Přejít k článku

Přejít na obsah

Zkoušky víry v Polsku

Zkoušky víry v Polsku

 Zkoušky víry v Polsku

VYPRÁVÍ JAN FERENC

V DOBĚ, kdy zuřila druhá světová válka, jsem byl chlapec. Dobře si pamatuji na strýce, který byl svědek Jehovův. Chodíval k nám na návštěvu a četl nám z Bible. Rodiče to nezajímalo, ale mého bratra Józefa, sestru Janinu a mne to opravdu zaujalo. Brzy jsme všichni tři symbolizovali křtem své zasvěcení Jehovovi. V době křtu mi bylo jen 14 let.

Rodiče pozorovali, jak dobře toto biblické studium působí na náš život, a začali se o to zajímat také. Když si otec uvědomil, že Bible zakazuje modlářství, řekl: „Jestliže tohle říká Boží slovo, pak nás kněží udržovali v nevědomosti. Synu, sundej všechny ty obrazy ze zdi a vyhoď je!“ Asi za dva roky byli rodiče pokřtěni. Sloužili Jehovovi věrně až do své smrti.

S jakými těžkostmi jsme se potýkali

Po skončení války prožívali svědkové Jehovovi těžké období. Státní bezpečnost například vtrhla do kanceláře v Lodži a ty, kdo tam pracovali, zatkla. Odbojové skupiny Lidové armády ve východní části Polska byly pod vlivem katolického duchovenstva a brutálně útočily na svědky Jehovovy. *

Přibližně v té době nám komunistické orgány zrušily povolení pořádat sjezdy, ačkoli jsme ho předtím dostali, a ty sjezdy, které již probíhaly, se snažily narušovat. Rostoucí odpor však naše rozhodnutí pokračovat v kázání o Božím Království jen posílil. V roce 1949 bylo v Polsku více než 14 000 svědků.

Zanedlouho jsem začal sloužit jako průkopník neboli celodobý kazatel svědků Jehovových. Moje první působiště bylo asi 500 kilometrů od domova. Časem jsem však byl jmenován cestujícím dozorcem v oblasti východně od Lublinu, což bylo nedaleko místa, kde žili moji rodiče.

Zatčení a pronásledování

V červnu roku 1950 mě komunistické orgány zatkly a obvinily, že provádím špionáž pro Spojené státy. Byl jsem uvržen do vlhké cely. V noci mě odvedli k výslechu, který prováděl jeden vyšetřovatel. „Náboženské sdružení, k němuž patříte, je sekta a nepřítel našeho státu,“ řekl mi. „Vaše vedení pracuje pro americkou špionážní službu. Můžeme to dokázat. Vaši bratři se již přiznali, že jezdili po naší zemi a shromažďovali informace o vojenských objektech a továrnách.“

Tato obvinění byla samozřejmě zcela falešná. Úředník mi však doporučil, abych podepsal prohlášení, v němž se zříkám toho, co on označil jako „vaše hanebná organizace“. Stále znovu se mě snažil přimět, abych to podepsal. Snažil se mě dokonce donutit, abych napsal jména a adresy všech svědků, které jsem znal, a místa, odkud se rozvážela naše literatura. Jeho snaha však byla marná.

 Vyšetřovatelé mě nato ztloukli holí tak, že jsem ztratil vědomí. Potom na mě vychrstli vodu, aby mě přivedli k vědomí, a vyšetřování pokračovalo. Následující noc mě hrozně tloukli do pat. Nahlas jsem prosil Boha, aby mi dal sílu to snést. A cítil jsem, že mi ji dal. K těmto nočním výslechům docházelo pravidelně skoro celý rok.

Z vězení jsem byl propuštěn v dubnu roku 1951, avšak mnoho svědků ve vězení zůstalo. Šel jsem k odpovědnému bratrovi a požádal ho o další pověření. „Nebojíš se, že tě znovu zavřou?“ zeptal se mě. „Jsem ještě více odhodlaný pracovat tam, kde je to zapotřebí,“ odpověděl jsem mu. Znovu jsem začal sloužit jako cestující dozorce a později jsem byl vyzván, abych v Polsku organizoval tisk a rozvoz naší literatury.

V té době jsme k rozmnožování Strážné věže používali primitivní cyklostyly a voskové blány. Náš tisk byl nekvalitní a za papír, kterého byl tehdy nedostatek, jsme museli platit přemrštěné sumy. Rozmnožování literatury muselo probíhat na izolovaných místech, například ve stodolách, sklepeních a v podkrovích. Ty, kdo tam byli odhaleni, čekalo za trest vězení.

Pamatuji na jednu vyschlou studnu, kterou jsme používali. V její stěně byl v hloubce asi jedenácti metrů poklop, který vedl do malé místnosti, kde jsme na cyklostylu vyráběli časopisy. Dostávali jsme se tam tak, že nás někdo spustil po provaze. Když jsem byl jednou ve velkém dřevěném vědru spouštěn do studny, provaz se náhle přetrhl. Spadl jsem na dno a zlomil si nohu. Pobyl jsem si nějakou dobu v nemocnici a potom jsem se k práci na cyklostylu vrátil.

Přibližně v té době jsem poznal jednu horlivou průkopnici Danutu. V roce 1956 jsme se vzali a následující čtyři roky jsme společně sloužili ve střední části Polska. Do roku 1960 se nám narodily dvě děti, a tak jsme se rozhodli, že Danuta celodobou službu přeruší, aby se o ně mohla starat. Zanedlouho jsem byl opět uvězněn a tentokrát mě dali do cely, ve které se to hemžilo potkany. Po sedmi měsících jsem byl odsouzen ke dvěma letům vězení.

Opakované věznění

V bydhošťském vězení bylo přes 300 vězňů, a já jsem se modlil k Jehovovi, abych mohl těm, kdo jsou upřímní, sdělit poselství o Království. Obrátil jsem se na ředitele věznice a nabídl se, že bych mohl pracovat jako holič. K mému překvapení s tím souhlasil. Brzy jsem vězně holil, stříhal jim vlasy a vydával svědectví těm, kdo se zdáli příznivě nakloněni.

Vězeň, který se mnou pracoval jako holič, brzy na naše rozhovory příznivě zareagoval. Dokonce začal s ostatními mluvit o tom, co  z Bible poznal. Brzy nám ředitel věznice nařídil, abychom přestali šířit to, co označil jako „podvratnou propagandu“. Můj spolupracovník zůstal pevný. Řediteli vysvětlil: „Dříve jsem měl ve zvyku krást, teď už to nedělám. Dříve jsem byl závislý na nikotinu, ale s kouřením jsem skončil. Našel jsem smysl života a chci být svědkem Jehovovým.“

Když jsem byl z vězení propuštěn, bratři mě poslali do Poznaně, abych dohlížel na „pekárnu“, jak se říkalo našim tajným tiskárnám. Koncem padesátých let se kvalita našeho tisku velmi zlepšila. Naučili jsme se fotografickou cestou zmenšovat stránky — což byl v naší technologii velký pokrok — a obsluhovat ofsetové stroje značky Rotaprint. V roce 1960 jsme také začali tisknout a vázat knihy.

Krátce nato jeden soused tuto naši činnost nahlásil a já jsem byl opět uvězněn. Po propuštění v roce 1962 jsem doslal za úkol sloužit s několika dalšími bratry ve Štětíně. Než jsme však odjeli, přišel pokyn — byli jsme přesvědčeni, že je od věrných křesťanských bratrů —, abychom místo toho jeli do města Kielce. Tam jsme však byli zatčeni a já jsem byl odsouzen na další rok a půl vězení. Zradili nás nečestní lidé z našich řad. Časem byli odhaleni a odstraněni z naší organizace.

Když jsem byl nakonec z vězení propuštěn, dostal jsem za úkol dohlížet na tiskařskou činnost v celém Polsku. Deset let jsem potom unikal odhalení, ale v roce 1974 jsem byl dopaden a uvězněn v Opoli. Krátce nato jsem byl poslán do věznice ve městě Zabrze. „Vaše biskupské povinnosti skončily,“ řekl mi ředitel věznice. „Jestliže budete dále šířit tu vaši propagandu, půjdete na samotku.“

Kázání ve vězení

Moje služba samozřejmě v žádném případě neskončila. Začal jsem tam studovat Bibli se dvěma spoluvězni. Ti nakonec udělali takový pokrok, že jsem je ve věznici mohl ve velké vaně pokřtít.

Na naše kázání příznivě reagovali také jiní vězni a v dubnu 1977 jsme se společně účastnili Slavnosti na památku Kristovy smrti. (Lukáš 22:19) Za dva měsíce, v červnu 1977, jsem byl propuštěn a do vězení jsem se již znovu nedostal.

Úřady potom začaly být k našemu dílu tolerantnější. Nepochybně k tomu značně přispěly návštěvy členů vedoucího sboru svědků Jehovových. Tři z nich v roce 1977 mluvili s cestujícími dozorci, průkopníky a dlouholetými svědky v různých městech. Následující rok vykonali dva členové vedoucího sboru zdvořilostní návštěvu na Úřadu pro věci církevní. Naše dílo však bylo povoleno až v roce 1989. V současné době je v Polsku asi 124 000 činných svědků.

Danuta mě kvůli svému špatnému zdraví v posledních letech nemůže doprovázet, ale podporuje mě a chce, abych dále navštěvoval sbory. Budu jí navždy vděčný za její posilu v době svých četných uvěznění.

Rozhodnutí sloužit Jehovovi Bohu, které jsem udělal před 50 lety, bylo rozhodně správné. Ve službě celým srdcem jsem našel velkou radost. S manželkou jsme se přesvědčili o pravdivosti slov zapsaných u Izajáše 40:29: „[Jehova] unavenému dává sílu; a v člověku bez dynamické energie rozhojňuje plnou sílu.“

[Poznámka pod čarou]

^ 6. odst. Viz Ročenku svědků Jehovových 1994, strany 213–222.

[Obrázky na straně 20]

K tisku našich publikací jsme používali cyklostyl a později ofsetové stroje značky Rotaprint

[Obrázky na straně 21]

Moje manželka Danuta a já