Přejít k článku

Přejít na obsah

Jehovova ruka je podporuje již téměř sto let — 7. část

Jehovova ruka je podporuje již téměř sto let — 7. část

 7. část — Historie díla svědků Jehovových v České republice

Jehovova ruka je podporuje již téměř sto let

ROK 1947 byl ve znamení velkého přílivu dalších lidí, kteří začali žít jako křesťané a ujímali se kazatelské služby. Jak se tehdy zájemci o biblickou pravdu stávali evangelisty? Julie Zahradníčková z Prahy o tom vypráví:

Za války jsem dostala od své sestry knihy Harfa Boží, Vláda, Stvoření, Nepřátelé, Bohatství Proroctví. Stále jsem hledala vydavatele. Po válce mi zemřeli sestra a bratr, a já jsem byla velmi smutná. Vzala jsem si knihu Proroctví. Tam jsem se dozvěděla, že bude vzkříšení. Četla jsem celou noc a přestala jsem plakat. Pak přišly k mým dveřím svědkyně Jehovovy a já jsem jim řekla, že na ně už dlouho čekám. Ukázala jsem jim knihy a zeptala se: „Patříte k těmto knihám?“ Ony odpověděly: „Ano!“ Byly u mě v pátek, v neděli jsem šla na přednášku a od té doby jsem již nikdy nevynechala. Přednášku měl bratr Valenta. Oznámil: „Budeme roznášet pozvánky v Nuslích, kde bude přednáška.“ Řekla jsem sestře Novákové: „Paní, mohla bych je rozdávat také?“ A ona: „Ale my při tom budeme vydávat svědectví.“ Já: „A jaké? Já o tom chci taky mluvit.“ Rozdávali jsme tedy pozvánky na přednášku. Hned jsem kázala, i když jsem nic nevěděla. Pak řekli, že jdou kázat na vesnici. A já jsem prohlásila, že chci jít taky. „Můžeš,“ řekla sestra Nováková, a tak jsem šla. Pak jsem povídala: „Ale já chci všechnu literaturu, kterou máte.“ Měla jsem tehdy peníze, a tak jsem si všechnu literaturu uhradila — bylo toho do auta — a přivezla jsem si ji domů. Studovala jsem všechno ve dne v noci, až jsem to všechno prostudovala. Pak jsem byla v roce 1947 pokřtěna. Jezdila jsem na různé přednášky, někdy i dvakrát denně.

Josef Skohoutil z Prahy, který také poznal pravdu v tomto období, vypráví:

Na podzim roku 1947 jsem prvně slyšel o biblické pravdě. Asi dva měsíce nato mě svědek Jehovův, který se mnou studoval, pozval do ulice Ve smečkách, kde se tehdy konala naše shromáždění. Ze začátku jsem se různě vymlouval. Vzpomínám si však na jednu událost, která na mě příznivě zapůsobila. Bratři ze západních zemí podporovali své bratry v Evropě tím, že jim posílali různé věci. I já jako zájemce o Bibli jsem tehdy dostal nové ponožky. Pro dnešní mladé lidi to asi moc neznamená, ale pro mě to tenkrát bylo ‚něco‘.

Když jsem začal chodit na naše pravidelné shromáždění, pokládal svědek, který se mnou studoval, za samozřejmé, že příští neděli půjdeme spolu kázat dům od domu. Když jsem u prvních dveří viděl, jak si on počíná, řekl jsem mu, že to nic není a že to zkusím sám.  Tak jsme začali zvěstovat ob patro každý sám. Přestože jsem tehdy uměl zpaměti najít jen několik biblických textů, vzpomínám si, že se mě nikdo nezeptal na nic jiného z Bible než na to, co jsem uměl nalézt. Musel jsem dokonce kazatelskou službu přerušit a běžet domů pro další brožury, protože jsem je tehdy všechny velmi brzo rozšířil.

Ano, Jehova žehnal těm, kdo mu šli oddaně sloužit, přestože neměli ani zdaleka takové školení a biblické pomůcky, jako mají svědkové Jehovovi v České republice dnes.

V ROCE 1948 PŘICHÁZÍ ZLOM

Do roku 1948 vstoupili svědkové Jehovovi plni odhodlaní a nadšení. V únoru se v Československu chopili moci komunisté. V prvních měsících po převratu se zdálo, že se nic nezměnilo. Skutečným vyvrcholením teokratické činnosti byl největší a nejlépe organizovaný poválečný sjezd, který se konal 10.-12. září v pražské Lucerně. Avšak ke konci listopadu se situace značně přiostřila a 29. listopadu 1948 provedla Státní bezpečnost domovní prohlídku v betelu neboli v ústředí Společnosti v Praze-Suchdole.

Ludmila Sklenáková z Příboru na to vzpomíná:

Dne 29. listopadu 1948 udělali prohlídku v betelu, vše odvezli a zapečetili a mé spolupracovníky odvezli. Já jsem si šla právě do čistírny pro kabát, a když jsem přišla, v betelu již nikdo nebyl. Druhý den, 1. prosince, jsem byla zatčena společně s bratrem Müllerem. Vzpomínám si, že bratr Müller měl nějaký dopis, který pod kloboukem trhal na kousky a házel ho z okna auta, ve kterém nás vezli. Napřed jsme byli v Bartolomějské, potom na Pankráci. Stále hledali důvod proti nám, ale nemohli ho najít, protože jsme byli povolení.

Nakonec, 15. července 1949, bylo řízení proti nám zastaveno a měli jsme být propuštěni. Ale oni nám řekli, že nás do Suchdola nemohou pustit, že tam jsou lidé silně proti nám, a tak nás dali do tábora nucených prací. My ženy jsme byly v Chroustovicích a pracovaly jsme v zemědělství. Dozorce byl upozorněn, že jsme velmi nebezpečné, a proto nás hlídal a neměly jsme žádné úlevy. Ale časem poznal, jaké jsme, hlavně když zjistil, za co jsme zavřené. Byl tam také účetní, který měl na nás dávat posudek, ale ten si nás oblíbil, a tak jsme pak měly různé úlevy. Vrátila jsem se domů v prosinci 1949.

Bohumil Müller vypráví, že výměr ministerstva vnitra o rozpuštění Společnosti obdržel František Kapinus do vězení. Tento výměr byl napsán na papíru formátu A4 s hlavičkou ministerstva vnitra, s jednacím číslem 3111/25–31/12–1948-VB/3 dř.III/3 a s datem 4.dubna 1949. Byl podepsán: „Za ministra: pplk. SNB Hamrle v.r.“ Jedna část dokumentu, který byl dva a půl strany dlouhý, zněla takto:

Úředním šetřením bylo zjištěno, že literatura spolkem vydávaná resp. rozšiřovaná ohrožuje lidově-demokratické zřízení a porušuje veřejný pokoj a řád, jakož i že obsah některých publikací spolkem rozšiřovaných zakládá skutkovou podstatu trestních činů  podle ustanovení zákona ze dne 6. října 1948, č. 231 Sb. na ochranu lidově-demokratické republiky.

ČINNOST VŠAK POKRAČUJE DÁL

Ti, kdo zůstali na svobodě, se všemožně snažili udržet kazatelské dílo v chodu, a 31. července 1949 dokonce uspořádali tajný sjezd v lese v Oldřichově u Karlových Varů. Juraj Kaminský, který se na sjezdu podílel, vzpomíná:

Pro připravovaný sjezd jsme našli vhodné místo na mýtince, kde do kopce vyčnívaly skály jako schody. Výborné místo k sezení pro posluchače. Dokonce uprostřed tekl malý pramínek vody. Na pohled to bylo jako obrázek z knih Společnosti. Dole měli stát řečníci. Asi 200 metrů od tohoto místa byl opuštěný rodinný domek se stodolou a kachním rybníčkem. Ten jsme pečlivě vyčistili a upevnili jsme zde dřevěné schody, aby zájemci o křest mohli pohodlně sestupovat do vody. Ve stodole jsme udělali dvě oddělení na převlékání, pro muže a pro ženy.

Tohoto sjezdu se zúčastnilo asi 200 osob, ale další sjezdy se již konaly jen v bytech. Po krátkém oddechu tak začínalo nové období pronásledování.

Na začátku roku 1950 byli náhle propuštěni mnozí svědkové Jehovovi z vězení. Co to znamenalo? Bohumil Müller o tom vypráví:

V lednu 1950 jsem byl náhle proti očekávání propuštěn na svobodu. Uchýlil jsem se ke svým rodičům. V průběhu dalších týdnů byli propuštěni všichni ostatní bratři a sestry. Byl jsem příjemně překvapen dobrou organizací, kterou v době naší nepřítomnosti vybudovali mladí bratři v čele s Jánem Sebínem a Jaroslavem Hálou. Bratr Hála se nikdy předtím nepodílel na naší činnosti. Jeho otec, který byl v listopadu 1948 zatčen spolu s námi, zemřel ve vězení. Nyní se mladý bratr Hála velmi energicky a houževnatě zapojil do činnosti a v dalších letech byl vzorem a velkou vzpruhou pro mnoho bratrů a sester. V té době již byla přebudována organizace cestujících dozorců, kteří podle platných zákonů museli mít světské zaměstnání. Navštěvovali tedy sbory o víkendech a s každým sborem spolupracovali jeden celý měsíc. Aby mohli každý sbor navštívit dvakrát do roka, museli být odpovídajícím způsobem zmenšeny kraje. Po návratu z tábora nucených prací mě bratři mezi sebe velmi srdečně přivítali, takže jsem se mohl bez průtahů opět ujmout svého pověření dozorce odbočky. Vzdor všem omezením, kterým jsme museli čelit, se počet zvěstovatelů od roku 1948 do roku 1950 zvýšil o 52 procent.

Avšak toto zdánlivé uklidnění trvalo jen asi dva roky. V únoru 1952 začal další útok proti organizaci, který někteří přirovnali k období nacismu.

[Obrázek na straně 30]

Jaroslav Hála