Přejít k článku

MLADÍ LIDÉ SE PTAJÍ

Jak se vypořádat s tragédií

Tragédie může potkat kohokoli. „Rychlý nemusí zvítězit v běhu, hrdina nemusí vyhrát boj,“ píše se v Bibli. „Všechny je totiž postihuje čas a nepředvídaná událost.“ (Kazatel 9:11; Slovo na cestu) To se týká i mladých lidí, kteří se v životě setkali s tragédií. Jak to zvládají? Přečtěte si dvě vyprávění.

 REBEKAH

Naši se rozvedli, když mi bylo 14.

Namlouvala jsem si, že to není pravda, že táta jenom potřebuje nějaký čas pro sebe. Mámu miloval, tak proč by od ní odcházel? A proč by odcházel ode mě?

Bylo pro mě těžké o tom s kýmkoli mluvit. Nechtěla jsem na to vůbec myslet. A i když jsem si to tehdy neuvědomovala, byla jsem naštvaná. Začala jsem mít problémy s úzkostí a špatně jsem spala.

Když mi bylo 19, máma mi umřela na rakovinu. Byla to moje nejlepší kamarádka.

Rozvod rodičů mě šokoval, ale smrt mámy mě úplně zničila. Doteď jsem se z toho pořádně nedostala. Spí se mi ještě hůř a pořád mám problémy s úzkostí.

Je ale pár věcí, které mi pomáhají. Například Přísloví 18:1 nás varuje, abychom se neizolovali od ostatních. Snažím se tím řídit.

Jsem svědek Jehovův, a tak si čtu naše povzbudivé publikace založené na Bibli. V době, kdy se naši rozváděli, mi pomohla kniha Otázky mladých lidí – Praktické odpovědi. Zvlášť si vzpomínám na jednu kapitolu z 2. dílu nazvanou „Co když žiju jen s jedním rodičem?“.

Jedna z mých oblíbených pasáží, které mi pomáhají bojovat s úzkostí, je u Matouše 6:25–34. Ve 27. verši se Ježíš ptá: „Kdo z vás může přidat jeden loket * k délce svého života tím, že je úzkostlivý?“

Zlé věci potkávají nás všechny. Z příkladu mámy jsem se ale naučila, že důležitý je způsob, jak se s nimi vypořádáme. Máma toho zažila hodně – rozvod a pak nevyléčitelnou nemoc. Ale i přes to všechno si udržela nadhled a dokázala vidět věci pozitivně. Až do konce měla pevnou víru v Boha. Nikdy nezapomenu na to, co mě o Jehovovi naučila.

K zamyšlení: Jak ti může pomoct čtení Bible biblických publikací, aby ses vypořádal s tragédií? (Žalm 94:19)

 CORDELL

Když mi bylo 17, umřel mi táta. Bylo to to nejhorší, co mě v životě potkalo. Byl jsem úplně na dně.

Nemohl jsem uvěřit, že zemřel. Měl jsem pocit, že ten mrtvý, kterého zakrývali, přece nemůže být můj táta. Říkal jsem si, že se zítra probudí. Cítil jsem v sobě prázdno.

Moje rodina patří ke svědkům Jehovovým a náš sbor nám byl v té době velkou oporou. Nosili nám jídlo, nabídli se, že u nás zůstanou, a byli nám po ruce. Nejenom na chvilku, ale dlouhodobě. To, že nás takhle podporovali, pro mě bylo důkazem, že svědkové Jehovovi jsou praví křesťané. (Jan 13:35)

Hodně mě povzbuzuje 2. Korinťanům 4:17, 18. Píše se tam: „Ačkoli soužení je chvilkové a lehké, působí nám slávu, která má stále více převyšující váhu a je věčná, zatímco neupíráme oči na to, co je vidět, ale na to, co není vidět. Co je totiž vidět, je dočasné, ale co není vidět, je věčné.“

Tu poslední část vnímám hodně silně. Táta trpěl jenom dočasně, ale to, co Bůh slibuje do budoucna, bude trvat věčně. Jeho smrt mi pomohla, abych se zamyslel nad tím, jak využívám svůj život a jaké mám cíle.

K zamyšlení: Jak ti rodinná tragédie může pomoct přehodnotit životní cíle? (1. Jana 2:17)

^ 9. odst. Loket je jednotka délky, která se rovná asi 45 centimetrům.