Přejít k článku

Duch svatý – co to vlastně je?

Duch svatý – co to vlastně je?

Co říká Bible

Duch svatý neboli svatý duch je aktivně působící Boží síla. (Micheáš 3:8; Lukáš 1:35) To, že Bůh vysílá svého ducha, znamená, že používá svou sílu k vykonání své vůle. Svatý duch může působit, kdekoli si to Bůh přeje. (Žalm 104:30; 139:7)

Když v Bibli narazíte na slovo „duch“, zpravidla je to překlad původního hebrejského slova ruach nebo řeckého slova pneuma. Ve většině případů se tím myslí právě svatý duch, aktivně působící Boží síla. (1. Mojžíšova 1:2) Bible ale tato slova používá i v jiných významech:

Všechny tyto významy mají jedno společné: Popisují něco, co je neviditelné, ale co má viditelné projevy. A to platí i o svatém duchu – „je neviditelný, nehmotný a mocný, podobně jako vítr“. (An Expository Dictionary of New Testament Words od W. E. Vinea)

Bible mluví o svatém duchu také jako o Božích „prstech“ a „rukou“. (Žalm 8:3; 19:1; Lukáš 11:20; srovnej s Matoušem 12:28) Tak jako řemeslník svýma rukama a prsty vytváří nějaké dílo, Bůh použil svého ducha například:

Svatý duch není osoba

Z toho, že Bible mluví o Božím svatém duchu jako o jeho rukách, prstech nebo dechu, je vidět, že to není osoba. (2. Mojžíšova 15:8, 10) Tak jako řemeslníkovy ruce nemohou nic vytvářet nezávisle na jeho vůli, i svatý duch je pouze nástroj, se kterým Bůh pracuje. (Lukáš 11:13) Bible přirovnává Božího ducha také k vodě a uvádí ho vedle takových pojmů, jako je víra či poznání. Nic z toho neodpovídá představě, že svatý duch je osoba. (Izajáš 44:3; Skutky 6:5; 2. Korinťanům 6:6)

Bible nám sděluje, že Bůh se jmenuje Jehova a jeho Syn se jmenuje Ježíš Kristus, ale nikde se v ní nedočteme, že by měl nějaké jméno svatý duch. (Izajáš 42:8; Lukáš 1:31) Když dostal křesťanský mučedník Štěpán zázračné vidění, spatřil v nebesích pouze dvě osoby, ne tři. Bible popisuje, že Štěpán, „plný svatého ducha, se upřeně zadíval do nebe a zahlédl Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici“. (Skutky 7:55) Svatý duch byl ve skutečnosti pouze silou, jejíž pomocí Bůh toto vidění Štěpánovi zprostředkoval.

Rozšířené mýty o svatém duchu

Mýtus: Svatý duch je osoba a je součástí Trojice, což je uvedeno v 1. Jana 5:7, 8 ve znění podle Kralické bible.

Fakt: Kralické bibli jsou v 1. Jana 5:7, 8 mimo jiné slova „na nebi: Otec, Slovo, a Duch svatý, a ti tři jedno jsou. A tři jsou, kteříž svědectví vydávají na zemi.“ Odborníci ale zjistili, že tento výrok nenapsal apoštol Jan, a do Bible tedy nepatří. Znalec Bible Bruce M. Metzger uvedl: „Je nade vši pochybnost, že tato pasáž je podvržená a nemá v Novém zákoně co dělat.“ (A Textual Commentary on the Greek New Testament)

Mýtus: V Bibli se někdy mluví o svatém duchu jako o osobě, což dokazuje, že to osoba je.

Fakt: Jedná se pouze o básnické vyjádření, takzvanou personifikaci. To, že ji Bible používá v případě svatého ducha, nedokazuje, že jde o osobu. I o moudrosti, smrti a hříchu někdy mluví tak, jako by to byly osoby. (Přísloví 1:20; Římanům 5:17, 21) Například o moudrosti se v Bibli píše, že má „skutky“ a „děti“, a o hříchu, že svádí, zabíjí a vyvolává chtivost. (Matouš 11:19; Lukáš 7:35; Římanům 7:8, 11)

Další příklad personifikace najdeme v Janově evangeliu. Čteme tam, že Ježíš nazval svatého ducha „pomocníkem“ a řekl o něm, že dá o něčem důkaz, bude mluvit, oznamovat, slyšet a podobně. V této pasáži Jan označoval tohoto pomocníka osobním zájmenem mužského rodu. (Jan 16:7–15) Měl k tomu ale čistě mluvnické důvody. Řecké slovo pro pomocníka (parakletos) je totiž mužského rodu a použití zájmena mužského rodu v takovém případě vyžadují pravidla řecké gramatiky. Na jiném místě Jan použil pro označení svatého ducha řecké slovo středního rodu (pneuma) a odkazoval se na něj zájmenem pro střední rod. (Jan 14:16, 17)

Mýtus: Svatý duch musí být osoba, protože Bible mluví o křtu v jeho jménu.

Fakt: Slovo „jméno“ se v Bibli někdy používá jako symbol moci nebo autority. (5. Mojžíšova 18:5, 19–22; Ester 8:10) I v češtině se říká například „ve jménu zákona“ a neznamená to, že by zákon byla osoba. Když se dá někdo pokřtít „ve jménu“ svatého ducha, dává tím najevo, že uznává jeho moc a jeho úlohu v uskutečňování Boží vůle. (Matouš 28:19)

Mýtus: Svatého ducha považovali za osobu i Ježíšovi apoštolové a další první křesťané.

Fakt: Bible nic takového neříká. A také pohled do historických pramenů tuto domněnku vyvrací. Dílo Encyclopædia Britannica k tomu uvádí: „Názor, že Duch svatý je jednou z božských bytostí, ... byl přijat na konstantinopolském koncilu roku 381 n. l.“ A to bylo přes 250 let po smrti posledních apoštolů.