Kazatel 3:1–22

3  Pro všechno je ustanovený čas,+ ano čas* pro každou záležitost pod nebesy:  Čas rodit+ a čas umírat;+ čas sázet a čas vykořeňovat to, co bylo zasazeno;+  čas zabíjet+ a čas uzdravovat;+ čas bořit a čas stavět;+  čas plakat+ a čas se smát;+ čas bědovat+ a čas poskakovat;+  čas odhazovat kameny+ a čas snášet kameny;+ čas objímat+ a čas zdržovat se objímání;+  čas hledat+ a čas vzdát se [něčeho] jako ztraceného; čas zachovávat a čas odhazovat;+  čas roztrhávat+ a čas sešívat;+ čas být zticha+ a čas mluvit;+  čas milovat a čas nenávidět;+ čas pro válku+ a čas pro mír.+  Jakou výhodu má ten, který dělá, z toho, na čem tvrdě pracuje?+ 10  Viděl jsem zaměstnání, které Bůh dal lidským synům, aby se jím zaměstnávali.+ 11  Každou věc učinil krásnou v její čas.+ Dokonce neurčitý čas vložil do jejich srdce,+ aby lidstvo* nikdy nezjistilo dílo, které [pravý] Bůh učinil od začátku* do konce.+ 12  Poznal jsem, že není pro ně nic lepšího, než aby se radovali a činili za svého života dobro;+ 13  a také že by každý člověk* měl jíst a vskutku pít a vidět dobré za všechnu svou tvrdou práci.+ Je to dar od Boha.+ 14  Poznal jsem, že všechno, co činí [pravý] Bůh, se prokáže být na neurčitý čas.+ Nic k tomu nelze přidat a nic od toho nelze ubrat;+ ale [pravý] Bůh sám to učinil,+ aby se lidé kvůli němu báli.+ 15  Co bylo, to již bylo [předtím], a co má přijít, to se již prokázalo být;+ a [pravý] Bůh+ sám stále vyhledává to, oč se usiluje.+ 16  Dále jsem viděl pod sluncem místo smyslu pro právo, kde byla ničemnost, a místo spravedlnosti, kde byla ničemnost.+ 17  Řekl jsem si v srdci:+ „[Pravý] Bůh bude soudit jak spravedlivého, tak ničemného,+ protože tam je čas pro každou záležitost a ohledně každého díla.“+ 18  Já, ano já, jsem si řekl v srdci vzhledem k lidským synům, že [pravý] Bůh je vybere, aby viděli, že sami jsou zvířata.+ 19  Vždyť je nahodilost,* která se stává lidským synům, a nahodilost, která se stává zvířeti, a stává se jim stejná nahodilost.+ Jako umírá jeden,* tak umírá druhý;+ a všichni mají jen jednoho ducha,*+ takže neexistuje nadřazenost člověka nad zvířetem, protože všechno je marnost. 20  Všichni jdou k jednomu místu.+ Všichni vzešli z prachu*+ a všichni se vracejí do prachu.+ 21  Kdo zná ducha lidských synů, zda vystupuje vzhůru; a ducha zvířete, zda sestupuje dolů k zemi?+ 22  A viděl jsem, že není nic lepšího, než aby se člověk radoval ze svých děl,+ protože to je jeho podíl; kdo ho totiž přivede k tomu, aby se podíval, co bude po něm?+

Poznámky

Nebo „období; vhodný čas“.
Dosl. „pozemský člověk“. Heb. ha·ʼa·dhamʹ.
Dosl. „hlavy“.
Nebo „každý pozemský člověk“. Heb. kol-ha·ʼa·dhamʹ.
Nebo „událost“. Heb. miq·rehʹ.
Dosl. „Jako umírá ten“. Heb. kemóthʹ zeh.
Nebo „a ... jeden dech“. Heb. weruʹach; řec. pneuʹma.
Z prachu.“ Heb. min-he·ʽa·farʹ. Viz 1Mo 2:7, ppč. „prachu“.