Přejít k článku

Přejít na obsah

Měli bychom projevovat zármutek?

Měli bychom projevovat zármutek?

 Měli bychom projevovat zármutek?

DOKTORKA Elisabeth Kübler-Rossová ve své knize On Children and Death (O dětech a smrti) uvádí: „Mnozí dospělí strádají kvůli tomu, že se nikdy nevyrovnali s utrpením, které zažili v dětství. Dětem by se tedy mělo umožnit, aby zármutek dávaly najevo, aniž by dostaly nálepku uplakánek či ‚bábovka‘ nebo slyšely výsměšné konstatování: ‚Velcí kluci nebrečí.‘“

Tento přístup se nápadně liší od postoje v některých zemích — totiž neprojevovat žádné emoce.

Zkušenosti majitele pohřebního ústavu

Tento rozdíl dobře dokládají postřehy, které časopisu Probuďte se! řekl majitel pohřebního ústavu v New Yorku Robert Gallagher. Dostal otázku, zda lidé narození ve Spojených státech reagovali na zármutek odlišně v porovnání s lidmi, kteří se přistěhovali ze zemí Latinské Ameriky.

„Určitě ano. Když jsem v padesátých letech s touto profesí začínal, bylo v naší oblasti mnoho rodin, které se přistěhovaly z Itálie. Byli velmi citově založení. Nyní se při pohřbech dostáváme do kontaktu s jejich dětmi a vnuky, a tato citovost se vytratila. Neprojevují city v takové míře.“

Hebrejci v biblických dobách projevovali zármutek a city. Všimněte si, jak Bible popisuje Jákobovu reakci na to, když si myslel, že jeho syna Josefa sežralo nebezpečné divoké zvíře: Jákob „si roztrhl šaty, oblékl si kol beder žíněný šat a dlouho truchlil pro syna. Přišli k němu všichni synové a dcery, aby ho utěšili, ale on jakoukoli útěchu odmítl a řekl: ‚Nikoli, ve smutku chci sestoupit do šeolu ke svému synovi!‘ Tak ho otec oplakával.“ (1. Mojžíšova 37:34, 35, Jeruzalémská Bible, kurzíva od nás.) Ano, Jákob se nestyděl plakat pro svého ztraceného syna.

‚Jiný kraj, jiný mrav‘

Kultury se pochopitelně liší. V mnoha částech Nigérie například rodiny mívají mnoho dětí a kvůli různým nemocem je tam smrt běžným hostem. Přesto „při smrti dítěte dochází k výlevům zármutku, a to  zvláště tehdy, když jde o první dítě, a tím spíše, je-li to chlapec,“ uvedl jeden spisovatel, který má dvacetileté zkušenosti z Afriky. „Rozdíl je v tom, že v Nigérii je zármutek krátký a intenzivní. Netrvá měsíce či roky.“

V zemích kolem Středozemního moře nebo v Latinské Americe lidé vyrůstají v prostředí, kde jsou spontánní reakce pokládány za normální. Radost i smutek se zde projevují veřejně. Pozdrav se neomezuje na podání ruky, ale patří k němu vřelé objetí. Podobně i zármutek je obvykle otevřeně projevován slzami a nářkem.

Autorka jedné knihy, Katherine Fair Donnellyová, píše, že na otce, který ztratil dítě, „doléhá nejen psychický dopad ze ztráty dítěte, ale také strach ze ztráty mužnosti, pokud by dal svůj zármutek veřejně najevo“. Autorka však tvrdí, že „v emočním chování překračuje ztráta dítěte bariéru toho, co se má a co se nemá. Upřímné vnitřní dojetí, při němž člověk slzami zármutku vyčistí duši, je jako když se rána rozřízne skalpelem, aby se odstranila infekce.“

To, že lidé projevují zármutek, je tedy v některých zemích běžnější než v jiných. Pokud však někdo projeví zármutek a pláče, nemělo by to být pokládáno za známku slabosti. Vždyť i Ježíš Kristus při smrti svého přítele Lazara „dal průchod slzám“, přestože věděl, že jej krátce nato vzkřísí. (Jan 11:35)

[Praporek na straně 14]

Jákob se nestyděl plakat pro svého ztraceného syna