Přejít k článku

Přejít na obsah

Vikingové — Dobyvatelé a kolonizátoři

Vikingové — Dobyvatelé a kolonizátoři

 Vikingové — Dobyvatelé a kolonizátoři

BYL červnový den roku 793 n. l. Mniši na malém ostrově Lindisfarne, kterému se také říkalo Svatý, blízko pobřeží Northumbrie v Anglii, se nic netušíce poklidně věnovali své činnosti, zatímco se po vlnách rychle blížily štíhlé lodě s malým ponorem. Když klouzavým pohybem najely na břeh, vyskákali z nich divoce vyhlížející vousatí muži třímající meče a sekery a běželi ke klášteru. Přepadli zděšené mnichy a způsobili velký masakr. Nájezdníci uloupili v klášteře zlato, stříbro, drahokamy a další poklady. Potom zamířili zpět na Severní moře a zmizeli.

Tito piráti byli Vikingové a takovými brutálními bleskovými akcemi, které znamenaly začátek éry Vikingů, vstoupili na evropskou scénu. Vikingové brzy vzbuzovali takovou hrůzu, že lidé po celé Anglii se modlili: „Od zběsilosti Normanů osvoboď nás, Pane.“ *

Kdo byli tito Vikingové? Proč se najednou jakoby z ničeho nic objevili na stránkách dějin, tři století budili pozornost a potom zdánlivě zanikli?

Zemědělci a piráti

Předkové Vikingů byli Germáni, kteří se asi 2 000 let před začátkem éry Vikingů, začali stěhovat ze severozápadní Evropy do Dánska, Norska a Švédska, tedy do Skandinávie. Vikingové stejně jako jejich předkové byli zemědělci, a to dokonce i ti, kteří podnikali nájezdy. V chladnějších částech Skandinávie byli více závislí na lovu zvěře a velryb a na rybaření. Vikinští obchodníci žili ve větších komunitách a odtud svými mohutnými plavidly vyjížděli na evropské obchodní cesty. Čím to, že tento nevýznamný a zdánlivě neškodný národ se během jediné generace stal všeobecně známým?

Jednou možností je přelidnění, ale historikové se domnívají, že to by mohlo platit pouze na západní Norsko, kde je málo orné půdy. Dílo The Oxford Illustrated History  of the Vikings (Oxfordské ilustrované dějiny Vikingů) říká: „První generace Vikingů hledaly většinou bohatství, ne zemi.“ To platí zvláště na krále a náčelníky, kteří k udržení své moci potřebovali značný příjem. Je možné, že jiní Vikingové opustili Skandinávii proto, aby unikli před rodinnými spory nebo místními válkami.

Jiným faktorem mohlo být to, že bohatí vikinští muži měli běžně několik manželek. Výsledkem bylo, že měli mnoho dětí. Obvykle však rodinné dědictví dostal pouze prvorozený syn a jeho mladší sourozenci byli nuceni se o sebe postarat sami. Z těchto synů bez dědictví „vznikla obrovská a nebezpečná vojenská elita, jež se bez cizí pomoci musela prosadit jakýmikoli prostředky, ať to bylo dobytím území na domácí půdě nebo pirátstvím za hranicemi,“ uvádí kniha The Birth of Europe (Zrození Evropy).

Pro bleskové akce měli Vikingové také vhodné dopravní prostředky — takzvané „dlouhé lodě“. Historikové pokládají tyto lodě za jeden z největších technických úspěchů raného středověku. Díky těmto hladce klouzajícím lodím, jež měly nepatrný ponor a byly poháněny plachtami nebo vesly, byli Vikingové pány každého moře, jezera a řeky, k nimž se dostali.

Expanze Vikingů

Někteří historikové říkají, že éra Vikingů začala v polovině 8. století, právě před jejich útokem na Lindisfarne. Ať to bylo jakkoli, tímto útokem se dostali do obecného povědomí. Z Anglie zamířili do Irska a také tam se zaměřovali na kláštery plné pokladů. Na svých dlouhých lodích naplněných kořistí a otroky odjížděli Vikingové přezimovat domů. V roce 840 n. l. však s touto tradicí skončili a přezimovali na vydrancovaných územích. Irské město Dublin vlastně vzniklo jako vikinská enkláva. V roce 850 n. l. Vikingové přezimovali také v Anglii a jejich první základnou byl ostrov Thanet v ústí řeky Temže.

Brzy nato připluli na britské ostrovy dánští a norští Vikingové — ne však jako loupežná výprava, ale jako armáda na dlouhých lodích, jež byly seřazeny do flotily. Některé z těchto lodí mohly být asi 30 metrů dlouhé a mohlo na nich být asi 100 bojovníků. V následujících letech si Vikingové podmanili severovýchodní Anglii, oblast která je známa jako Danelaw, protože zde převládala dánská kultura a dánské právo. Avšak na jihu Anglie ve Wessexu se saský král Alfréd a jeho následovníci Vikingům ubránili. V roce 1016 však došlo k velké bitvě u Ashingtonu a později v tomtéž roce zemřel král Wessexu Edmund, a tak se jediným králem Anglie stal vikinský vůdce Knut, který se hlásil ke křesťanství.

Hluboko do Evropy a ještě dále

V roce 799 n. l. začali dánští Vikingové dělat nájezdy na oblast, které se tehdy říkalo Frísko, což je pobřežní část Evropy, která sahá přibližně od Dánska až k Nizozemsku. Odtud veslovali po řekách, například po Loiře a Seině, a plenili města a vesnice hluboko v srdci Evropy. V roce 845 n. l. Vikingové dokonce vydrancovali Paříž. Franský král Karel Holý jim zaplatil přes tři tisíce kilogramů stříbra za to, že z města odtáhnou. Avšak Vikingové se vrátili a dělali nájezdy dokonce až za Paříž do Troyes, Verdunu a Toulu.

Vikingové se také plavili do Španělska a Portugalska, kde k jejich prvnímu známému nájezdu došlo v roce 844 n. l.  Vyplenili několik malých měst, a na nějakou dobu dokonce obsadili Sevillu. Dílo Cultural Atlas of the Viking World (Atlas kultury vikinského světa) říká: „Arabští obránci se však bránili tak zuřivě, že Vikingy rychle zahnali a jejich vojenské síly téměř zcela zničili.“ Nicméně v roce 859 n. l. se Vikingové vrátili — tentokrát s flotilou 62 lodí. Zpustošili některé části Španělska a zaútočili na Severní Afriku, a přestože jejich lodě byly nyní až po okraj naplněny kořistí, odjeli do Itálie a vyplenili Pisu a Linu (dříve Lunu).

Ze Švédska se Vikingové plavili na východ přes Baltské moře a po některých velkých vodních tocích Východní Evropy — po Volchovu, Lovati, Dněpru a Volze. Tudy se nakonec dostali do Černého moře a do bohatých zemí Byzantské říše. Někteří vikinští kupci se přes Volhu a Kaspické moře dostali dokonce až do Bagdádu. Švédští náčelníci se nakonec stali vládci ve většině slovanských zemí kolem Dněpru a Volhy. Nájezdníci byli známi pod jménem Rúsové, a proto se někteří lidé domnívají, že slovo „Rusko“ neboli „země Rúsů“ pochází z tohoto názvu.

Směr Island, Grónsko a Newfoundland

Norští Vikingové se zaměřili na mnoho přilehlých ostrovů. V 8. století obsadili například Orkneje a Shetlandy a v 9. století Faerské ostrovy, Hebridy a východní Irsko. Vikingové kolonizovali dokonce Island. Zřídili zde parlamentní orgán alting. Na Islandu existuje alting jako vládní orgán dosud a je nejstarším parlamentním shromážděním na Západě.

Viking jménem Eirík Zrzavý založil v roce 985 n. l. kolonii v Grónsku. Později téhož roku Seveřan Bjarni Herjolfsson vyplul z Islandu za svými rodiči do Grónska. Ztratil však směr a Grónsko minul. „Bjarni byl pravděpodobně první Seveřan, který viděl Severní Ameriku,“ říká kniha Cultural Atlas of the Viking World.

Na základě Bjarniho zprávy plul pravděpodobně po roce 1000 Leif Eriksson, syn Eiríka Zrzavého, směrem na západ od Grónska k Baffinově ostrovu a potom dolů podél pobřeží Labradoru. Dostal se až k výběžku země, kterou podle divokého vína nebo bobulovitých plodů, jež zde rostly, nazval Vínland. * Leif tam přezimoval a potom se vrátil do Grónska. Následující rok vedl expedici do Vínlandu Leifův bratr Torvald, ale v potyčce s místními obyvateli byl zabit. O několik let  později však asi 60 až 160 Vikingů založilo na Vínlandu osadu, ale pro trvale nepřátelský postoj domorodých lidí zde pobyli asi jen tři roky a již se tam nevrátili. Uplynulo téměř 500 let, než John Cabot, cestovatel italského původu, který byl ve službách Anglie, prohlásil Severní Ameriku za anglické území.

Konec éry Vikingů

Než skončila éra Vikingů, vytvořili tito lidé mnoho nových politických států, v nichž vládly skandinávské dynastie. Vikingové však v těchto státech nezůstali v postavení cizinců nadlouho, protože mnozí z nich nakonec splynuli s novou kulturou včetně náboženství. Vikinský náčelník Rollo, který obsadil část území na francouzském pobřeží, kterému se říká Normandie (to znamená „země Normanů“ neboli Seveřanů), například konvertoval na katolicismus. Jedním z jeho potomků byl normandský vévoda Vilém. Po bitvě u Hastingsu v roce 1066, ve které proti sobě stáli potomci normandských a anglických Vikingů, byl vítězný vévoda Vilém korunován králem Anglie.

Vilém okamžitě zabránil jakémukoli dalšímu skandinávskému vlivu na Anglii a zavedl novou feudální éru, k níž patřil středověký francouzský systém vlády, vlastnictví země a hospodářství. A tak, „pokud by se mělo zvolit nějaké datum jako konec epochy Vikingů,“ říká kniha The Vikings (Vikingové) od Else Roesdahlové, „měl by to být rok 1066.“ V 11. století se také z původních vikinských království ve Skandinávii staly nezávislé země.

Tři století vikinských dějin jsou nabity událostmi. Nicméně dojem, že Vikingové nebyli nic jiného než barbaři, kteří třímali meč a sekeru, není úplný. Prokázali, že jsou přizpůsobiví, když nakonec kolonizovali vzdálené země, a dokonce s místními kulturami splynuli. Jako zemědělci budovali trvalá sídla a jako vládci se posadili na cizí trůny. Ano, Vikingové prokázali, že jsou nejen mistři plavby a meče, ale také pluhu a politiky.

[Poznámky pod čarou]

^ 3. odst. Mimo Skandinávii byli Vikingové obvykle označováni jako pohané, Dánové, Normani nebo Seveřané. Termín „Viking“ jsme v článku použili proto, že jej většina soudobých historiků používá pro všechny obyvatele Skandinávie ve vikinské době. Původ slova „Viking“ není jasný.

^ 20. odst. Na základě archeologických nálezů z počátku šedesátých let našeho století byly v L’Anse aux Meadows na severním výběžku Newfoundlandu rekonstruovány norské drnové budovy. Je to doklad, že zde před tisícem let byli Vikingové, ale jsou určité pochybnosti o tom, zda tato osada byla částí legendárního Vínlandu. (Viz Probuďte se! z 8 července 1999.)

[Rámeček na straně 27]

NÁBOŽENSTVÍ VIKINGŮ

Vikingové uctívali mnoho mytických bohů, mezi něž patřil Ódin, Tór, Frey, Freyja a Hel. V čele panteonu byl Ódin, bůh moudrosti a války. Jeho manželkou byla Frigga. Tór zabíjel obry a vládl větru a dešti. Frey byl nemravný bůh míru a plodnosti. Jeho sestra Freyja byla bohyně lásky a plodnosti. Hel byla bohyní podsvětí.

Názvy některých dnů v angličtině a v několika jiných jazycích mají základ ve skandinávské mytologii. „Tuesday“ (úterý) je pojmenováno podle Tyra, syna Ódina (který je také známý jako Woden), „Wednesday“ (středa) je Wodenův den, „Thursday“ (čtvrtek) je Tórův den a „Friday“ (pátek) je Friggin den.

Vikinští bohové údajně získali své bohatství krádežemi, odvahou a lstivostí, a tak to dělali i jejich ctitelé. Ódin dal slib, že ti, kdo padnou jako hrdinové v boji, budou mít místo v nebeské říši Ásgardu (domě bohů), ve velké síni Valhaly. Zde budou moci hodovat a bojovat, co hrdlo ráčí. Urození Vikingové byli často pohřbíváni s lodí nebo s kameny sestavenými do tvaru lodi. Současně se tam dávaly také potraviny, zbraně, ozdoby, zabitá zvířata a snad i obětovaný otrok. S královnou mohly být pohřbeny i její služebné.

Přilby s rohy jsou sice často spojovány s Vikingy, ale jsou nejméně o 1 000 let starší než éra Vikingů a zjevně byly používány pouze k obřadním účelům. Pokud vikinští válečníci vůbec nějakou helmu měli, byla to jednoduchá kónická přilba vyrobená z kovu nebo z kůže.

[Mapa na straně 26]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

EXPANZE VIKINGŮ

NORSKO

ISLAND

GRÓNSKO

Baffinův ostrov

Labrador

Newfoundland

DÁNSKO

ANGLIE

IRSKO

NIZOZEMSKO

FRANCIE

PORTUGALSKO

ŠPANĚLSKO

AFRIKA

ITÁLIE

ŠVÉDSKO

RUSKO

Kaspické moře

Bagdád

UKRAJINA

Černé moře

Istanbul

[Podpisek]

Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.

[Obrázek na straně 24]

Replika vikinské dlouhé lodi

[Podpisek]

Strany 2 a 24: Antonion Otto Rabasca, s laskavým svolením Gunnara Eggertsona

[Obrázek na straně 25]

Vikinské válečné nástroje

Vikinská přilba

[Podpisek]

Válečné nástroje a přilba: Artefakty vystavené v Museum of National Antiquities, Stockholm, Švédsko

[Obrázek na straně 27]

Leif Eriksson