Přejít k článku

Přejít na obsah

Pomoc obětem mučení

Pomoc obětem mučení

 Pomoc obětem mučení

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V DÁNSKU

SNAZŠÍ JE LÉČIT ZLOMENÉ KOSTI NEŽ ZLOMENÉHO DUCHA.“ — Dr. Inge Genefkeová

MLADÝ muž se loudá klidnou ulicí jednoho evropského města a zastaví se, aby se podíval na nějaké zboží ve výloze. Náhle se mu začnou chvět ruce. Třesou se mu kolena. Chytá se za hrdlo, jako by se dusil. Na skle výlohy právě zahlédl odraz dvou uniformovaných policistů. Tento mladý muž neporušil žádný zákon a nemá se čeho bát. Pouhý pohled na uniformované muže mu však připomíná místo vzdálené tisíce kilometrů a dobu před mnoha lety, kdy byl mučen.

Mohl by to být příběh kohokoli z milionů mužů, žen, a dokonce i dětí. Mohl by to být příběh někoho, koho znáte. Obětí krutého ubližování může být uprchlík nebo přistěhovalec, který se nastěhoval do vašeho sousedství. Jeho děti možná chodí do školy s vašimi dětmi. Možná ho znáte jako tichého, klidného a zdvořilého souseda, který je většinou uzavřený. Vnější vzhled však může být klamný; možná se za ním skrývá vnitřní zmatek, který tento člověk prožívá, když se snaží vyrovnat se se vzpomínkami na tělesné i duševní utrpení v minulosti. Tyto hrůzy mu může připomenout jakýkoli pohled nebo zvuk. Jeden takto postižený muž vysvětluje: „Kdykoli slyším křičet dítě, vzpomenu si na lidi, které jsem slyšel křičet ve vězení. Kdykoli slyším ve vzduchu svištivý zvuk, vybavím si švihající hůl — tento zvuk byl slyšet těsně před tím, než mě hůl uhodila.“

Mučení není jen doménou politických extremistů a teroristických skupin. Mučení používají v mnoha zemích také vojenské a policejní složky. Proč? Mučení může být rychlý a účinný způsob, jak získat informace, vynutit přiznání, získat usvědčující svědectví nebo jak se pomstít. Dánská lékařka Inge Genefkeová, známá odbornice na problematiku mučení, říká, že v některých případech vlády „svou moc získaly a udržují ji tím, že mají ve zvyku lidi mučit“. Jeden muž to vyjádřil takto: „Chtěli mě zlomit, aby ostatním mohli  ukázat, co se jim stane, když budou kritizovat vládu.“

Představa mučení mnoha lidem výrazně připomíná temný středověk. Vždyť Organizace spojených národů přijala v roce 1948 Všeobecnou deklaraci lidských práv, kde se říká: „Nikdo nesmí být podrobován mučení nebo krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu.“ (Článek 5) Někteří odborníci se však domnívají, že mučení zažilo až třicet pět procent uprchlíků na světě. Proč je mučení tak rozšířeno? Jaké následky to na obětech mučení zanechává a jak jim lze pomoci?

Následky

Není divu, že mnozí lidé, kteří zažili mučení, utekli ze své vlasti a začali nový život někde jinde. Prostředí se sice změnilo, ale tělesné i duševní utrpení trvá dál. Takový člověk například může mít pocity viny, protože se mu před týráním nepodařilo ochránit přátele či členy rodiny. Může u něho také vzniknout hluboká nedůvěra k jiným lidem, protože se obává, že každý člověk, s nímž se setká, by mohl být udavač. „Člověk, který prožil mučení, zůstane všude cizincem,“ říká Carsten Jensen. „Navždy totiž ztratil důvěru k tomuto světu.“

Výsledkem je kombinace tělesného a duševního traumatu, což může být nepochopitelné nejen pro postiženého člověka, ale i pro toho, kdo se mu snaží pomoci. Tělesné problémy lze někdy zvládnout snadno, ale s problémy psychickými to tak snadné není. „Zpočátku jsme si mysleli ‚fajn, zbavíme je tělesných potíží a mohou jít domů‘, “ připouští dr. Genefkeová. „Brzy jsme však poznali, že to, co tyto lidi stravuje, je bolest srdce.“ Tato doktorka však uvádí: „Bylo pro nás překvapením, že těmto lidem je možné pomoci, a to dokonce i v případě, že uplynulo mnoho let.“

Doktorka Genefkeová a jiní dánští lékaři vytvořili v roce 1982 v kodaňské národní nemocnici malé oddělení k léčení uprchlíků, kteří byli mučeni. Z tohoto malého začátku se vyvinula celosvětová síť, která má název International Rehabilitation Council for Torture Victims (IRCT). Ze svého ústředí v Kodani řídí tato organizace humanitární pomoc ve více než stu zemích na celém světě. Během let získala organizace mnoho poznatků o tom, jak zacházet s oběťmi mučení.

Jak poskytnout pomoc

Těmto lidem často velmi prospěje, když mohou mluvit o tom, co prožili. „Lidé, kteří asi před dvaceti lety prožili mučení, byli tehdy oběťmi ve dvojím smyslu,“ uvádí informační leták IRCT. „Za prvé tím, že byli vystaveni aktu tělesného i psychického mučení, a za druhé tím, že o tom nedokázali mluvit.“

Je pravda, že není příjemné mluvit o tak skličujícím námětu, jako je mučení. Jestliže se však člověk, který prožil mučení, chce svěřit příteli a ten mu odmítne naslouchat, sklíčenost trpícího člověka se může ještě prohloubit. Pro takového člověka je tudíž velmi důležité, aby měl jistotu, že se o něj někdo zajímá. Nikdo by samozřejmě neměl slídit v soukromých záležitostech někoho jiného. Rozhodnutí zda, kdy a komu se chce svěřit, je jenom na tom člověku, který zažil mučení. (Přísloví 17:17; 1. Tesaloničanům 5:14)

 Většina odborníků doporučuje brát v úvahu jak tělesnou, tak i duševní stránku mučení. Někteří lidé v takové situaci potřebují profesionální pomoc, aby se dali do pořádku. K léčebným postupům patří dechová cvičení a cvičení v komunikaci. * Obvykle je nejdřív třeba se zaměřit na pocity hanby. Ženě, která byla opakovaně znásilněna a zbita, jedna terapeutka řekla: „Je normální a pochopitelné, že cítíte hanbu. Pamatujte však na to, že to není vaše hanba. Je to hanba těch, kdo vám to udělali.“

Bývalí vězni koncentračních táborů

Miliony lidí prožívaly během druhé světové války v Hitlerových koncentračních táborech hrozné ponižování. Patřily k nim i tisíce svědků Jehovových, kteří byli pronásledováni proto, že odmítli zříci se svého náboženského přesvědčení. Vytrvávat za takových obtížných okolností jim však pomáhala jejich víra. Jak?

Tito křesťané už dlouho před svým uvězněním pečlivě zkoumali Boží slovo. Když se tedy objevily zkoušky, nebyli zmateni ani neobviňovali Boha z toho, že jejich utrpení neskončilo ihned. Ze studia Bible se svědkové Jehovovi dozvěděli, proč Bůh připouští ničemnost a jak ji ve svém stanoveném čase ukončí. Na základě biblického studia poznali, že Jehova „miluje právo“ a že je pobouřen, když lidé špatně zacházejí s jinými lidmi. (Žalm 37:28; Zecharjáš 2:8, 9)

Jistě i mnozí z těch, kdo byli v koncentračních táborech, se také museli vyrovnávat s přetrvávajícími důsledky toho, co prožili. Velmi je při tom posilovala následující rada apoštola Pavla. Když Pavel strádal v římském vězení, jistě pociťoval značnou úzkost a tehdy svým spoluvěřícím napsal: „O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem dávejte své prosebné žádosti na vědomí Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkůvzdáním, a Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše.“ (Filipanům 1:13; 4:6, 7)

Tito lidé, kteří zachovali ryzost, znali díky biblickému studiu Boží slib, že země bude rájem, kde bolestné důsledky nedůstojného zacházení, jakým je mučení, budou nakonec úplně odstraněny.

Tuto naději založenou na Bibli oznamují svědkové Jehovovi svým bližním ve 230 zemích. Neklidné poměry ve světě jim umožňují dostat se do styku s mnoha lidmi, kteří trpěli nelidským zacházením. Když se svědkové Jehovovi setkávají s těmi, kdo zažili mučení, snaží se jim sdělit biblickou naději na nádhernou budoucnost. Svědkové jsou velmi šťastni, že mohou šířit radostnou zvěst o době, kdy mučení bude věcí minulosti. (Izajáš 65:17; Zjevení 21:4)

[Poznámka pod čarou]

^ 15. odst. Časopis Probuďte se! nedoporučuje žádnou konkrétní léčbu. Křesťané by se měli ujistit, že léčba, pro kterou se rozhodnou, není v rozporu s biblickými zásadami.

[Praporek na straně 24]

NIKDO NESMÍ BÝT PODROBOVÁN MUČENÍ NEBO KRUTÉMU, NELIDSKÉMU ČI PONIŽUJÍCÍMU ZACHÁZENÍ NEBO TRESTU.“ — Všeobecná deklarace lidských práv, článek 5

[Rámeček na straně 25]

Jak můžete pomoci

POKUD ZNÁTE NĚKOHO, KDO SE POTÝKÁ S NÁSLEDKY MUČENÍ, MOŽNÁ OCENÍTE NÁSLEDUJÍCÍ PODNĚTY:

● Projevujte empatii. Můžete říci: „Vím, že v zemi, odkud pocházíte, dochází k mnoha těžkostem. Jak se s tím vyrovnáváte?“ (Matouš 7:12; Římanům 15:1)

● Nesnažte se vyzvídat ani netrvejte na tom, že takovému člověku poskytnete pomoc. Spíše buďte laskaví a ohleduplní. Dejte takovému člověku najevo, že jste ochotni mu naslouchat. (Jakub 1:19)

● Nesnažte se příliš vycházet vstříc. Nepřipravujte takového člověka o jeho sebeúctu nebo soukromí. Důležité je s trpícím jeho břímě sdílet, a ne pokoušet se nést je sami.