Přejít k článku

Přejít na obsah

Tragická daň za potraty

Tragická daň za potraty

KAŽDÝ rok zahyne potratem 50 až 60 milionů nenarozených dětí. Umíte si představit, kolik to je? Je to, jako byste každý týden odstranili z mapy celou populaci Havajských ostrovů!

Je obtížné zjistit přesný počet, protože většina vlád nevede pečlivou evidenci potratů. A tam, kde jsou potraty omezeny nebo jsou ilegální, se odborníci mohou jen pokoušet o odhad. Celosvětový přehled však vypadá asi takto:

Ve Spojených státech jsou potraty druhým nejčastějším chirurgickým zákrokem hned po chirurgickém vynětí mandlí. Ročně se provede kolem 1,5 milionu potratů. Převážná většina žen je neprovdaných — čtyři z pěti. Svobodné ženy ukončují těhotenství dvakrát častěji, než kolikrát porodí, zatímco vdané ženy rodí v průměru desetkrát častěji, než podstupují potrat.

Ve Střední a Jižní Americe — které jsou převážně katolické — jsou zákonná omezení potratů nejpřísnější na světě. Přesto je tam hodně nelegálních potratů, které znamenají vážné nebezpečí pro zdraví žen. Ženy v Brazílii například podstoupily minulý rok čtyři miliony potratů. Více než 400 000 těchto žen muselo následkem komplikací vyhledat lékařské ošetření. V Latinské Americe je přerušena přibližně čtvrtina všech těhotenství.

Za Atlantickým oceánem, v Africe, jsou zákony také přísné. Poškození a úmrtí jsou běžná zvláště u chudých žen, které vyhledávají pomoc pokoutních andělíčkářek.

V mnoha zemích Středního východu je sice psaný zákon přísný, ale přesto je tam značný počet žen, které si mohou dovolit zaplatit vysoký poplatek a dávají si potrat udělat.

Ve většině zemí západní Evropy jsou potraty do určité míry povoleny; nejliberálnější v tomto ohledu je Švédsko. Britská státní zdravotní péče vede záznamy o potratech od roku 1967, kdy byl tento zákrok legalizován. Pozorovali dvojnásobný nárůst počtu potratů a zároveň vzestup počtu porodů nemanželských dětí, pohlavně přenášených nemocí, prostituce a spoustu reprodukčních poruch.

S měnící se situací ve východní Evropě se mění i zákony ohledně potratů. Odhaduje se, že v bývalém Sovětském svazu je provedeno 11 milionů potratů ročně; patří tak mezi oblasti s nejvyšším počtem potratů na světě. Pro nedostatek antikoncepčních prostředků a pro špatné ekonomické podmínky ženy v této oblasti zřejmě podstupují v průměru šest až devět potratů za život.

V celé východní Evropě je všeobecný trend k uvolnění. Výrazným příkladem je Rumunsko, kde bývalý režim aktivně postavil potraty mimo zákon a zakazoval antikoncepci, aby se podpořil růst populace. Ženy byly nuceny porodit určený počet dětí — nejméně čtyři. V roce 1988 byly rumunské sirotčince přeplněny opuštěnými dětmi. A tak od doby, kdy revoluční vláda v roce 1989 upustila od omezení potratů, mají v Rumunsku nejvyšší poměr v Evropě, totiž tři ze čtyř dětí jsou odstraněny potratem.

Nejvyšší počet potratů má Asie. Čínská lidová republika se strategií ‚jedno dítě na rodinu‘ a zákonem nařízenými potraty vede, když hlásí 14 milionů potratů ročně. V Japonsku ženy zdobí malé sošky bryndáčky  a hračkami na památku dětí, které si nechaly vzít. Veřejnost má velké obavy z antikoncepčních tablet a potraty jsou hlavní metodou plánovaného rodičovství.

Na území Asie, zvláště v Indii, vzniklo následkem lékařských postupů trapné dilema pro aktivistky za práva žen. Techniky, jako jsou amniocentéza a ultrazvuk, lze použít k tomu, aby se určilo pohlaví dítěte ve stále časnějších fázích těhotenství. Orientální kultura dávno oceňuje syny více než dcery. A tak tam, kde určení pohlaví dítěte a potrat jsou snadno dostupné, dochází ve velké míře k potratům plodů ženského pohlaví. Posouvá se tím poměr mezi počtem narozených chlapečků a holčiček. Feministické hnutí je nyní v paradoxní situaci, protože ve svých důsledcích prosazuje, aby žena měla právo dát pryč plody ženského pohlaví.

V Asii, kde se dává přednost chlapcům, provádějí lékaři potraty tisíců plodů ženského pohlaví

Co cítí matky

Podobně jako jiné lékařské zákroky, i potraty s sebou nesou určitou míru nebezpečí a bolesti. V těhotenství je děložní hrdlo neboli cervix těsně uzavřeno, aby bylo dítě v bezpečí. Roztažení děložního hrdla a zavedení nástrojů může být bolestivé a může způsobit poranění. Potrat formou odsátí trvá přibližně 30 minut, během kterých žena může pociťovat střední až silnou bolest a křeče. V případě potratu solným roztokem se vyvolá předčasný porod, někdy za pomoci prostaglandinu, látky, která spouští porod. Stahy mohou trvat hodiny, nebo dokonce dny a mohou být bolestivé a po citové stránce vyčerpávající.

Bezprostřední komplikace potratu zahrnují krvácení, poškození nebo natržení děložního hrdla, proražení dělohy, krevní vmetky, reakce na narkózu, dále křeče, horečku, třesavku a zvracení. Nebezpečí infekce je zvláště vysoké tam, kde zůstaly v děloze zbytky plodu nebo plodového lůžka. Je běžné, že potrat není proveden úplně, a potom je zapotřebí operativního zákroku, aby byla odstraněna rozkládající se tkáň, která v děloze zůstala. Někdy je třeba vyjmout celou dělohu. Vládní studie ve Spojených státech, Británii a v bývalém Československu uvádějí, že potraty výrazně zvyšují předpoklad, že později dojde k neplodnosti, mimoděložnímu těhotenství, spontánním potratům, předčasným porodům a vrozeným vadám.

Bývalý americký hlavní lékař C. Everett Koop si povšiml, že nikdo neudělal „studii citových reakcí nebo pocitu viny u žen, které si nechaly udělat potrat a nyní zoufale touží po dítěti, a nemohou je mít“.

 Studie o potratech by měla mít v kontrolní skupině cudné mladé křesťany, kteří si zachovávají své panenství z úcty k Božímu zákonu a k životu. Takové studie by zjistily, že tito lidé mají kvalitnější vztahy, větší sebeúctu a trvalý pokoj mysli.

Co cítí nenarozené dítě

Jaké pocity má nenarozené dítě, bezpečně uhnízděné v teple matčiny dělohy, když je náhle napadeno smrtící silou? To se můžeme jen dohadovat, protože takové bezprostřední vyprávění nikdy nebude možné vyslechnout.

Většina potratů se provádí v prvních 12 týdnech života dítěte. V této době již malinký plod cvičí dýchání a polykání a jeho srdce tluče. Může ohýbat drobounké prstíčky, svírá pěst, dělá kotrmelce ve svém vodním světě — a cítí bolest.

Mnohé plody jsou z dělohy vyrvány pomocí vakuové trubice s ostrou hranou a odsáty do nádoby. Postup se nazývá miniinterrupce. Mohutné sání (29krát silnější než vysavač prachu) roztrhá malinké tělíčko. Život jiných dětí je předčasně ukončen roztažením děložního hrdla a kyretáží. Nožem ve tvaru smyčky se vyškrabe výstelka dělohy a dítě se při tom rozkrájí na kousky.

 Plody, které jsou starší než šestnáct týdnů, umírají solným potratem neboli metodou otravy solí. Dlouhou jehlou se propíchne vak s plodovou vodou, ta se zčásti odebere a nahradí koncentrovaným solným roztokem. Jak dítě polyká a dýchá, naplní se jeho jemné plíce toxickým roztokem a ono se zmítá v křečích. Leptající toxický roztok spálí povrchovou vrstvu kůže a způsobí, že ta se obnaží a svraští. Mozek plodu začne krvácet. Bolestivá smrt může nastat řádově za hodiny, i když při porodu, který začne za jeden den nebo později, dojde občas k vypuzení živého, leč umírajícího dítěte.

Jestliže je dítě příliš velké na to, aby bylo zabito touto metodou nebo podobnými způsoby, zůstává jediná možnost — hysterotomie, císařský řez. Zákrok má pochybený účel — místo, aby život zachránil, má za úkol ho ukončit. Břicho matky se operativně otevře a téměř vždy je vyňato živé dítě. Může dokonce i křičet. Ale musí se nechat zemřít. Některé z těchto dětí byly záměrně usmrceny zadušením, utopením nebo jinými způsoby.

Co cítí lékaři

Po staletí se lékaři zastávali hodnot, které vyjadřuje Hippokratova přísaha, kde se v jedné části říká: „Nikomu nepodám smrtící lék, ani kdyby o to žádal, ani nikomu v tomto směru neposkytnu radu. Ani žádné ženě nepodám prostředek, který vyvolá potrat. Budu vždy chránit své umění, aby zůstalo čisté a neposkvrněné.“

Jakým etickým zápasem prošli lékaři, kteří ukončují život v děloze? Doktor George Flesh to popisuje tímto způsobem: „První potraty, které jsem dělal jako sekundář, mne citově nijak nezatěžovaly. . . Moje nespokojenost začala po mnoha stovkách potratů. . . Proč jsem se změnil? Na začátku mé praxe ke mně přišel manželský pár se žádostí o potrat. Děložní hrdlo pacientky bylo tuhé, a nemohl jsem ho roztáhnout, abych provedl výkon. Řekl jsem jí, aby přišla za týden, protože by hrdlo mohlo být volnější. Manželé se vrátili a oznámili mi, že si to rozmysleli. Za sedm měsíců jsem byl u porodu jejich dítěte.

O několik let později jsem si hrál s malým Jeffreyem v bazénu u tenisového klubu, jehož členy byli jeho rodiče i já. Bylo to šťastné a krásné dítě. Děsilo mne pouhé pomyšlení, že jen díky technické překážce jsem neukončil Jeffreyův budoucí život. . . Jsem přesvědčen, že roztrhat plod na kusy pouze proto, že si to matka přeje, je akt zkaženosti, kterou by společnost neměla trpět.“

Čtyři z pěti žen, které ve Spojených státech žádají o potrat, jsou neprovdané

Zdravotní sestra, která přestala asistovat při potratech, vyprávěla o svém působení na oddělení, kde se prováděly potraty: „Jedním z našich úkolů bylo zjistit, zda jsou venku všechny části tělíčka. . . Pokud by byla mladá žena propuštěna a něco z dítěte by jí zůstalo v děloze, mohly by nastat vážné problémy. Brala jsem jednotlivé části a pečlivě jsem sledovala, zda jsou všechny; přesvědčovala jsem se, že tam jsou dvě ruce, dvě nohy, trup a hlava. . . Mám čtyři děti. . . Mezi mým zaměstnáním a mým soukromým životem byl obrovský rozpor, se kterým jsem se nemohla vyrovnat. . . Dělat potraty je obtížné řemeslo.“