Přejít k článku

Přejít na obsah

Yellowstone — Kotlík překypující vodou, kamením a ohněm

Yellowstone — Kotlík překypující vodou, kamením a ohněm

 Yellowstone — Kotlík překypující vodou, kamením a ohněm

Od našeho dopisovatele ve Spojených státech

Jestliže se mluví o prvním národním parku na světě a mluví se o něm v superlativech — o nejznámějších a nejvýše tryskajících gejzírech a o největším horském jezeře v Severní Americe —, pak se určitě jedná o Yellowstone.

POHÁNĚNI nezkrotnou zvědavostí jsme se s manželkou vydali k severnímu vchodu do Yellowstonského národního parku ve státě Wyoming ve Spojených státech. Už od dětství jsme byli zvědaví, co se skrývá například za jménem Old Faithful (Starý věrný) nebo za výrazy „gejzír“ a „horký pramen“. Budou se naše představy shodovat se skutečností?

U hlavního vchodu do parku jsme viděli mohutný kamenný oblouk. Na jeho vrcholku byla napsána tato slova: „Lidem k užitku a potěšení.“ Yellowstone, který byl otevřen v roce 1872, byl prvním národním parkem na světě.

Vydali jsme se na cestu u Mammoth Hot Springs hned za hranicemi Montany. Zde se žár z nitra země zřetelně projevoval neustálou činností. Voda vyvěrající z tůní a pánví vřela. Ze štěrbin vystupovala oblaka vodní páry. Terasy z růžového minerálu nazývaného travertin vypadaly jako pokapané voskem kanoucím z roztavené svíčky.

Co to pod Yellowstonem vře?

V Yellowstonu je asi 10 000 geotermálních divů. Vysokou náhorní plošinu Skalnatých hor protíná kontinentální rozvodí. * Řeky tečou na západ a na východ, ale také se ztrácejí v zemi. Dozvěděli jsme se, že divy Yellowstonu vznikají právě působením těchto klesajících vod. Plošinu kdysi rozervaly velké sopečné erupce. Před mnoha tisíci roky jedna taková erupce po sobě zanechala obrovskou kalderu (kráter) o rozloze 75 krát 45 kilometrů. Vření v Yellowstonu je trvale udržováno magmatem, neboli roztavenou horninou, jež se stále skrývá pod povrchem.

Vývěsky v parku vysvětlují, že povrchová voda zvolna prosakuje porézní horninou, až se dostane k neobyčejně horké vrstvě ležící přímo nad magmatem. Žár vytlačuje vodu zpátky nahoru. Kde najde nějaký průduch, tam vzniká horký pramen. V případě, že v hornině jsou překážky omezující průtok horké vody vzhůru, vzniká tlak a vytváří se gejzír. Na jiných místech je voda vytlačována v podobě páry. Těmto výronům se říká fumaroly. Tam, kde minerální plyny a voda rozkládají půdu na bahno a hlínu, bublají bahenní jezírka. Je to opravdu velkolepá podívaná.

Old Faithful

Z celkové geotermální činnosti, kterou jsme viděli v okolí Mammoth Hot Springs, jsme usoudili, že jsme blízko velmi známého gejzíru, kterému se říká Old Faithful. Teprve potom, když jsme si to ověřili ve své turistické mapě, jsme si uvědomili, že Old Faithful leží 80 kilometrů na jih. Yellowstone je mnohem rozlehlejší, než jsme si představovali; pokrývá totiž plochu 900 000 hektarů.

Chtěli jsme dojet ke gejzíru Old Faithful, a proto jsme se vydali po silnici, která se vine směrem dolů do západní části parku. Tato silnice vede turisty kolem pěti gejzírových pánví. Pach síry a pohled na unikající páru jsme brzy začali považovat za normální.

Stejně jako miliony lidí, kteří Old Faithful navštívili před námi, jsme chtěli vědět, kdy bude gejzír tryskat. Vždycky jsme se domnívali, že gejzír tryská s naprostou pravidelností — přesně každých 57 minut. Když jsme se však rozhlédli, uviděli jsme tabulku s oznámením, že příští  erupce gejzíru se očekává ve 12.47. To bylo určitě déle než za hodinu, a navíc ten časový údaj byla pouze předpověď. Zeptali jsme se na to Ricka, správce parku.

Řekl nám: „Vyprávění o tom, že Old Faithful tryská s naprostou pravidelností, je smyšlenka. Časové rozpětí mezi erupcemi bylo vždycky rozdílné a kvůli zemětřesení a kvůli tomu, že vandalové házejí do hrdla gejzíru různé předměty, se během let prodlužovalo. V dnešní době je průměrný interval asi 80 minut. Naši pracovníci mohou předpovídat jedině jednu erupci po druhé.“

Bylo právě 12.30. Šli jsme tedy k Old Faithful, abychom stihli další ohlášené představení. Stovky lidí už seděly v prostoru pro diváky nebo tam právě přicházely. Old Faithful nás nechal čekat deset minut. Ale když začal tryskat, byla to taková krása, jakou nedokáže zachytit žádná fotografie. Několikrát nárazově vystříkl, tím si vyčistil hrdlo, a pak to začalo. Všichni tleskali. Erupce trvala asi tři minuty a k naší radosti byla výjimečně vysoká. Voda a pára stoupaly a klesaly a pozvolna dosahovaly vrcholné výšky 37 až 46 metrů. Vodní pára byla prozářena slunečními paprsky a v měnících se tvarech odplouvala dál.

Když tryskání skončilo, šli jsme do haly blízkého hotelu. Old Faithful však dále dokazoval svou přítomnost. Po celý zbytek dne, kdykoli se přiblížil okamžik ohlášené erupce, všichni hosté přerušili cokoli, čím se právě zabývali, vyšli ven a dívali se na gejzír. Předvedl nám několik mimořádně dlouhých, vysokých a krásných erupcí, z nichž jedna byla obzvlášť krásná, protože při ní ‚tančící‘ voda vytvářela siluety na pozadí zapadajícího slunce. Zjistili jsme, že starý gejzír je náležitě věrný.

Rick, správce parku, nám vyprávěl: „Na naší planetě je skoro 500 gejzírů, v Yellowstonu je jich asi 300, a 160 z nich je v tomto jediném malém údolí, Upper Geyser Basin, které je pouze dva kilometry dlouhé. Jiné gejzíry vznikají a zanikají — jsou buď činné, nebo nečinné —, ale Old Faithful je tu stále.“ Nicméně gejzír Grand, soused Old Faithful, tryská do výšky až 60 metrů. Gejzír Steamboat  dokáže chrlit vodu do výšky téměř 120 metrů, což je třikrát výše než Old Faithful — léta však může zůstávat v nečinnosti. Horkou vodou občas své obdivovatele postříká gejzír Echinus v pánvi Norris Geyser.

Útěk před bizonem

Příští den ráno jsme si znovu prohlíželi turistickou příručku. Uváděla: „Pod tenkými, křehkými vrstvami zemského povrchu je vroucí voda; teplota vody v tůních se pohybuje kolem bodu varu nebo je ještě vyšší. V termálních oblastech byli každý rok vážně popáleni návštěvníci, kteří šli mimo turistické stezky, a někteří lidé zahynuli ve vroucí vodě.“ V jiné příručce čteme: „Varování: Mnoha návštěvníkům se stalo, že je nabral na rohy bizon. Bizon může vážit až 900 kilogramů a na krátkou vzdálenost dokáže běžet rychlostí 50 kilometrů za hodinu, třikrát rychleji, než dokážete běžet vy.“ Doufali jsme, že v nejbližší době nebudeme muset utíkat před žádným bizonem.

V Yellowstonu mají na silnicích přednost zvířata. Kdykoli je nějaké zvíře v dohledu, automobily náhle zastavují a na nečekaných místech se vytvářejí dopravní zácpy. V době, kdy jsme přijeli, jedna taková zácpa právě končila a turisté znovu nastupovali do svých automobilů. Když jsme se jedné paní zeptali, na co se všichni dívali, řekla: „Byl tam velký losí samec, ale už je pryč.“

Potom jsme sledovali, jak se několik jelenů wapiti trpělivě snaží přimět svá dvoutýdenní mláďata, aby přešla přes potok. Tito jeleni se stěhovali do níže položené části parku z hor, kde strávili zimu. Mláďata nechtěla jít — na přecházení přes vodu nebyla připravena. Matky na ně ale nepřetržitě volaly, a tak mláďata nakonec potok přešla.

„Vlastní nepatrnost, vlastní bezmocnost“

Dále jsme jeli k yellowstonskému Velkému kaňonu. Na různých vyhlídkových místech po okraji rokliny hluboké 360 metrů jsme vystoupili z automobilu a ne vždy s chutí se dívali dolů. Nathaniel Langford v deníku své výpravy z roku 1870 popisoval svou „vlastní nepatrnost, vlastní bezmocnost“, když se díval na dva vznosné vodopády a na tuto 32 kilometrů dlouhou roklinu s oslnivě jasnými okrovými stěnami, podle nichž dostala řeka Yellowstone své jméno. Připadali jsme si stejně nepatrní a bezmocní jako on.

Příští den jsme se vydali na východ. Krajina parku se opět změnila. Tady začínal vysokohorský les a silnice dvakrát protínala kontinentální rozvodí. Nadále jsme vídali bizony a jiná velká zvířata; často bylo vidět typickou siluetu stojícího bizona. Škoda, že jsme neviděli žádné medvědy  — další velké yellowstonské lákadlo pro turisty. Co se s nimi stalo?

Úzký kontakt mezi lidmi a medvědy v průběhu let vedl k tomu, že někteří turisté byli zraněni nebo zabiti. Tato situace nebyla příjemná ani pro medvědy. A tak začátkem 70. let správa národního parku zahradila přístup ke skládkám odpadu, čímž medvědy vymanila ze závislosti na jídle od lidí. To medvědy zahnalo do divoké přírody. Tento program již přinesl výsledky. Medvědi mají nyní přirozenou stravu a jsou zdravější. Stále se však s turisty setkávají na určitých místech, například v oblasti Fishing Bridge, kde lidé i medvědi mají stejný zájem o jídlo, spaní a rybaření.

Fishing Bridge měl být posledním cílem naší cesty. Právě tam nám park připravil poslední velké překvapení. Když jsme se přes Yellowstonské jezero — největší horské jezero v Severní Americe — dívali na zasněžené vrcholky Tetonských hor, na chvíli jsme měli dojem, že jsme v severní Itálii. Jezero i okolní prostředí se totiž vyznačovaly stejnou vysokohorskou vznešeností. Ale nikde kolem nebyli medvědi.

Nastal čas, abychom z Yellowstonu odjeli. Odváželi jsme si mnoho obohacujících a povznášejících zážitků. Skutečnost značně předčila naše představy.

[Poznámka pod čarou]

^ 8. odst. Kontinentální rozvodí je pás vysokých hor táhnoucí se Severní a Jižní Amerikou. Říční soustavy na obou stranách tohoto pásu odvádějí vody opačným směrem — na jedné straně do Tichého oceánu a na druhé straně do Atlantského oceánu, do Mexického zálivu a do Severního ledového oceánu.

[Rámeček a obrázek na straně 17]

Požáry v roce 1988

Koncem července a v srpnu roku 1988 se z menších ohňů v Yellowstonu rychle rozvinulo osm ničivých požárů, které lidé nebyli schopni zvládnout. Jednou z příčin bylo sucho, protože v létě 1988 bylo největší sucho, o jakém je v dějinách Yellowstonu písemný záznam. Další příčinou byl silný vítr. Vanul rychlostí až 80 kilometrů za hodinu a posouval oheň kupředu až o 20 kilometrů za den. Hnal žhavé uhlíky před požárem tak daleko, jak to hasiči ještě nikdy nezažili. Tyto žhavé uhlíky zakládaly nové požáry.

Ve vrcholném období usilovného zdolávání požárů bylo do protipožární činnosti zapojeno téměř 10 000 hasičů z řad civilistů i vojáků a více než 100 požárních stříkaček, přičemž celkové náklady činily 120 000 dolarů. Vrtulníky a tankovací letouny shodily na zem přibližně pět milionů litrů samozhášivých látek a 40 000 litrů vody. Plameny tomuto úsilí vzdorovaly, řítily se národním parkem a jen taktak minuly několik obcí. Ve dne v noci ve vzduchu visel hustý oblak kouře. Koncem léta park připomínal válečnou zónu. Teprve v polovině září, když bylo ohněm zničeno území o rozloze asi 6 000 čtverečních kilometrů, se ochladilo a podzimní bouřky společně s poletujícím sněhem požáry uhasily.

Populaci zvířat požáry téměř neublížily a turistů od té doby stále přibývá. Když se kouř zvedl, podzimní listí znovu vystavilo volně na odiv své zbarvení a na jaře rozkvetla široká paleta polních květin i na místech, kde předtím žádné nerostly. V následujících letech po požáru byla území zničená ohněm již hojně porostlá novými stromy.

[Obrázky na straně 15]

Old Faithful

Spodní vodopády

[Podpisek]

Foto NPS

[Obrázek na straně 16 a 17]

Řeka Firehole

[Obrázek na straně 17]

Tůň Morning Glory

[Podpisek]

Foto NPS