Přejít k článku

Přejít na obsah

Jehovova ruka je podporuje již téměř sto let — 9. část

Jehovova ruka je podporuje již téměř sto let — 9. část

 9. část — Historie díla svědků Jehovových v České republice

Jehovova ruka je podporuje již téměř sto let

TATO ČÁST historie je věnována pouze jednomu námětu: tomu, co prožívali svědkové Jehovovi v komunistických věznicích a koncentračních táborech padesátých let. Z ohromného množství dokumentárního materiálu to ale budou jen střípky. Ať tedy opět mluví přímí účastníci.

Mezi těmi, kdo psali dějiny věrnosti v komunistických vězeních, byl i Dezider Pomothy žijící už dlouhá léta v Janově u Jablonce nad Nisou. Vypráví:

Dne 26. října 1954 jsem byl ještě s jinými svědky Jehovovými zatčen. Na celu jsem se dostal asi v jednu hodinu po půlnoci. Spal tam jeden vězeň. Na stolku ležela kniha. Byly to nějaké povídky od L. N. Tolstého. Otevřel jsem namátkou knihu asi uprostřed a můj zrak padl na slova: „Nemstěte se, milovaní, já odplatím.“ Tato slova, která lze najít i v Bibli, v dopise apoštola Pavla Římanům, mě uvítala ve vězení, z něhož jsem měl vyjít téměř až za šest let. Často jsem byl zbit až do bezvědomí. V takovém případě mě odnesli pod studenou sprchu. Když jsem se probral a chtěl z vody pryč, bránili mi v tom holemi. Píchali jimi do mě ze všech stran a tím se výborně bavili. Když je to omrzelo, strčili mě mokrého do tmavé cely, kde jsem mohl jen stát. Mokrý, v zimě a celé hodiny! Jindy jsem zase ležel na betonové podlaze svázaný do svěrací kazajky. Ruce svázané s nohama dozadu — a opět celé hodiny. Moje výkřiky při týrání slyšelo celé oddělení. V sousedních celách slyšeli, jak dostávám rány, jak mě bijí pěstmi, kopají, jak mou hlavou tlučou o betonovou zeď. A potom jsem byl jednou v bezvědomí převezen do Prahy na psychiatrickou kliniku. Tam bylo zvláštní oddělení pro vězně. Mé ‚léčení‘ se skládalo z elektrických a inzulínových šoků. Ale o tom jsem se dozvěděl až z lékařské zprávy, kterou jsem obdržel roku 1991. Když mě zatkli, bylo mi 24 let, byl jsem silný mladý muž, který byl schopen sám naložit železniční vagón metrovými bukovými poleny. Po půl roce vězení mě dva dozorci na dvoře podpírali v podpaží a učili mě chodit. Nakonec, po roce vyšetřovací vazby jsem byl odsouzen za trestný čin velezrady na 12 let vězení. V rozsudku stálo, že jsem „na pokyn ústředí sekty svědků Jehovových organizoval dílo, vytvářel nové skupiny členů sekty, šířil ilegální tiskoviny, zabezpečoval ilegální spojení se zahraničím a tím narušoval politickou a morální jednotu pracujícího lidu a rozvracel lidově demokratické zřízení“. Jak často mě za tu dobu napadala slova: „Nemstěte se, milovaní, já odplatím.“

V komunistických koncentračních táborech se vydávalo svědectví podobně jako v táborech nacistických. Dieter Kabus, který žije nyní v Německu, vzpomíná na to, jak vydal svědectví Josefu Jancíkovi z Nýřan. Dieter Kabus vypráví:

Strávil jsem v komunistických věznicích více než pět let, ale vždy jsem je považoval za místo, kde mohu kázat evangelium. Bylo to v létě  1956, kdy na tábor Bytíz u Příbrami přišli noví vězňové. Ihned jsem přistoupil ke dvěma z nich a ptal se, odkud přišli. Na otázku mi neodpověděli, ale oba dva vyhrkli: „Kdy bude amnestie?“ Odpověděl jsem jim: „Chystá se největší amnestie všech dob.“ „A kdy?“ „Boží Království.“ Chvíli bylo ticho a pak jeden z nich řekl: „Já jsem katolík.“ A druhý: „Já jsem komunista.“ Zeptal jsem se toho komunisty: „A kolik jsi dostal?“ „Tři a půl roku.“ „Tak budeš mít tři a půl roku čas přemýšlet o Bohu,“ odpověděl jsem. Tím komunistou byl Josef Jancík, tvrdý chlapík, ale Jehova se dívá na srdce člověka, a tak jsem našemu láskyplnému nebeskému Otci Jehovovi velmi vděčný, že jsem mohl Josefa seznámit s biblickou pravdou. Už v lágru jsem se ujistil, že Josef je velmi inteligentní člověk, ale současně tak pokorného člověka jsem málokdy potkal. Josef byl v táboře spolu s jinými pokřtěn. Ještě dnes si živě vzpomínám, jak jednoho večera přišel Josef ke mně na barák a povídá: „Zítra mám výstup.“ Velmi jsem se zaradoval, že bude propuštěn, ale on byl nějak zamlklý. Potom zamumlal: „Vždyť mě ale venku vůbec jako svědka Jehovova nikdo nezná.“

Tady je nutné se zastavit a vysvětlit, proč měl Josef takovou starost. V té době to nebylo jako dnes, že si zjistíme sál Království a tam jednoduše přijdeme. Dostat se na tajná shromáždění bez nějakého doporučení bylo prakticky nemožné. A být pak přijat na shromáždění se rovnalo tomu být přijat do sboru. Josef tedy potřeboval nějaké doporučení. Vyprávění Dietera Kabuse pokračuje:

Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem řekl: „Podívej se, Josefe, přijde za tebou domů muž a ten řekne: ‚Dobrý den, Bytíz.‘ A ty odpovíš smluveným biblickým textem. Potom budeš zapojen do organizace.“ Tentýž večer jsem poslal z tábora zprávu a později Josefa doma navštívil Vojtěch Jančo. Ještě bych chtěl dodat, že už na táboře Josef horlivě zvěstoval evangelium. Věnoval tomu v průměru více než 20 hodin měsíčně.

Dalším, kdo byl zatčen na podzim 1954, byl Jiří Halík z Litoměřic. Vzpomíná:

Jednoho škaredého podzimního dne 31. října 1954 jsme s manželkou přicházeli domů a plánovali, co vše uděláme. Po otevření domovních dveří k nám vykročili dva cizí pánové s otázkou: „Jste Halík?“ Přikývl jsem. V našem bytě bylo vše rozházené. Po chmurném večeru jsem se loučil s manželkou, svým čtyřletým synem a rodiči na celé čtyři roky. Se zavázanýma očima mě převezli do Liberce, a to byly dvě hodiny v noci. Zavedli mě do cely s plísní na stěnách, a právě v takovém stavu byl i slamník, mé budoucí lože.  „Nelehejte si, půjdete k výslechu!“ A tak jsem se první noc ve vězení nevyspal. Ráno jsem byl převeden do jiné cely, kde jsem trávil něco přes sedm měsíců sám a sám. Na výslech se chodilo s ručníkem na očích, jednou za deset dnů na vycházku po vězeňském dvoře a zhruba jednou za tři neděle jsem se vykoupal. A tak mi utíkal čas až k soudu. U soudu mi vyměřili šest let, a za to, že jsem z Prahy neznal nikoho jiného než svou tetu, nedostal jsem velezradu, ale pouze „sdružování proti republice“. Po soudu pak transport na tábor. Cíl — uranový důl s táborem Bytíz. Pozdravil jsem, vešel do svého nového domova a usedl na postel. Vedle mě ležel vrah dětí z Košic. „Za co jsi tu?“ „Jsem svědek Jehovův.“ „I já jednoho znám — já tě s ním seznámím.“ Byl to Ladislav Šmejkal, bledý, vyzáblý, s chronickým zánětem průdušek. A další bratři, ke kterým mě dovedl: František Gros, Bohumil Müller, František Janeček, Dieter Kabus aj. Táborový život si vyžadoval zvláštní pokyny, aby byla zajištěna bezpečnost všech křesťanských shromáždění. Jedna studijní skupina hlídala klidný průběh druhé. Jedno z opatření našich hmotných zájmů bylo, že v den výplaty našeho kapesného (od 25 do asi 200 korun) jsme na základě dobrovolnosti dávali kapesné dohromady, pak je dělili stejným dílem.

Zachoval se zajímavý dopis z července 1990, který napsal pan Miroslav Pokorný z Prahy 4. Tento muž, který nikdy nebyl se svědky Jehovovými ve spojení, byl v 50. letech vězněn na Jáchymovsku. Napsal:

Místo: Krušnohoří.

Doba: Konec února a začátek března 1953. 

Na táboře Mariánská byla tehdy soustředěna skupina mladých svědků Jehovových ve věku 20–24 let. V těch dnech si celou skupinu předvolal velitel lágru a dal jim ultimátum: buď příští den nastoupí na přidělená pracoviště v uranové šachtě, nebo budou zničeni. Odpoledne, po odmítnutí práce na šachtě Náhradní vojenská služba, byli všichni postaveni do ostřelovacího pásma pod kulometnou věží a navíc střeženi bachařem v kožichu, válenkách, ušance a se samopalem. Teplota se pohybovala okolo 10–15 stupňů pod nulou, foukal vítr a sněžilo. Mládenci byli oblečeni jako všichni ostatní vězňové: košile bez límečku, plátěné spodky, [vězeňský] oblek, čepice ze stejné látky, šněrovací boty a onuce. Po příchodu ranní směny, když jsme tu řadu zmrzlých lidí viděli, jsme uvažovali, jak jim pomoci. Doktor Jaroslav Kabát (zemřel roku 1965), který pracoval jako vězeň-lékař na dole Eva na ošetřovně, hned po příchodu zašel za táborovým lékařem-vězněm. Ten ale neměl na nešťastnících žádný zájem. Doktor Kabát ho požádal, aby měl přichystaná nosítka, nějaké posilující injekce a několik lidí na odnášení těch, kteří padnou. Hned po rozsvícení reflektorů, po večerním nástupu, omdlel první chlapec. Do rána jsme jich odnesli asi šest. Po uložení u kamen na táborové ošetřovně jsme jim podle pokynů dr. Kabáta masírovali tváře a prsty u nohou. Vařili jsme jim čaj. Příští den dopoledne jich opět padlo několik dalších. Procedura se opakovala, jen nosiče dělali vězni z odpolední směny. Po příchodu ze směny jsme pokračovali opět my. Všichni byli prakticky v šoku, v horečkách, padali nejen zimou, ale i hladem. První tři dny nedostávali žádné jídlo — dávali jsme jim ze svého, pokud jsme v té bídě něco měli. Potom už dokázali pouze polknout několik hltů čaje. Po skončení tohoto hrůzného zločinu byli tito mladí lidé odneseni a odvedeni do korekce, a snad tentýž den odvezeni.

V roce 1960 byla vyhlášena rozsáhlá amnestie a většina svědků Jehovových byla z vězení propuštěna. Následující léta byla dobou velkého rozmachu.

[Obrázek na straně 29]

Komunistický koncentrační tábor Bytíz