Přejít k článku

Přejít na obsah

Jak Loida prolomila mlčení

Jak Loida prolomila mlčení

 Jak Loida prolomila mlčení

Vypráví Loidina matka

JAKO každá nastávající matka jsem se i já bála, že dítě by se mohlo narodit s nějakou vadou. Na srdcervoucí pláč mého třetího dítěte Loidy, když přišla na svět, jsem však připravena nebyla. Lékař jí kleštěmi nechtě zlomil klíční kost. Několik týdnů po chirurgické nápravě zlomeniny byla Loida propuštěna domů. Naše radost však byla jen krátkodobá.

Během několika následujících měsíců začalo být zřejmé, že u ní něco závažného není v pořádku. Léčba vyvolávala u Loidy nežádoucí reakce, kromě jiného horečku, průjem a křeče, ale zdálo se, že léčení těchto příznaků situaci ještě zhoršuje. Zanedlouho Loida nemohla ovládat pohyby těla. Lékaři nám nakonec oznámili, že Loida má mozkovou obrnu. Řekli, že nikdy nebude chodit ani mluvit, a dokonce nám nebude ani rozumět.

Počáteční snaha o komunikaci

Přes tuto chmurnou prognózu jsem si stále myslela, že Loida by mohla rozumět mnoha věcem. Četla jsem jí tedy jednoduché knížky a snažila jsem se ji naučit abecedu. Loida však nebyla schopná mluvit a nedokázala ani projevit, zda rozumí tomu, co říkám. Neexistoval žádný způsob, jak zjistit, kolik toho — pokud vůbec něco — chápe.

Během následujících let se zdálo, že moje úsilí učit Loidu téměř k ničemu nevede. Přesto jsem jí mnoho hodin četla. Bývala s námi dokonce na našem rodinném studiu Bible s Noemí, naší nejmladší dcerou, a studovali jsme knihy Naslouchat velkému Učiteli Moje kniha biblických příběhů. * Mnohé kapitoly z těchto knih jsem Loidě četla opakovaně.

Pokud se člověk nemůže dorozumět s někým, koho miluje, je to opravdu skličující. Když jsem vzala Loidu do parku, usedavě plakala. Proč pláče? Zdálo se mi, jako by ji trýznilo to, že nemůže běhat a hrát si jako ostatní děti. Jednou Loida propukla v pláč, když mi její starší sestra četla něco ze školní učebnice. Bylo zřejmé, že jí něco vadí, ale neměla jsem zdání, co to je. Loida dokázala vydat jen několik neartikulovaných zvuků, kterými vyjadřovala své základní potřeby, jež se týkaly jídla, vody, postele a záchodu.

V devíti letech začala Loida chodit do zvláštní školy. V následujících třech letech se však její stav zhoršil. Bála se bez pomoci  udělat i jen několik kroků a téměř úplně přestala vyslovovat i ty nejjednodušší prvky řeči. S manželem jsme se rozhodli, že bude lepší učit ji doma.

Následujících šest let jsem Loidu učila, jak nejlépe jsem to dovedla. Psala jsem na tabuli písmena a doufala, že Loida je bude opisovat. Moje úsilí bylo marné. Spočíval problém v tom, že to Loida nechápe, nebo v tom, že nemohla psát, jelikož nedokázala ovládat pohyby rukou?

Když bylo Loidě 18 let, bylo tak těžké ji zvládnout, že jsem s opravdovostí prosila Jehovu v modlitbě, aby mi pomohl dorozumět se s ní. Odpověď na moje modlitby přišla nečekaným způsobem.

Mlčení prolomeno

Obrat nastal, když dcery tapetovaly naši ložnici. Než strhly starou tapetu, Noemí napsala na stěnu některá jména — byla to jména z Bible, jména našich přátel a členů rodiny. Ze zvědavosti se moje dcera Rut zeptala Loidy, zda ví, kde je napsáno „Jehova“. Bylo překvapivé, že Loida šla ke stěně a dala hlavu vedle místa, kde bylo Boží jméno. Rut chtěla vědět, zda Loida poznává i další jména, a tak ji zkoušela dál. K Rutinu úžasu dokázala Loida poznat každé jméno, dokonce i jména, která nikdy předtím nečetla. Rut svolala celou rodinu, aby to všichni viděli na vlastní oči. Loida uměla číst!

Časem jsme vytvořili metodu, která Loidě umožňovala s námi „mluvit“. Na stěnu naší dlouhé chodby jsme dali písmena abecedy. Dát menší písmena na desku, kterou někdo držel v ruce, se neosvědčilo, protože Loida své ruce neovládala natolik, aby ukázala jednotlivá písmena. Když nám tedy Loida chtěla něco sdělit, hláskovala slova tak, že přistupovala k jednotlivým písmenům na stěně. Umíte si asi představit, že to bylo poměrně únavné. Aby Loida vytvořila jedinou stránku toho, co chtěla sdělit, musela ujít kilometry a trvalo jí to celé hodiny.

Loida je však nadšena, že s námi dokáže „mluvit“. To byla vlastně i první informace, kterou nám sdělila: „Jsem tak šťastná, že se díky Jehovovi teď mohu dorozumět.“ Udiveně jsme se Loidy zeptali: „Co jsi dělávala, když jsi seděla celý den?“ Loida nám řekla, že uvažovala o tom, co by si nám přála říct, kdyby to šlo. Řekla, že celých 18 let toužila po tom, aby se s námi dorozuměla. „Když Rut začala chodit do školy,“ řekla Loida, „četla jsem si její učebnici. Pohybovala jsem ústy a vydávala určité zvuky, ale vy jste mi nemohli porozumět. Často jsem kvůli tomu začala plakat.“

Se slzami jsem se jí omlouvala za to, že jsem ji lépe nechápala. Loida odpověděla: „Jsi dobrá matka a nikdy jsi to nevzdala. Vždy jsem s tebou byla šťastná. Mám tě moc ráda. Tak už neplač. Dobře?“

Duchovní pokrok

Loida již měla určité biblické poznání a pamatovala si některé biblické verše. Brzy nám však řekla, že chce podávat komentáře na sborovém studiu Strážné věže, která se každý týden rozebírá pomocí otázek a odpovědí. Jak to dělá?  Jeden z nás Loidě přečte celý článek. Ona si potom vybere otázku, na kterou chce dát odpověď. Její komentář zapisujeme na základě toho, co nám hláskuje. Jeden z nás potom na shromáždění Loidin komentář přečte. „Je to úžasné, že se mohu účastnit,“ řekla nám jednou Loida, „protože tak mám pocit, že jsem částí sboru.“

Když bylo Loidě 20 let, vyjádřila přání dát se pokřtít. Na otázku, zda ví, co to znamená zasvětit se Jehovovi, odpověděla, že to již udělala před sedmi lety, když jí bylo pouhých 13 let. „Modlila jsem se k Jehovovi,“ vyprávěla, „a řekla jsem mu, že mu chci navždy sloužit.“ Druhého srpna 1997 Loida symbolizovala křtem ve vodě své zasvěcení Jehovovi. „Díky Jehovovi se splnilo mé největší přání,“ řekla nám Loida.

Loida ráda mluví o Božím Království s příbuznými a sousedy. Někdy s námi chodí do kazatelské služby na ulici. Připravila také dopis, který necháváme ve schránce, když nikdo není doma. Loida se zajímá zvláště o nemocné a starší lidi. Ve sboru máme například sestru s amputovanou nohou. „Vím, jaké to je, když člověk nemůže chodit,“ řekla nám Loida a připravila pro tuto sestru povzbudivý dopis. Nebo v sousedním sboru je Jairo, mladý chlapec, který je v podstatě od hlavy dolů ochrnutý. Když se o tom Loida dověděla, napsala mu dopis. Na jednom místě stálo: „Brzy nás Jehova dá do pořádku. V ráji nebude žádné utrpení. Potom tě vyzvu, abychom si dali závod. Už teď se směju, protože to bude velká legrace. Představ si, že budeme takoví, jak nás Jehova stvořil, bez nemocí . . . Není to úžasné?“

Co jí pomáhá vytrvat

Nyní chápu mnohé z Loidina dřívějšího chování, co pro mě bývalo nepochopitelné. Loida například říká, že když byla mladší, neměla ráda, když ji někdo objal, protože byla zoufalá. „Zdálo se mi to velmi nespravedlivé, že moje sestry mohou mluvit a učit se různé věci, a já nemůžu,“ řekla. „Velmi jsem se zlobila. Bývaly doby, kdy bych byla radši mrtvá.“

I když Loida nyní má dar dorozumívání, potýká se s mnoha náročnými problémy. Například skoro každý měsíc má sérii křečí, kdy se zdá, že se dusí, a má nekontrolovatelné pohyby rukou a nohou. Navíc ji značně oslabuje každá infekce, dokonce i obyčejné nachlazení. Loidu někdy její stav deprimuje. Co jí pomáhá vytrvat? Ať to řekne svými slovy:

„Neuvěřitelnou pomocí je modlitba. Když mluvím s Jehovou, jsem šťastná a cítím, že mu jsem blízko. Velmi si také cením lásky a zájmu těch, kdo jsou v sále Království. I když mám tělesné problémy, cítím se velmi šťastná, protože mě vychovávali dva skvělí rodiče, kteří mě velmi milují. Nikdy nezapomenu, co pro mě udělaly moje sestry. Ta krásná písmena na stěně mi zachránila život. Bez Jehovovy lásky a lásky mé rodiny by můj život neměl žádný smysl.“

[Poznámka pod čarou]

^ 7. odst. Vydala Watchtower Bible and Tract Society of New York, Inc. Kniha Naslouchat velkému Učiteli již není k dispozici.

[Obrázek na straně 24]

Loida a její rodina