Přejít k článku

Přejít na obsah

Rodiče mě opustili, ale Bůh mě miloval

Rodiče mě opustili, ale Bůh mě miloval

 Rodiče mě opustili, ale Bůh mě miloval

Vypráví Bernadette Finnová

Když mi byly necelé čtyři roky, naši nechali mě a tři moje starší sestry v klášteře. Bridie bylo 12, Phyllis 8 a Annamay 7. Sestry si vzpomínají, že kvůli rodičům jsem proplakala celé týdny. Proč nás tam nechali?

NARODILA jsem se 28. května 1936 ve velké katolické rodině. My, děti, jsme žily s rodiči v malém domě v Duncormicku, v irském hrabství Wexford. Byla jsem osmé dítě a spala jsem ve velké posteli se sedmi jinými sourozenci. Bratr a sestra, kteří se narodili krátce po mně, spali v zásuvkách prádelníku.

Náš otec byl těžce pracující dělník na farmě. Vydělával jen velmi málo peněz, takže jídla měla naše rodina málo. Matka mohla jen zřídka dát mým starším bratrům a sestrám do školy malou svačinu. Naše rodinná situace byla přímo ovlivněna všeobecnou chudobou v celém Irsku a tehdejší nemilosrdnou vládou katolické církve.

Naše rodina chodila pravidelně do kostela, i když matka se o duchovní věci nijak hluboce nezajímala. Moje sestry si však vzpomínají, že občas, když seděla před krbem, čítávala nějakou náboženskou literaturu. Z toho, co četla, se nám snažila alespoň něco vysvětlit.

„Kde je moje maminka?“

Na ten den, kdy mě dali do kláštera, nikdy nezapomenu. Rodiče stáli na chodbě a měli vážný rozhovor s jeptiškou. Netušila jsem, o čem si povídají, a začala jsem si bezstarostně hrát s několika dalšími holčičkami. Náhle jsem se rozhlédla, a k mému zděšení jsem tam matku ani otce nikde neviděla. „Kde je moje maminka?“ křičela jsem z plných plic. Jak bylo řečeno na začátku, trvalo to celé týdny.

Alespoň určitou útěchou mi byly moje tři starší sestry. Byly však v jiné části kláštera, takže jsem se s nimi neviděla často. Chodily večer spát o dvě hodiny později než my, malí, a proto jsem zůstávala vzhůru, dokud jsem neslyšela, že jdou do postele. Potom jsem ze své postele vyklouzla a šla nahoru na schody, aby mi sestry mohly zamávat. Každý den jsem žila pro tento vzácný okamžik.

Zdálo se, že klášter příliš nepodporoval kontakt rodičů s dětmi, takže jsme naše viděly jen zřídka. Toto odloučení mě velmi hluboce zasáhlo. Pamatuji si v podstatě jen na jednu návštěvu rodičů, a tehdy jsem k nim nešla a ani oni ke mně. Moje starší sestry si však pamatují na více návštěv.

Časem jsem začala klášter pokládat za svou rodinu a domov — za svůj svět. Během těch dvanácti let, co jsem tam byla, jsem se odvážila vyjít ven jenom dvakrát. Tyto vycházky do blízkého okolí byly velmi vzrušující, protože jsme viděly stromy a zvířata. My, dívky, jsme ještě nikdy neviděly auta, autobusy nebo obchody a také jsme jen zřídka viděly muže — s výjimkou kněze.

 Život v klášteře

Život v klášteře měl mnoho stránek — několik dobrých a mnoho špatných. Jedna velmi milá, mladá jeptiška nás poučovala o Bohu, jak nejlépe to uměla. Řekla nám, že Bůh je milující otec. To mě potěšilo a rozhodla jsem se, že od toho dne budu o Bohu přemýšlet jako o svém otci, protože byl láskyplnější a laskavější než můj skutečný otec. Od té doby jsem s Bohem hodně mluvila v jednoduchých dětských modlitbách. Když ta jeptiška z kláštera odešla, moc mi scházela.

Jsem vděčná za to, že jsem dostala dobré základní vzdělání. Ale pamatuji se na takzvané „denní dívky“, kterým se dostávalo zvláštní pozornosti, když přicházely na výuku do kláštera. Pocházely z bohatých rodin, a když přišly, musely jsme třídu opustit. Jeptišky nám často připomínaly, že jsme pouzí sirotci a že bychom to měly mít na paměti.

V klášteře platilo mnoho pravidel. Některá byla rozumná, a většina z nás tudíž chápala, proč jsou zapotřebí. Probíhala zde užitečná výuka správného chování, způsobů a tak dále. Na toto poučování jsem nezapomněla a celý život pro mě bylo přínosem. Některá pravidla však byla banální a zdála se nespravedlivá, kdežto jiná byla matoucí a deprimující. Jedním takovým pravidlem byl trest nejen za noční pomočení, ale i za to, když někdo v noci šel na záchod.

Jednou jsme stoupaly nahoru po schodech a já si začala povídat s dívkou, která šla vedle mě. Jedna jeptiška si mě zavolala a řekla, že za to budu potrestána. Co mě čekalo? Během drsné irské zimy jsem musela nosit letní šaty. Byla jsem neduživá dívka, a trápilo mě astma a časté angíny. Těžce jsem onemocněla a jako mnoho dívek v klášteře jsem i já dostala tuberkulózu (TBC). Dali nás sice do oddělené ložnice, ale neměly jsme žádnou lékařskou péči, a tak některé dívky, včetně mé nejlepší přítelkyně, zemřely.

Za nepatrné porušení pravidel byly některé z nás krutě zbity. Při veřejném shromáždění jsme se dívaly, jak jeptiška více než dvě hodiny tloukla jednu dívku. Všechny jsme brečely. Je sice pravda, že ne každá jeptiška byla tak zlá, ale dodnes nedokážu pochopit, jak někdo může být tak neuvěřitelně krutý k bezbranným dětem. A nikdy to nepochopím.

Časem Bridie a Phyllis z kláštera odešly a zůstala jsem tam jen já a Annamay. Byly jsme jedna pro druhou tím nejdůležitějším člověkem na světě. Annamay mě utěšovala vyprávěním o tom, jak naši rodiče jednoho dne přijdou a vezmou nás z kláštera na místo, kde nás jeptišky nikdy nenajdou. Když Annamay z kláštera odcházela, skoro mi žalem puklo srdce. Zůstala jsem tam ještě tři roky.

Učím se žít venku

Odejít z kláštera v šestnácti letech byla děsivá zkušenost. O světě za klášterními zdmi jsem nevěděla nic a byla jsem naprosto zmatená. Když jsem nastoupila do autobusu, bylo mi řečeno, abych zaplatila jízdné, ale já neměla tušení, co po mně chtějí. Stejně jsem žádné peníze neměla, takže mě z autobusu ihned vyhodili a musela jsem do svého cíle dojít pěšky. Jindy jsem zase chtěla jet autobusem, ale žádný nepřijížděl. Nevěděla jsem, že musím jít na autobusovou zastávku.

S trochou předstírané statečnosti a sebedůvěry jsem postupně začínala chápat, co se ode mne očekává. Našla jsem si jednoduché zaměstnání, ale po několika měsících jsem se rozhodla, že půjdu navštívit svou matku. Poprvé jsem tam viděla několik svých mladších  sourozenců — měla jsem tehdy celkem čtrnáct bratrů a sester. Nemohla jsem tam zůstat, protože tam pro mě nebylo místo, a tak rodiče zařídili, abych se odstěhovala do Walesu a bydlela u své sestry Annamay. Otec mě tam sice doprovodil, ale ihned odjel.

Byla jsem prakticky bez prostředků, ale nějak se mi to podařilo přečkat. V roce 1953 jsem se potom odstěhovala do Londýna, kde jsem se zapojila do laické římskokatolické dobročinné organizace Mariina legie. Byla jsem však velmi zklamaná, protože jsem očekávala, že práce s těmito lidmi bude mít nějakou duchovní stránku. Velmi ráda jsem mluvila o duchovních věcech, ale moje práce v Mariině legii byla čistě světská a zdálo se, že na duchovní rozhovory není nikdy čas.

Během pobytu v Londýně jsem se setkala s Patrickem, který byl přítelem mých bratrů. Zamilovali jsme se do sebe a v roce 1961 jsme se vzali. Zde se narodily i naše první dvě děti Angela a Stephen. Potom jsme se v roce 1967 přestěhovali do Austrálie, kde se narodilo naše třetí dítě, Andrew. Usadili jsme se ve venkovském městečku Bombala v Novém jižním Walesu.

Konečně duchovní pokrm

Brzy po našem příjezdu do Austrálie nás v Bombale navštívil mladý muž, který se jmenoval Bill Lloyd a mluvil o Bibli. Nadchlo mě, že odpovědi na své otázky jsem dostávala přímo z Bible. Cítila jsem, že to, co Bill říká, je pravda, ale vznášela jsem hodně námitek, abych ho přiměla zůstat u nás déle, a tak mohla dostat z Bible více odpovědí na své otázky. Později mi Bill přinesl ke čtení Bibli a několik časopisů.

Tyto časopisy jsem měla moc ráda. Byla jsem však šokována, když jsem zjistila, že lidé, kteří tyto časopisy vydávají, nevěří v Trojici. Časopisy jsem tedy schovala, protože kdyby je četl Patrick, mohly by zničit jeho víru. Rozhodla jsem se, že je Billovi vrátím, až přijde. Při další návštěvě mi však Bill ukázal, že nauka o třech osobách, které tvoří jednu „Božskou přirozenost“, je v přímém rozporu s biblickým učením. Brzy mi začalo být jasné, že Ježíš je Boží Syn a že měl počátek, protože jej stvořil jeho Otec, Jehova Bůh, a že Otec je tudíž větší než Ježíš. (Matouš 16:16; Jan 14:28; Kolosanům 1:15; Zjevení 3:14)

Záhy jsem poznala, že i jiné věci, které jsem se učila jako katolička, byly nesprávné. Bible například neříká, že lidé mají nesmrtelnou duši nebo že existuje ohnivé peklo, kde jsou lidé trápeni. (Kazatel 9:5, 10; Ezekiel 18:4) Toto poznání mi přineslo úžasnou úlevu. Jednou jsem v kuchyni samou radostí tančila, že jsem konečně našla Otce, kterého jsem sice vždy milovala, ale kterého jsem neznala. Můj duchovní hlad začal být uspokojován. K mé radosti projevil i Patrick pro tuto novou víru stejné nadšení jako já.

Bill nás pozval na sjezd svědků Jehovových, který probíhal v Temoře, jiném venkovském městečku. Ačkoli bylo mnoho kilometrů vzdáleno, pozvání jsme rádi přijali a dorazili jsme tam v pátek vpodvečer. V sobotu ráno se ve sjezdovém sále shromáždily skupinky bratrů ke službě dům od domu. Byli jsme s Patrickem touto příležitostí nadšeni, protože jsme to už nějakou dobu chtěli dělat. Bill nám však řekl, že se této kazatelské činnosti zúčastnit nemůžeme, protože oba ještě kouříme. Když však Bill odešel, připojili jsme se s Patrickem k jiné skupince bratrů. Domnívali se, že jsme svědkové, a tak nás vzali s sebou.

 Brzy jsme poznali, jaké biblické požadavky musíme splňovat, abychom se mohli podílet na kázání dobré zprávy. (Matouš 24:14) Nakonec jsme přestali kouřit a v říjnu roku 1968 jsme oba symbolizovali své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě.

Zkoušky naší víry

Jak se prohlubovalo naše poznání Bible a náš vztah k Jehovovi, upevňovala se i naše víra v Boží sliby. Po nějaké době byl Patrick jmenován starším sboru svědků Jehovových v australském hlavním městě Canberra. Snažili jsme se co nejlépe vychovávat naše děti v Jehovově myšlenkovém usměrňování a vyrovnávat se s běžnými problémy, jež jsou s výchovou dospívajících dětí spojeny. (Efezanům 6:4)

Žel, když bylo našemu synu Stephenovi osmnáct let, zahynul při dopravní nehodě. Opravdovou útěchou v našem zármutku byla pro nás skutečnost, že Stephen byl ctitelem Jehovy. Těšíme se na setkání s ním, až Jehova vzkřísí ty, kdo jsou v pamětních hrobkách. (Jan 5:28, 29) Následující rok, tedy v roce 1983, jsem se připojila k naší dceři Angele v celodobé službě a v této službě jsem dodnes. To, že o své biblicky podložené naději mluvím s jinými lidmi, mi pomáhá zachovat si pozitivní pohled na život a zmírňuje to bolest, kterou mám v srdci. Ke své velké radosti jsem se nedávno dozvěděla, že ve Walesu začala studovat Bibli se svědky Jehovovými i moje sestra Annamay.

V roce 1984 dostal Patrick nemoc, která byla v té době neznámá. Později se zjistilo, že to je chronický únavový syndrom. Nakonec musel odejít ze zaměstnání a přestal také sloužit jako křesťanský starší. Je dobře, že se jeho zdraví částečně zlepšilo a nyní opět slouží ve sboru jako jmenovaný služebník.

Ve svém útlém dětství jsem se naučila kázni, obětavosti, jednoduchému způsobu života a tomu, jak být spokojená s málem. Vždy však pro mě bylo záhadou, proč nás, čtyři děvčata, dali rodiče do kláštera, zatímco ostatních jedenáct dětí zůstalo doma. Rodiče před několika lety zemřeli. Utěšuji se myšlenkou, že za okolností, jež možná nikdy nebudu schopna plně pochopit, opravdu dělali, co mohli. Doba byla tehdy těžká a lidé museli dělat obtížná rozhodnutí. Přesto jsem svým rodičům vděčná za dar života, který mi předali, a za to, že se o mě postarali, jak nejlépe uměli. Především však děkuji Jehovovi za jeho otcovskou péči.

[Obrázek na straně 22]

Jako novomanželé

[Obrázek na straně 23]

S našimi dětmi

[Obrázek na straně 23]

S Patrickem dnes