Přejít k článku

Přejít na obsah

Získala jsem naději, která mě posiluje

Získala jsem naději, která mě posiluje

 Získala jsem naději, která mě posiluje

VYPRÁVÍ TAŤÁNA VILEJSKÁ

Naše rodinné štěstí skončilo, když matka byla v našem bytě ubita k smrti. O čtyři měsíce později spáchal otec sebevraždu. Po tom všem jsem už nechtěla žít. Jak to, že jsem ještě zde a vyprávím tento příběh? Dovolte mi, abych vám to vysvětlila.

DONĚCK je město ve východní části Ukrajiny, kde jsou tavicí pece a uhelné doly. Více než jeden milion rusky mluvících obyvatel tohoto města jsou tvrdě pracující a přátelští lidé. Někteří z nich věří v astrologii nebo ve spiritismus a mnoho lidí používá ke zjišťování budoucnosti horoskopy. Jiní obyvatelé chodí ke kouzelníkům neboli koldunům, jak se jim rusky říká. S jejich pomocí se snaží spojit s mrtvými a doufají, že tím získají úlevu od nemocí, anebo to dělají zkrátka jen pro zábavu.

Otec byl obuvník. Ačkoli o sobě tvrdil, že je ateista, domníval se, že na zemi jsme se neobjevili sami od sebe. Říkával: „Na této planetě jsme pouhými hosty.“ Matka chodila o Velikonocích do kostela, protože jak říkala: „Jestli je Bůh, jestli existuje, tak bychom tam měli chodit.“ Já jsem se narodila v květnu roku 1963. Do naší šťastné rodiny patřila ještě starší sestra Ljubov a mladší bratr Alexandr.

„Bílá magie je dobrá“

Pjotr *, jeden vzdálený příbuzný, měl při práci v uhelných dolech úraz, při kterém utrpěl zranění hlavy a musel být léčen na speciálním oddělení. Měl obavy o své zdraví, a proto se šel poradit s koldunem. Kouzelník Pjotrovi pomohl navázat spojení s duchovní říší. Jeho manželka i moji rodiče mu sice říkali, že kouzelnictví je nesmysl, ale on měl pocit, že to tak není. „To, co dělám, je bílá magie,“ tvrdil. „Černá magie je špatná, ale bílá je dobrá.“

Pjotr tvrdil, že má moc předpovídat budoucnost a chránit lidi před zlem. Přesto Pjotra opustila manželka. Pjotr tudíž u nás bydlíval i několik týdnů. Měl na naši rodinu hrozný vliv. Každopádně se maminka  a tatínek začali hrozně hádat. Nakonec od sebe odešli a rozvedli se. My děti jsme se s matkou odstěhovali do jiného bytu a Pjotr, který byl matčin pokrevní příbuzný, se tam odstěhoval s námi.

Ljubov se vdala a s manželem se odstěhovali do Ugandy v Africe. V říjnu roku 1984 odjel Alexandr na prázdniny a já jsem na týden odcestovala do města Gorlovka. Při odjezdu jsem se s maminkou jen letmo rozloučila. Kéž bych jí tehdy řekla víc, nebo dokonce zůstala doma. Víte, už nikdy jsem ji neviděla živou.

„Tvoje maminka je mrtvá“

Když jsem se vrátila z Gorlovky, byl byt zamčen a na dveřích visela cedule „policejní zákaz vstupu“. Mráz mi přeběhl po zádech. Šla jsem k sousedům. Olga byla tak rozčilená, že ani nemohla mluvit. Její manžel Vladimir mi laskavě řekl: „Táňo, stalo se něco hrozného. Tvoje maminka je mrtvá. Zabil ji Pjotr. Potom přišel do našeho bytu, zatelefonoval na policii a udal se.“

Na policii mi tuto hroznou zprávu potvrdili a dali mi klíče od bytu. Nenáviděla jsem Pjotra z celého srdce. Ve vzteku jsem popadla většinu jeho věcí — včetně knih o magii —, hodila to všechno do prostěradla a odnesla na blízkou louku, kde jsem to spálila.

Když Alexandr uslyšel tuto zprávu, cítil stejně jako já k Pjotrovi silnou nenávist. Potom dostal povolávací rozkaz a odešel do armády. Otec se nastěhoval ke mně do bytu a Ljubov přijela z Ugandy, aby byla chvíli s námi. Někdy jsme měli důvod myslet si, že nás obtěžují ničemné duchovní síly. Otec měl navíc v noci děsivé sny. Měl pocit, že matčinu smrt zavinil on. „Kdybych jen s ní byl zůstal,“ říkával, „byla by ještě naživu.“ Zanedlouho se otec dostal do hluboké deprese. Za čtyři měsíce po matčině smrti spáchal sebevraždu.

Po otcově pohřbu se Alexandr vrátil k armádě a Ljubov do Ugandy. Snažila jsem se začít nanovo a pustila jsem se do studia na Makejevském institutu stavebního inženýrství, který byl jen půl hodiny od mého domova. Byt jsem nově zařídila a vyzdobila v naději, že některé vzpomínky vymažu. Stále však byl důvod k podezření, že mě obtěžují démoni.

„Ach Bože, jestli opravdu existuješ“

Alexandr ukončil vojenskou službu a vrátil se domů. Začali jsme však mít mezi sebou spory. On se oženil a já jsem se na několik měsíců odstěhovala do Rostova, ruského města na pobřeží Azovského moře, asi 170 kilometrů od našeho domova. Nakonec jsem se rozhodla, že všechny věci, které patřily Pjotrovi, zničím.

Dostala jsem se do takové deprese, že jsem plánovala sebevraždu. Ale v uších mi stále zněla matčina slova: „Jestli je Bůh, jestli existuje.“ Jednou v noci jsem se poprvé pomodlila. Úpěnlivě jsem prosila: „Ach Bože, jestli opravdu existuješ, ukaž mi, prosím tě, smysl života.“ Za několik dnů potom přišel od Ljubov dopis, ve kterém mě zvala na návštěvu do Ugandy. A tak jsem své sebevražedné plány odložila.

Překvapení v Ugandě

Na zemi může být jen málo míst, která jsou od Ukrajiny tak odlišná, jako je Uganda. V březnu 1989 jsem přiletěla do Entebbe. Když jsem vystoupila z letadla, bylo to, jako bych vešla do pece. Nikdy jsem se s takovým žárem nesetkala. Není to nic divného, protože to byla moje první cesta za hranice Sovětského svazu. Lidé mluvili anglicky, což byl jazyk, kterému jsem nerozuměla.

Vzala jsem si taxík, který mě za 45 minut dovezl do Kampaly. Krajina se zde tak lišila od toho, co jsem znala, že mi to téměř připadalo, jako bych byla na jiné planetě. Ale  usměvavý taxikář byl laskavost sama a nakonec našel dům, kde bydlela Ljubov s manželem Josephem. To byla úleva!

Ljubov studovala Bibli se svědky Jehovovými. Nikdy jsem o nich neslyšela, ale Ljubov se už nemohla dočkat, až mi o tom něco řekne. Chodila za mnou po domě a vyprávěla mi všechno, co se naučila, počínaje první knihou Mojžíšovou až po Zjevení. Upřímně řečeno, moc příjemné to nebylo.

Jednoho dne přišly na návštěvu svědkyně, které s Ljubov studovaly. Jedna z nich se jmenovala Marianne. Nesnažila se okamžitě se mnou mluvit o Bibli, protože v tu dobu jsem anglicky beztak moc nerozuměla. Ale z jejích vřelých, přátelských očí jsem poznala, že to je upřímný, šťastný člověk. Ukázala mi obrázek ráje v brožuře „Pohleď, činím všechny věci nové“. „Podívejte se na tuto ženu,“ vybídla mě. „To jste vy a ta druhá žena jsem já. Jsme v ráji se všemi těmito lidmi. Není to nádherné?“

Vypadalo to, že další svědkové v Kampale se na návštěvách u Ljubov a Josepha střídají. Byli natolik přátelští, až jsem měla podezření, že se pouze snaží udělat na mě dojem. O několik týdnů později jsem šla na své první shromáždění, což byla Pánova večeře. (Lukáš 22:19) I když jsem nerozuměla, o čem se mluví, znovu na mě silně zapůsobilo to, jak přátelští tito lidé jsou.

‚Přečti ji od začátku do konce‘

Marianne mi dala ruskou Bibli — první, kterou jsem kdy měla. „Přečti tu Bibli od začátku do konce,“ naléhala. „I když nebudeš všemu rozumět, zkrátka ji čti.“

Tento dar od Marianne na mě silně zapůsobil a rozhodla jsem se, že budu jednat podle její rady. ‚Vždyť k čemu to je mít Bibli, když se nebudu obtěžovat, abych ji četla?‘ pomyslela jsem si.

Při své zpáteční cestě na Ukrajinu jsem si Bibli vzala s sebou. Několik příštích měsíců jsem pracovala v Moskvě v Rusku a svůj volný čas jsem využila k tomu, že jsem začala se čtením Bible. Když jsem se za devět měsíců vrátila do Ugandy, měla jsem přečtenou polovinu. Po návratu do Kampaly mi Marianne ukázala v Bibli nádhernou naději do budoucnosti. Ráj! Vzkříšení! Znovu vidět maminku a tatínka! Uvědomila jsem si, že to, co jsem poznala, byla odpověď na moji modlitbu v době, kdy jsem byla v Doněcku. (Skutky 24:15; Zjevení 21:3–5)

Když jsme studovaly námět ničemní duchové, naslouchala jsem se zatajeným dechem. Bible potvrdila to, co jsem již dlouho tušila. Není nic takového jako dobrá a špatná magie. Každá magie je nebezpečná. Největším důkazem bylo to, co se stalo v naší rodině. Když jsem spálila Pjotrovy věci, nevědomky jsem udělala správnou věc. I první křesťané spálili své magické předměty, když začali sloužit Jehovovi. (5. Mojžíšova 18:9–12; Skutky 19:19)

Čím lépe jsem Bibli rozuměla, tím jistější jsem si byla, že jsem našla pravdu. Přestala jsem kouřit a v prosinci roku 1990 jsem své zasvěcení Jehovovi symbolizovala křtem. Ljubov byla pokřtěna jen tři měsíce přede mnou a Joseph v roce 1993.

Zpět do Doněcka

V roce 1991 jsem se vrátila do Doněcka. V tom roce byli svědkové Jehovovi na Ukrajině zákonně uznáni, což znamenalo, že jsme mohli veřejně kázat a svobodně se shromažďovat. Začínali jsme rozhovory na ulici s každým, kdo měl chvilku času. Brzy jsme zjistili, že i v zemi, kde o sobě lidé tvrdí, že jsou ateisté, je mnoho těch, kdo se zajímají o Boží Království.

Na začátku devadesátých let byl nedostatek biblické literatury, a tak jsme na ulicích Doněcka zřídili jakési výpůjční knihovny. Na hlavním náměstí tohoto města jsme rozložili stánek a vystavili tam naše knihy a brožury. Brzy se přátelští, zvídaví lidé  začali zastavovat a vyptávat. Těm, kdo měli zájem, jsme literaturu zapůjčili a nabídli domácí biblické studium.

V roce 1992 jsem se stala průkopnicí neboli celodobým služebníkem u svědků Jehovových, a v září 1993 jsem byla pozvána do překladatelského týmu v odbočce svědků Jehovových v Selters v Německu. V září roku 1998 se náš tým přesunul do Polska, kde čekáme na dokončení budov nové odbočky ve Lvově na Ukrajině.

Růst počtu svědků Jehovových na Ukrajině je úžasný. V roce 1991 byl v Doněcku jeden sbor, který měl 110 svědků, avšak nyní je zde 24 sborů, ve kterých je dohromady více než 3 000 svědků. Při návštěvě Doněcka v roce 1997 jsem zažila nejen příjemná setkání, ale také jednu příhodu, která mě rozrušila.

„Pjotr tě hledá“

Když jsem byla v Doněcku, Julija, svědkyně, která znala naši rodinu, mě šokovala slovy: „Pjotr tě hledá. Chce s tebou mluvit.“

Ten večer jsem se doma s pláčem modlila k Jehovovi. Co mi Pjotr chce? Věděla jsem, že byl za svůj zločin několik let ve vězení. Nenáviděla jsem ho za to, co udělal, a měla jsem pocit, že si nezaslouží, aby se dověděl o Jehovově novém světě. Modlila jsem se v této věci k Jehovovi několik dnů a potom jsem si uvědomila, že není na mně, abych rozhodovala o tom, kdo si věčný život zaslouží a kdo ne. Vzpomněla jsem si na slib Ježíše Krista daný zločinci, který visel vedle něho na kůlu — že ten zločinec s ním bude v ráji. (Lukáš 23:42, 43)

Na tyto věci jsem myslela, když jsem se rozhodla navštívit Pjotra a vydat mu svědectví o mesiášském Království a Božím novém systému věcí. Se dvěma křesťanskými bratry jsem šla na adresu, kterou mi dala Julija. Zde jsem poprvé od matčiny smrti stanula tváří v tvář Pjotrovi.

Atmosféra byla napjatá. Vysvětlila jsem Pjotrovi, že jsem se stala svědkem Jehovovým a že Bible mi pomohla pochopit, proč v tomto systému věcí musíme prožívat  takové problémy a někdy i osobní tragédie. Také jsem Pjotrovi řekla, jak hrozné to pro nás bylo, když jsme ztratili matku a potom i otce.

Pjotr mi vysvětlil, že jakýsi hlas mu říkal, aby mou maminku zabil, a podrobně mi začal popisovat, co se ten den stalo. Když jsem naslouchala jeho hroznému vyprávění, můj odpor se mísil s lítostí, protože vypadal nervózně jako štvané zvíře. Když skončil, snažila jsem se mu ukázat některé z nádherných biblických slibů. Tvrdil, že věří v Ježíše, a tak jsem se ho zeptala:

„Máš Bibli?“

„Ještě ne. Ale objednal jsem si ji,“ odpověděl.

„Možná už ale víš, že podle Bible je osobní jméno pravého Boha Jehova.“ (Žalm 83:18)

Když Pjotr uslyšel toto jméno, začal být rozrušený. „Nevyslovuj přede mnou to jméno,“ řekl. „Já to jméno nemůžu snést.“ O nádherných Božích slibech se nám nepodařilo říci Pjotrovi vůbec nic.

Když jsem odcházela, byla mi jedna věc naprosto jasná: kdybych nepoznala Jehovu, byla bych možná zavražděna jako moje matka nebo bych možná spáchala sebevraždu jako můj otec anebo bych možná byla zmanipulována k tomu, abych dělala takové hrozné věci jako Pjotr. Jsem nesmírně vděčná za to, že jsem poznala pravého Boha Jehovu.

Dívám se do budoucnosti, ne do minulosti

Všechny ty trýznivé zážitky mě po citové stránce dlouhodobě poznamenaly. Ještě dnes ve mně tyto vzpomínky někdy vyvolávají bolest a zármutek. Když jsem však poznala Jehovu a jeho záměr, začal u mě probíhat ozdravovací proces. Biblická pravda mě naučila zaměřovat se ne na minulost, ale na budoucnost. Jehova připravil pro své služebníky opravdu nádhernou budoucnost!

S touto budoucností je spojeno vzkříšení mrtvých do pozemského ráje. Bude to velká radost, až budu v ráji vítat své rodiče k životu. Otec měl vlastně pravdu, když říkal: „Na této planetě jsme pouhými hosty.“ A maminčin sklon věřit, že Bůh skutečně existuje, byl určitě správný. Mou největší touhou je, abych maminku a tatínka, až budou vzkříšeni do Božího nového systému věcí, mohla učit biblické pravdy.

[Poznámka pod čarou]

^ 7. odst. Jméno bylo změněno.

[Praporek na straně 24]

Poprvé od matčiny smrti jsem stanula tváří v tvář jejímu vrahovi

[Obrázek na straně 23]

V objetí misionářů Marianne a Heinze Wertholzových, kteří se mnou studovali v Ugandě

[Obrázek na straně 23]

Můj křest v Kampale

[Obrázek na straně 24]

Pracuji v ukrajinském překladatelském týmu v Polsku