední škole. Amélii je 82 let.

Amélia kráčí ve šlépějích více než 60 starších lidí, kteří již ukončili bezplatnou výuku čtení a psaní, jež Sirley poskytuje ve svém domovském městečku. O této její dobrovolné práci nedávno psaly brazilské noviny Jornal do Sudoeste. Novinový článek nejdříve uvedl, že to, co Sirley dělá, „ohromně prospělo životu v této obci“. Dále tam bylo řečeno, že její metoda výuky starších lidí je tak účinná, že „již po 120 vyučovacích hodinách jsou tito lidé schopni psát dopisy, číst noviny a zvládat základní početní úkony i další každodenní úkoly“. Článek dodával, že jako učebnici Sirley používá brožuru Naučte se číst a psát, kterou připravili svědkové Jehovovi. *

Od pocitu zahanbení k důstojnému životu

Další účastnice Sirleyiny výuky, 68letá Dona Luzia, vypráví, že než se naučila číst a psát, styděla se mluvit s jinými lidmi. Problémem pro ni bylo i nakupování. „Teď píšu dopisy svým příbuzným v jiných městech a sama hospodařím s penězi. Již mě nikdo neokrade,“ říká Dona Luzia s úsměvem. Maria, které je také 68 let, vzpomíná, jak trapně se cítila, když převzetí důchodu potvrzovala namísto podpisu jen otiskem palce. „Měla jsem pocit, že  jsem úplně neschopná,“ říká. Ale díky kursům čtení a psaní se Marie nyní umí podepsat.

V důsledku pochvalných vyjádření žáků a absolventů se Sirleyin bezplatný program stal tak populární, že její obývací pokoj začíná být přeplněný. Třída se brzy přesune do prostornějších míst.

Program, který dostal ocenění

Sirley je svědek Jehovův. Nepochybně víte o biblickém vzdělávacím díle, jež svědkové provádějí formou dobrovolné služby. Úspěch, který Sirley má, však není ojedinělý.  Kursy čtení a psaní, jež proběhly ve stovkách sálů Království po celé Brazílii, již pomohly 22 000 lidí v této zemi, aby se naučili číst a psát.

Podobné programy svědků Jehovových měly úspěch i v dalších částech světa. Například v africké zemi Burundi bylo oddělení ministerstva školství, které má na starosti gramotnost dospělých lidí, tak spokojeno s výsledky programu svědků Jehovových pro výuku čtení a psaní, že čtyřem učitelům v tomto programu udělilo odměnu za „tvrdou práci, kterou výuce čtení věnovali“. Na státní úředníky zvlášť zapůsobila skutečnost, že 75 procent těch, kdo se naučili číst a psát, jsou dospělé ženy — což je skupina, která má obvykle zábrany účastnit se těchto programů.

V Mosambiku je do kursu výuky čtení a psaní, který pořádají svědkové, přihlášeno 4 000 lidí a během posledních čtyř let se jich naučilo číst a psát více než 5 000. Jeden absolvent tohoto kursu napsal: „Rád bych vyjádřil své upřímné ocenění. Díky této škole umím číst a psát.“

Humanitární pomoc, která je ‚praktická, nikoli formální‘

Další formou dobrovolné služby, kterou svědkové Jehovovi provádějí, je humanitární pomoc. V jednom skladišti  blízko Paříže ve Francii to před nedávnem vypadalo jako v úle. Asi 400 dobrovolníků věnovalo víkend tomu, že skládali oblečení, potraviny a léky do kartonových krabic. Na konci víkendu bylo připraveno k odeslání devět obrovských kontejnerů, které obsahovaly humanitární pomoc v ceně skoro jednoho milionu amerických dolarů. Zásilka zakrátko dorazila do válkou zmítané střední Afriky, kde místní dobrovolníci z řad svědků zásoby rychle rozdělili. A právě svědkové darovali převážnou většinu humanitární pomoci.

Jedny noviny v Konžské demokratické republice pochvalně označily humanitární činnost svědků Jehovových jako „praktickou, nikoli formální“. Představitelé Úřadu vysoké komisařky OSN pro uprchlíky (UNHCR) také vyjádřili svou podporu. Zástupkyně tohoto úřadu v Konžské demokratické republice byla natolik nadšená spořádaností, s jakou svědkové Jehovovi humanitární pomoc provádějí, že těmto dobrovolníkům dala k dispozici své auto. Velký dojem to udělalo i na místní lidi. Když si pozorovatelé všimli, jak rychle se humanitární pomoc dostala ke všem, kdo ji potřebovali, někteří se s údivem ptali: „Jak to máte zorganizované, že se dokážete dostat ke každému z vašich lidí?“

Humanitární činnost svědků Jehovových a jejich programy výuky čtení a psaní jsou jen dva příklady služeb, které svědkové provádějí po celém světě již několik desetiletí. Svědkové však vykonávají ještě jednu formu dobrovolné práce — a ta lidem přináší opravdu dlouhodobý užitek. Tímto námětem se bude zabývat další článek.

[Poznámka pod čarou]

^ 3. odst. Brožuru Naučte se číst a psát (která je dostupná v šesti jazycích) a novější brožuru Věnuj se čtení a psaní (která je dostupná ve 29 jazycích) vydali svědkové Jehovovi. Pokud máte zájem, můžete výtisk této brožury bezplatně obdržet, když se spojíte se svědky Jehovovými v místním sále Království nebo s vydavateli tohoto časopisu.

[Rámeček a obrázek na straně 6 a 7]

Charakter dobrovolné práce se mění

Julie jezdí na služební cesty po celém světě a přitom si dokáže najít čas na dobrovolnou práci — tu a tam několik hodin nebo nějaký ten den. Když byla nedávno v Jižní Americe, strávila odpoledne tím, že vypomáhala v jednom sirotčinci blízko Santiaga v Chile. Julie říká, že cestování otevírá pro dobrovolnou práci „velké možnosti“.

Roste počet lidí, kteří podobně jako Julie věnují dobrovolné práci svůj čas — avšak ve stále kratších úsecích. „Je to nový trend,“ říká Sara Meléndezová, předsedkyně výzkumné skupiny, jež shromažďuje statistiky o práci dobrovolníků. „Lidé sice pracují jako dobrovolníci, ale dělají to příležitostně v krátkodobých projektech.“ Organizátoři se tudíž potýkají s nedostatkem dobrovolných pracovníků a jen s obtížemi zajišťují personál pro své programy.

„Příležitostné dobrovolnictví“

Někteří organizátoři se domnívají, že tento nový trend — věnovat dobrovolné práci kratší časové úseky — je způsoben změnou postoje dobrovolníků. „Dobrovolná práce typu ‚jsem k dispozici tak dlouho, jak mě budete potřebovat‘ již neexistuje,“ říká Susan Ellisová, konzultantka pro skupiny dobrovolníků. „Lidé již nechtějí mít žádné další závazky.“ Novinářka Eileen Daspinová s tím souhlasí. Poté, co o nedostatku pracovníků mluvila s několika vedoucími skupin dobrovolníků, dospěla k závěru, že „postoj k dobrovolné práci je postižen těžkou fobií z přijetí závazku“.

Kathleen Behrensová, která je ředitelkou organizace New York Cares, o níž jsme se zmínili na začátku této série článků, se však domnívá, že ti, kdo se dobrovolné práci věnují takříkajíc ‚za poklusu‘, to nedělají proto, že by na sebe nechtěli vzít závazek, ale proto, že nemají dost času. Lidé, kteří se snaží skloubit více než padesátihodinový pracovní týden s péčí o děti nebo zestárlé rodiče, zkrátka nemohou pracovat jako dobrovolníci pravidelně. „Avšak již samotný fakt, že pro tyto velmi zaměstnané lidi je služba společnosti součástí jejich života, ukazuje, že jejich pocit závazku je opravdu velmi silný,“ říká ředitelka.

Pro tyto časově velmi vytížené dobrovolníky je podle paní Behrensové určitým řešením takzvané „příležitostné dobrovolnictví“. Mnoho dobrovolných organizací nyní dokonce nabízí jednodenní projekty. „Díky tomu mohou lidé dělat smysluplnou dobrovolnou práci a zároveň mít volnost potřebnou k tomu, aby ji mohli vykonávat alespoň s určitou mírou pravidelnosti.“

Roste také počet lidí, kteří tuto dobrovolnou práci dělají doma na počítači, když vkládají data nebo provádějí výzkum. Noviny The Wall Street Journal píšou, že „dobrovolná práce na internetu může být velmi neobvyklá, a podle některých lidí jde o nejperspektivnější formu takzvaného ‚příležitostného dobrovolnictví‘“.

[Rámeček a obrázky na straně 8]

Na pomoc Kóbe!

Když v lednu 1995 bylo vzkvétající přístavní město Kóbe v Japonsku zasaženo zemětřesením, škody byly obrovské. Vzhledem k tomu, že zde zahynulo více než 5 000 lidí, to bylo nejhorší zemětřesení, jaké postihlo Japonsko od roku 1923. Svědkové Jehovovi v Japonsku a na celém světě okamžitě poskytli postiženým lidem humanitární pomoc. Byl zřízen humanitární fond a během tří pracovních dnů se v něm shromáždil příspěvek více než milion dolarů. Do Kóbe proudily všechny druhy humanitární pomoci.

Jeden křesťanský starší, který se podílel na humanitárních pracích, zjistil, že v sále Království jeho sboru se rychle nahromadilo více zásob, než bylo možné použít. Co s tím udělat? Navrhl darovat tyto věci blízké nemocnici. Svědkové je naložili do dodávkového auta a vydali se na cestu sutinami. Cesta, která obvykle trvá několik minut, trvala několik hodin. V nemocnici potom tyto věci nabídli vedoucímu lékaři — byly to přikrývky, matrace, plenky, čerstvé ovoce a volně prodejné léky. Lékaře to potěšilo a řekl, že nemocnice ráda přijme vše, co jim svědkové mohou poskytnout. Zvláště vítané bylo ovoce, protože nebyl dostatek čerstvých potravin pro všechny pacienty.

Když svědkové darované věci vykládali, lékař stál a tiše přihlížel, přestože měl naléhavou práci. Potom se pokorně uklonil a poděkoval. Svou vděčnost projevil i tím, že tam zůstal stát, když odjížděli pryč. Zmíněný sborový starší si všiml, že tato nemocnice byla k pacientům z řad svědků Jehovových později velmi vstřícná.

[Rámeček a obrázky na straně 9]

Práce dobrovolníků je prospěšná

Když skupina dobrovolníků v Kabezi, malé obci v Burundi, chtěla postavit sál Království svědků Jehovových, místní úředník vznesl neobyčejný požadavek. Požádal svědky, zda by mohli opravit cestu vedoucí kolem navrhovaného místa stavby. Svědkové rádi souhlasili, že poškozenou silnici opraví, a celou tuto práci provedli ručně. Dobrovolníci to udělali tak dobře, že místní úředníci jim vyjádřili vděčnost za tvrdou práci a za ochotu. Dobrovolníci potom začali stavět sál Království, který je na obrázku nahoře. Svědkové nyní mají krásnou budovu, která v příštích letech bude napomáhat k biblickému vzdělávání. Práce dobrovolníků může přinášet skutečně dalekosáhlý užitek.

[Obrázky na straně 6 a 7]

Sirley nachází uspokojení v tom, že učí lidi číst

[Podpisek obrázku na straně 6 a 7]

Nelson P. Duarte-Jornal do Sudoeste