Přejít k článku

Přejít na obsah

Mé snahy moudře si vybrat

Mé snahy moudře si vybrat

 Mé snahy moudře si vybrat

VYPRÁVÍ GUSTAVO SISSON

Ve 12 letech jsem se rozhodl, že se stanu lékařem, ačkoli jsem se tehdy naplno věnoval závodnímu plavání. Zhruba ve stejné době jsem ale začal studovat Bibli, a díky tomu jsem se chtěl stát Božím služebníkem. K čemu nakonec vedly mé rozdílné ambice a zájmy? Daly se sloučit?

V ROCE 1961 začala s mou matkou a se mnou studovat Bibli Olive Springateová, misionářka svědků Jehovových v Brazílii. Kvůli odporu ze strany mého otce, uznávaného lékaře v Pôrto Alegre, jsme studovat přestali. Olive však s námi zůstala ve styku. Za čas jsem pochopil, že to, co se učím, je pravda. Ale v té době jsem se hodně věnoval plavání, a proto jsem se na duchovní záležitosti tolik nesoustředil.

Když mi bylo 19 let, seznámil jsem se v klubu, za který jsem plaval, s jednou přitažlivou mladou ženou, která se jmenovala Vera Lúcia. Začali jsme spolu chodit. Matka s ní mluvila o naší víře a to ji zaujalo. Spojil jsem se tedy s Olive, a ta s námi začala studovat Bibli, přestože otec Very Lúcii projevoval odpor.

Vera Lúcia ve studiu pokračovala a dělala pokroky v poznání Bible. Začala dokonce vést biblická studia s pracovníky mého plaveckého klubu. Já jsem se ve stejné době soustřeďoval na trénink na blížící se národní závody v plavání.

Po roce našeho studia, kdy jsme se účastnili křesťanských shromáždění, otec Very Lúcii začal tušit, že se něco děje. Jednoho dne, když jsme se vraceli ze shromáždění, čekal na nás a vyptával se, kde jsme byli. Odpověděl jsem, že jsme se zúčastnili křesťanského shromáždění, a že ačkoli pro něj asi náboženství důležité není, pro nás je to otázka života a smrti. Povzdechl si a řekl: „Tak tedy dobře, jestliže je to věc života a smrti, budu se s tím muset smířit.“ Od toho dne se jeho postoj změnil, a ačkoli se nikdy nestal svědkem Jehovovým, byl vždy naším blízkým přítelem a společníkem v dobách, kdy jsme to potřebovali.

Musel jsem si vybrat

Rozhodl jsem se, že se závodním plaváním skončím po národním šampionátu. Ale dvakrát jsem zvítězil a dosáhl brazilského rekordu na tratích 400 a 1 500 metrů volným způsobem, a to vedlo k tomu, že jsem byl pozván na panamerické hry v kolumbijském Cali v roce 1970. Začal jsem na tyto hry trénovat, přestože  Vera Lúcia byla proti tomu, abych se jich zúčastnil.

Poté, co jsem v Cali plaval dobře, trenéři se mě zeptali, zda jsem ochoten trénovat na olympijské hry. Přemýšlel jsem o svých nedokončených studiích medicíny a o těch nádherných pravdách, které se týkají Božích záměrů a které jsem poznal, a proto jsem se vzdal všech myšlenek na kariéru v plavání. Od té doby byl můj duchovní pokrok rychlý. V roce 1972, kdy se konaly olympijské hry v německém Mnichově, jsme s Verou Lúcií symbolizovali své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě. To povzbudilo mou matku, aby znovu začala studovat Bibli, a za čas byla také pokřtěna.

Po matčině křtu vzrostl otcův odpor. Nakonec se naše rodina rozpadla, a jelikož jsem byl stále na univerzitě, museli jsme vyjít z matčina malého důchodu a z obnosu, který jsme získali prodejem našeho domu. Kvůli tomu jsme s Verou odložili svatbu. Znamenité školení, které jsem předtím dostal od otce, bylo vlastně tím, co mi pomohlo, abych dospěl k těm rozhodnutím, ke kterým jsem dospěl. Otec často říkával „neboj se být odlišný“ a „většina nemá vždycky pravdu“. Jedna z jeho oblíbených vět byla: „Hodnota člověka se měří podle toho, jak dává druhým.“

Jako svědek Jehovův jsem mohl otcovy skvělé rady uplatnit v praxi. V roce 1986 jsem byl u jeho postele, když umíral. Předtím jsme se opět stali přáteli a vzájemně jsme se respektovali. Věřím, že byl na mě hrdý, jelikož jsem se stejně jako on stal lékařem.

Mezitím jsem v roce 1974 promoval na lékařské fakultě. Rozhodl jsem se pracovat jako praktický lékař bez další specializace, ale později, když jsem se nad věcí více zamyslel, uvědomil jsem si, že bych svým křesťanským bratrům mohl více pomoci, kdybych se stal chirurgem. (Skutky 15:28, 29) A tak jsem tuto výzvu přijal a strávil jsem další tři roky školením, abych mohl být chirurgem.

Náročná právní bitva

Jeden velice vážný případ, do něhož jsem byl zapojen, byl případ patnáctileté dívky z řad svědků Jehovových, která trpěla vnitřním krvácením. Byla bledá, měla nízký tlak, ale byla schopná soudně uvažovat a naprosto pevná ve svém přesvědčení nepřijmout krev. Doplnil jsem jí objem krve, a potom jsem provedl endoskopii a propláchl postiženou oblast chlazeným solným roztokem, abych zastavil krvácení. Zpočátku se její stav zlepšil, ale o 36 hodin později, zatímco jí byla věnována intenzivní péče, krvácení náhle začalo znovu. Navzdory vytrvalému úsilí nebyl lékař, který měl právě službu, schopen omezit krvácení a zachovat objem krve, a dívka zemřela.

Když k tomu došlo, etická komise mi nedovolila pokračovat v práci a odkázala můj případ k regionální lékařské radě. Byl jsem obviněn z porušení tří článků lékařského etického kodexu, což znamenalo, že byl v sázce můj lékařský diplom a spolu s ním i mé živobytí.

Komise stanovila třicetidenní lhůtu, v níž jsem měl předložit svou písemnou obhajobu. Moji právníci připravili zákonné a ústavní argumenty a já jsem připravil obhajobu založenou na lékařských a vědeckých hlediscích. V tom mi pomohl místní Výbor pro styk s nemocnicemi (HLC), což je skupina svědků Jehovových, která usiluje o zlepšení spolupráce mezi nemocnicemi a pacienty. Při výslechu kladla poradní komise otázky, jež se týkaly hlavně mého postoje jako lékaře a svědka Jehovova. Moje obhajoba však byla v první řadě založena na lékařských a vědeckých argumentech a na zprávách uznávaných chirurgů.

Předložené doklady potvrdily, že pacientka odmítla přijmout krevní transfuzi a že já jsem její rozhodnutí nijak neovlivnil. Při výslechu bylo rovněž uznáno, že ze čtyř lékařů, kteří byli konzultováni, jsem já byl jediný, kdo započal nějaký druh léčby, který  odpovídal přáním a zdravotnímu stavu pacientky.

Můj případ pak komise postoupila k hlasování při plenárním zasedání. Tam jsem přednesl desetiminutovou obhajobu, v níž jsem se podobně jako v předchozí písemné obhajobě zaměřil pouze na lékařská hlediska. Členové výboru mě vyslechli a pak dva z nich uvedli, že ačkoli jsem nepoužil transfuze, léčba, kterou jsem předepsal, měla solidní vědecký základ. Jiný lékař zdůraznil, že bezkrevní léčba je účinná a že je při ní nižší úmrtnost. Další člen výboru řekl, že není spornou otázkou, zda krevní transfuze jsou dobrým léčebným prostředkem, nebo ne. Otázkou je, zda lékař může vnutit pacientovi druh léčby, který pacient nechce — a tento člen výboru si nemyslel, že lékař má takové právo. A tak většinovým poměrem 12 ku 2 členové rady hlasovali ve prospěch zrušení všech obvinění, čímž bylo mé jednání ospravedlněno.

Obhajuji práva pacienta

Některé lékařské autority získaly soudní nařízení, aby přinutily pacienty z řad svědků Jehovových přijmout transfuze krve. Při několika příležitostech jsem u soudu předložil doklady, které pomohly zrušit taková nařízení. Jeden případ se týkal svědka Jehovova, jenž měl rozšířené cévy v jícnu, což je problém, který způsobuje vážné krvácení do žaludku. V době, kdy byl hospitalizován, už byl velmi chudokrevný — hladina hemoglobinu v jeho krvi byla 4,7 gramu na decilitr. * Zpočátku na něj nikdo nenaléhal, aby přijal krev, a tak obdržel pouze podpůrnou léčbu.

Potom, asi po týdnu stráveném v nemocnici, překvapeného pacienta navštívil jeden soudní úředník, který s sebou nesl nařízení k transfuzi. Do té doby hodnota hemoglobinu stoupla na 6,4 gramu na decilitr a jeho stav se stabilizoval. Zdá se, že soudce založil své rozhodnutí na prvním údaji o hladině hemoglobinu, a ne na tom druhém, vyšším.

Výbor pro styk s nemocnicemi se nabídl, že pomůže. Pacient mě požádal, abych jej vyšetřil. Udělal jsem to a poté se mi podařilo umístit ho do jedné nemocnice, kde mohl být léčen bez krve. Ve stejné době vznesli jeho právníci námitku proti soudnímu nařízení, které přikazovalo, aby byla pacientovi podána krevní transfuze.

Byl jsem předvolán k soudnímu jednání před soudkyni, která se mě ptala na stav pacienta. Během jednání mě oprávnila k tomu, abych pokračoval v jeho léčení, zatímco se bude zvažovat potřeba tohoto soudního nařízení. Do doby, než proběhlo nové soudní jednání, se pacientův stav zlepšil a byl propuštěn z nemocnice. Když jsem byl znovu předvolán, právník zastupující nemocnici mě vyzval, abych dokázal, že léčba, kterou jsem doporučil, má vědecký základ. Jak byl ale překvapen, když jsem předložil článek z lékařského časopisu publikovaného právě tou nemocnicí, kterou zastupoval, a ten článek právě takovou léčbu doporučoval!

Když bylo rozhodnutí vyneseno, měli jsme radost, že náš názor — spolehnutí se na jiné lékařské postupy než na krevní transfuze — byl obhájen. Nemocnici bylo nařízeno, aby zaplatila všechny náklady včetně výdajů za právní řízení. Přestože se nemocnice odvolala, opět soud prohrála.

Péče o rodinu

Od té doby, kdy jsem se stal svědkem Jehovovým, jsem vždy měl podporu Very Lúcii jakožto oddané společnice, schopné manželky a příkladné matky našich dětí. Jak zvládala všechny ty náročné situace, když se starala o náš domov a pomáhala pečovat o děti, ze kterých jsou dnes smělí mladí muži? Bylo to možné díky její hluboké lásce k Jehovovi a ke křesťanské službě.

Jako rodiče své děti učíme biblickým naukám a zásadám už od doby, kdy byly velmi  malé. Ačkoli vedeme velmi rušný život, usilujeme o to, abychom každý rok po několik měsíců sloužili v celodobé službě. Opravdu se snažíme, abychom se drželi našeho programu, do nějž patří pravidelné čtení Bible, každodenní rozhovor o biblickém textu a to, že se v křesťanské službě dělíme o svou víru s druhými. V nedávné době naše rodina vedla často až 12 biblických studií s lidmi, kteří nejsou svědkové.

S Verou Lúcií se také snažíme, abychom do svých činností zapojili naše syny, zároveň však respektujeme jejich osobní záliby. Myslíme si, že k tomu, aby se rodiče o svou rodinu dobře postarali, jsou nutné tři základní věci. První je správné vyučování, které je založené na Božím slově, Bibli. Druhou věcí je správný příklad, jenž dětem jasně ukazuje, že jejich rodiče mají zdravou bázeň před Bohem. A tou třetí je správná společnost, kterou tvoří křesťané ze všech věkových skupin a sociálních vrstev a která může členům rodiny poskytnout rozmanité dary a schopnosti. Jako manželský pár jsme si dali za cíl, že tyto tři věci naší rodině opatříme.

Když se s manželkou ohlížíme zpět na těch téměř třicet let, po které sloužíme Jehovovi, můžeme bez jediné pochybnosti říci, že nám Bůh dal v životě to nejlepší a že nám poskytl mnoho potěšení a požehnání. Přestože jsem to ‚nedotáhl‘ na olympiádu, stále mám radost z toho, že každý týden uplavu několik kilometrů. To, že jsem se stal lékařem a zároveň jedním ze svědků Jehovových, vedlo k tomu, že jsem byl vždy značně zaneprázdněný. Možnost pomáhat svým křesťanským bratrům a sestrám, aby vytrvali ve své službě Bohu navzdory zkouškám, ale považuji za něco velmi cenného.

Často se mě lidé ptají, zda mě neznepokojuje, že ztratím práci, až přijde Boží nový systém a nebudou žádné nemoci. Odpovídám jim, že já budu ten první, kdo bude skákat radostí, až „bude chromý šplhat jako jelen a jazyk oněmělého bude volat radostí“ a až „žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocný.‘“ (Izajáš 33:24; 35:6)

[Poznámka pod čarou]

^ 21. odst. Zdravý dospělý muž má hladinu hemoglobinu přibližně 15 gramů na decilitr.

[Obrázek na straně 15]

Operuji pacienta

[Obrázek na straně 15]

S Verou Lúcií; naše rodinné studium