Přejít k článku

Přejít na obsah

Terč sovětského útoku

Terč sovětského útoku

 Terč sovětského útoku

SOVĚTSKÝ svaz sice ruské pravoslavné církvi udělal určité ústupky, aby vyhrál druhou světovou válku, ale církevní aktivity stále potlačoval. Kniha The Sword and the Shield (Meč a štít), která byla vydána v roce 1999 a popisovala historii KGB (sovětský Výbor státní bezpečnosti), tudíž uvádí, že „KGB se mnohem více zajímala o ‚podvratnou‘ činnost těch křesťanů, nad kterými neměla přímou  kontrolu“. Které náboženské skupiny to byly?

Největší skupinou byla řeckokatolická církev na Ukrajině, která je dnes známa jako Ukrajinská katolická církev. Měla asi 4 000 000 stoupenců. Podle knihy The Sword and the Shield „zemřelo v sibiřských gulazích [pracovních táborech] za svou víru osm z deseti biskupů této církve a tisíce kněží i věřících“. Dalším cílem KGB byly neregistrované protestantské církve, které rovněž nebyly pod přímou státní kontrolou. Koncem padesátých let KGB odhadovala, že tyto protestantské skupiny měly celkem asi 100 000 členů.

Svědky Jehovovy KGB pokládala za protestantskou skupinu, která v roce 1968 měla v Sovětském svazu podle jejich odhadu asi 20 000 členů. Do roku 1939, kdy začala druhá světová válka, bylo svědků málo. Věnovala se jim proto jen malá, či skoro žádná pozornost. Situace se však výrazně změnila, když se v Sovětském svazu náhle objevily tisíce svědků. Jak k tomu došlo?

Začíná výrazný vzrůst

Walter Kolarz ve své knize Religion in the Soviet Union (Náboženství v Sovětském svazu), která vyšla v roce 1961, uvedl dva faktory, jež vedly k tomuto výraznému vzrůstu. Jedním faktorem podle něj bylo to, že „na územích obsazených Sovětským svazem v letech 1939 až 1940“, tedy v Lotyšsku, Litvě, Estonsku a Moldávii, bylo mnoho „aktivních skupin svědků Jehovových“. Sovětský svaz navíc zabral i východní část Polska a Československa, kde bylo více než tisíc svědků, a tato území se stala součástí Ukrajiny. Všichni tito svědkové tedy byli jakoby přes noc přesídleni do Sovětského svazu.

Dalším zdrojem početního vzrůstu, „i když to může znít neuvěřitelně“, byly podle Kolarze „německé koncentrační tábory“. Nacisté uvěznili tisíce svědků za to, že nechtěli podporovat Hitlera a jeho válečnou agresi. Kolarz vysvětlil, že ruští vězni v těchto táborech „obdivovali odvahu a pevnost ‚svědků‘, a možná právě proto byla jejich teologie pro tyto vězně přitažlivá“. Výsledkem bylo, že se mnoho mladých Rusů vrátilo z těchto táborů do Sovětského svazu s novou vírou v Jehovu Boha a v to, že má nádherný záměr se zemí. (Žalm 37:29; Zjevení 21:3, 4)

Díky těmto faktorům se do Sovětského svazu rychle dostaly tisíce svědků. Na začátku roku 1946 jich tam bylo nejméně 1 600 a na konci tohoto desetiletí hodně přes 8 000. A jak jsme uvedli, vzhledem k tomu, že KGB se zvláště zajímala o „činnost těch křesťanů, nad kterými neměla přímou kontrolu“, sledovala tento růst s obavami.

Zahájeny útoky

Přestože byl počet svědků Jehovových v Sovětském svazu relativně malý, sovětské úřady brzy na jejich horlivou kazatelskou činnost zaútočily. V Estonsku tento útok  začal v srpnu 1948, kdy bylo zatčeno a uvězněno pět mužů, kteří zde dílo vedli. „Brzy bylo jasné, že KGB chce uvěznit každého,“ uvedl estonský svědek Lembit Toom. To se týkalo svědků Jehovových v celém Sovětském svazu.

Sovětský režim vykresloval svědky jako ty nejhorší zločince a jako největší hrozbu pro ateistický sovětský stát. Všude proto byli pronásledováni, zatýkáni a vězněni. Kniha The Sword and the Shield uvádí: „Posedlost vysoce postavených představitelů KGB jehovisty byla snad nejvýstižnějším příkladem jejich naprostého nedostatku soudnosti v tom, co je důležité, když se zabývali i touto úplně nevýznamnou formou nonkonformismu.“

Tuto posedlost jasně dokazoval dobře naplánovaný útok, který byl proti svědkům proveden v dubnu 1951. Před pouhými dvěma lety, v roce 1999, uznávaný ruský religionista profesor Sergej Ivaněnko uvedl ve své knize O ljuďjach, nikogda ně rasstajuščichsja s biblijej (O lidech, kteří bibli nikdy neodloží), že začátkem dubna 1951 „více než 5 000 rodin svědků Jehovových z Ukrajiny, Běloruska, Moldávie a pobaltských sovětských republik bylo posláno k trvalému pobytu na Sibiř, Dálný východ a do Kazachstánu“.

Měli bychom si to připomínat

Dovedete si představit, jaké úsilí při tomto útoku bylo nutné vyvinout — za jediný den provést v tak obrovské oblasti zátah na tisíce rodin svědků? Představte si, kolik stovek, ne-li tisíců pracovníků, muselo nejdříve zjistit, kdo je svědek, a potom pod rouškou noci souběžně provést nečekané razie na jejich domácnosti. Dále to znamenalo, že museli tyto lidi naložit do vozů, nákladních aut a dalších dopravních prostředků, odvézt je na železniční stanice a přeložit je do nákladních vagonů.

Uvědomte si také, jak tito lidé museli trpět. Umíte si představit, jaké to asi bylo, když museli cestovat tisíce kilometrů — někdy až tři týdny nebo více — v přeplněných, nehygienických nákladních vagonech, kde místo záchodu měli jen nějaký kbelík? A zkuste si představit, jaké to je, když člověka vysadí v sibiřské divočině a když ví, že v tomto drsném prostředí se bude stěží protloukat, aby mohl vůbec přežít.

Tento měsíc uplynulo 50 let od vypovězení svědků Jehovových, k němuž došlo v dubnu 1951. Aby se zpráva o věrnosti svědků, kteří byli po desetiletí pronásledováni, zachovala, byly jejich zkušenosti natočeny na videozáznam. Tyto zkušenosti ukazují, že  pokusy zabránit lidem v uctívání Boha byly, stejně jako v případě prvních křesťanů, nakonec odsouzeny k nezdaru.

Čeho se vyhnanstvím dosáhlo

Sovětské úřady brzy zjistily, že zabránit svědkům, aby uctívali Jehovu, bude mnohem obtížnější, než předpokládaly. Když byli svědkové násilně odvlékáni do vyhnanství, zpívali i přes odpor svých věznitelů písně ke chvále Jehovy a na železniční vagony pověsili nápisy s tímto zněním: „Zde jsou svědkové Jehovovi.“ Jeden svědek o tom řekl: „Na železničních stanicích podél cesty jsme potkávali další vlaky vezoucí vyhnance a na vagonech jsme viděli tyto nápisy.“ Bylo to velkým povzbuzením.

A tak ti, kdo odjížděli do vyhnanství, nebyli sklíčeni, ale zrcadlili ducha Ježíšových apoštolů. Bible říká, že potom, co byli apoštolové zmrskáni a bylo jim nařízeno, aby již nekázali, „bez přestání dále vyučovali ... a oznamovali dobrou zprávu o Kristu“. (Skutky 5:40–42) Skutečně, Kolarz o vyhnanství napsal, že to „nebyl konec ‚svědků‘ v Rusku. Spíše to byl začátek nové kapitoly  v jejich evangelizační činnosti. Pokoušeli se dokonce propagovat svou víru na železničních zastávkách při své cestě do vyhnanství.“

Když se svědkové dostali do míst, kam byli posláni, získali dobrou pověst díky tomu, že to byli poslušní a tvrdě pracující lidé. Současně však podle vzoru Kristových apoštolů v podstatě svým utlačovatelům říkali: ‚Nemůžeme přestat mluvit o našem Bohu.‘ (Skutky 4:20) Mnozí lidé naslouchali tomu, co svědkové učí, a také začali Bohu sloužit.

Důsledky byly přesně takové, jak to Kolarz uvedl: „Sovětská vláda nemohla učinit nic lepšího pro rozšíření jejich víry, než že je deportovala. Ze své izolace v obcích [v západních sovětských republikách] byli ‚svědkové‘ rozvezeni do širého světa, i když to byl jen hrůzný svět koncentráků a táborů nucených prací.“

Snahy zastavit růst

Ve snaze svědky Jehovovy zastavit sovětský režim časem vyzkoušel různé metody. Vzhledem k tomu, že kruté pronásledování nepřineslo žádoucí výsledky, byl zahájen dobře naplánovaný program lživé propagandy. Bylo vyzkoušeno vše — knihy, filmy a rozhlasové programy, i to, že do sborů pronikali vyškolení agenti KGB.

V důsledku všeobecně rozšířených, zkreslených skutečností se mnoho lidí mylně dívalo na svědky se strachem a nedůvěrou, jak dokládá i článek, jenž v srpnu 1982 vyšel v kanadském vydání časopisu Reader’s Digest. Článek napsal Rus Vladimir Bukovskij, který v roce 1976 dostal povolení k trvalému pobytu v Anglii. V článku uvedl: „V Londýně jsem jednou večer náhodně zahlédl na jedné budově nápis: SVĚDKOVÉ JEHOVOVI... V ohromení jsem už nedokázal číst dál a skoro se mě zmocnila panika.“

Vladimir vysvětlil, proč byl tak zbytečně vyděšen: „Jsou to příslušníci kultu, které v naší zemi úřady používají jako bubáky ke strašení dětí... V SSSR potkáte ‚svědky‘ z masa a kostí pouze ve vězeních a v koncentračních táborech. A zde jsem stál před budovou s tímto nápisem. Cožpak by tam mohl kdokoli vejít a dát si s nimi šálek čaje?“ ptal se Vladimir. Na závěr vysvětlil, proč byl tak zděšen: „V naší zemi jsou ‚svědkové‘ pronásledováni s takovou zuřivostí jako u vás mafie, a jsou také tak záhadní.“

Kruté pronásledování a lživou propagandu však svědkové přestáli a jejich počet rostl. Sovětské knihy, jako například „Istiny“ svidětělej Jegovy („Pravdy“ svědků Jehovových), která vyšla v Rusku v roce 1978 nákladem 100 000 výtisků, ukazovaly, že propagandu proti svědkům je třeba zesílit. Autor této knihy, V. V. Konik, popisoval, jak i přes tvrdá omezení svědkové dále kážou, a radil: „Sovětští výzkumní pracovníci v oblasti religionistiky by měli najít účinnější metody, jak potřít učení svědků Jehovových.“

Proč se stali terčem útoku?

Jednoduše řečeno, svědkové Jehovovi byli hlavním terčem sovětského útoku proto, že  napodobovali Ježíšovy první následovníky. V prvním století bylo apoštolům nařízeno, aby „dále nevyučovali na základě [Ježíšova] jména“. Jejich pronásledovatelé si však později stěžovali: „Pohleďte, naplnili jste Jeruzalém svým učením.“ Apoštolové nepopírali, že i přes zákaz kázali, ale uctivě řekli: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Skutky 5:27–29)

Také dnes svědkové Jehovovi berou vážně příkaz, který dal Ježíš svým následovníkům, aby „kázali lidem a dávali důkladné svědectví“. (Skutky 10:42) Maurice Hindus ve své knize The Kremlin’s Human Dilemma (Lidské dilema Kremlu) vysvětlil, že právě kvůli své „nepotlačitelné kazatelské horlivosti“ byli svědkové „Moskvě zvláště nepříjemní a stále se [dostávali] do konfliktu se sovětskou policií“. Hindus dodává: „Nic je nezastaví. Když jsou potlačeni na jednom místě, objeví se jinde.“

„Pokud vím, byla organizace svědků Jehovových jedinou náboženskou organizací v SSSR, která se početně rozrůstala i přes zákaz a pronásledování,“ napsal Sergej Ivaněnko. V činnosti samozřejmě pokračovala také jiná náboženství, včetně toho nejvýznamnějšího — ruské pravoslavné církve. Jistě vás bude zajímat, jak tato církev i svědkové dokázali přestát sovětský útok.

[Rámeček na straně 6]

‚Nejkrutěji pronásledovaní‘

Dílo A Concise Encyclopaedia of Russia z roku 1964 uvedlo, že svědkové Jehovovi byli „mimořádně aktivní v obracení lidí na svou víru“ a byli „nejkrutěji pronásledovanou náboženskou komunitou v Sovětském svazu“.

[Rámeček a obrázek na straně 7]

JEDEN Z TISÍCŮ — Fjodor Kalin popisuje odchod své rodiny do vyhnanství

Naše rodina žila ve vesnici Vilšanica na západní Ukrajině. Osmého dubna 1951 přišli za ranního šera důstojníci se psy, vzbudili nás a řekli nám, že na základě rozhodnutí vlády v Moskvě jsme byli posláni na Sibiř. Pokud ovšem podepíšeme prohlášení, že se již nepokládáme za svědky Jehovovy, můžeme zůstat. Celá naše sedmičlenná rodina, tedy moji rodiče i sourozenci, byli pevně rozhodnuti, že svědky zůstanou. Mně tehdy bylo 19 let.

Jeden důstojník řekl: „Vezměte si s sebou fazole, kukuřici, mouku, naložené okurky a zelí — co by jinak vaše děti jedly?“ Směli jsme si také zabít několik kuřat a prase a vzít si maso s sebou. Připravili jsme dva vozy s koňským potahem a vše do nich naložili a odvezli to do města Chriplin. Zde nás bylo asi 40 nebo 50 nacpáno do nákladního vagonu a dveře se zavřely.

Ve vagoně bylo několik prken na spaní, ale nebylo jich dost pro všechny. Byla tam také kamna, nějaké uhlí a dřevo. Na nich jsme vařili v nádobí, které jsme měli s sebou. Nebyl zde však žádný záchod, a tak jsme zkrátka používali kbelík. Později jsme udělali do podlahy kulatý otvor, do něj jsme kbelík upevnili a kolem pověsili prostěradlo, abychom měli alespoň trochu soukromí.

Tak jsme stísněně žili v tom nákladním vagoně a pomalu cestovali tisíce kilometrů k neznámému cíli. Zpočátku jsme byli trochu sklíčeni. Když jsme si ale společně zpívali písně Království — s takovým zápalem, že jsme potom stěží mohli mluvit —, pociťovali jsme radost. Velitel opakovaně otevíral dveře a říkal nám, abychom přestali, ale my jsme zpívali dál až do konce. Jak vlak stavěl na nádražích podél tratě, lidé se dovídali o tom, že svědkové Jehovovi jsou posíláni do vyhnanství. Nakonec, po 17 nebo 18 dnech strávených v tom nákladním vagoně, nás vysadili na Sibiři blízko jezera Bajkal.

[Obrázek]

Stojím vzadu vpravo

[Rámeček a obrázek na straně 8]

Armagedon — Sovětský propagandistický film

Ve snaze zdiskreditovat svědky Jehovovy byl v Sovětském svazu natočen film Armagedon. Jednalo se o smyšlený příběh lásky mezi chlapcem, který byl v sovětské armádě, a dívkou, která byla zlákána do řad svědků. Na konci filmu malá sestra této dívky zemře při nehodě způsobené jedním dozorcem z řad svědků, který je vykreslen jako nástroj americké špionážní služby.

O tomto filmu, jenž rozbouřil city diváků, ukrajinské noviny Červonij prapor ze 14. května 1963 napsaly: „Ateistická propaganda je v této formě účinná a přesvědčivá a může být použita i v dalších obcích této země, kde jsou promítány podobné filmy.“

[Obrázek na straně 6]

Tisíce jich byly v nákladních vagonech transportovány na Sibiř